Povídka ze sokolnictví

Jednou v létě jsme jeli já a mí kamarádi na vystoupení do slovenského městečka Stopec, kde jsem vystupovali s naší společnou zábavou sokolnictvím. Okolo dvanácté jsem dojeli do městečka, no byla to spíš velká vesnice, ale škola měla přes čtyři sta studentů což pro nás byl příjem asi čtyři tisíce na jednoho, za jedno představení to nebylo málo. Měli jsme čekat ve čtrnáct nula nula na náměstí.
Jeli jsem hlavní ulicí a hledali odbočku na náměstí. Bylo tam hodně cedulí a ukazatelů, ale žádná která by ukazovala kde je náměstí, chvíli jsme bloudili, pak jako blesk z čistého nebe, se objevil človíček, nějaký starý děda, pomalu jsme k němu dojeli, kamarád stáhl okénko a zeptal se ho kudy na náměstí. Stařík se jen usmál a začal povídat, jak už to staří lidé dělají. Rozvyprávěl se o tom že si tohle město pamatuje ještě jako vesnici, kde bylo asi jen dvě stě obyvatel. Jak si v okolí, kde teď stojí domy, ale dříve tam byli louky a stromy, hrával na vojáky, jak sem s nástupem komunismu začali lidé proudit kvůli továrnám. Lidé šli do městečka za prací a díky nim vznikali nové čtvrti a náměstíčka. Vesnice se tím začala rozrůstat a vzniklo městečko. Najednou ztichl a zadíval se do dálky, pak se usmál, zeptal se ještě jednou na jméno náměstíčka, řekl nám kudy jet a pořád s úsměvem na rtech odešel. Náš řidič už dávno vypnul motor, teď už ho zase nastartoval a my vyjeli. Na náměstí jsme byli za chvilku, ale stejně už poměrně pozdě,bloudění a stařík nám zabrali hodně času.
Na náměstí už čekal nervózní ředitel školy. Začal na nás řvát jakmile za námi zaklaply dveře od dodávky. Byl vysoký, nejspíš čtyřicátník, měl tmavé vlasy a malí černý knírek. Řval na nás něco o tom jak si to představujeme, ať táhneme do háje, ale po chvíli řvaní a domlouvání se uklidnil a odvedl nás na hřiště kde jsme měli vystoupení. Jeden z kamarádů mezitím dojel s dodávkou ve které byli naši dravci.
Stihli jsme se akorát připravit a lidé začali přicházet. Děti, ty jsou stejně zajímavé, prvňáčci jsou celí nadšení a jásají, kdežto deváťáci se chovají jako kdyby představení viděli minimálně dvacetkrát a že by byli nejradši byly doma a nemuseli jít na takovouhle blbost. Já nevím jaký jsem byl v jejich věku, ale ve dvaceti mě chytlo sokolnictví a od té doby jsem se ho nepustil. Když ošklivě mě o pár let později orel podrápal ruku orel, zůstal jsem, jako jeden z mála s takovouhle zkušeností v naší skupině.Poměrně často se u nás střídali členové. Zrovna ten den s námi jel jeden nováček, no už u nás byl asi čtyři měsíce, ale v našem oboru to bylo poměrně málo. Nejhorší bylo když odvazoval ptáky, mi je máme na takové kratší gumě. Vždycky si ji hodil přes rameno a ona mu za chvíli spadla. Nevím jak to dělal, nám ostatním to drželo.
No, když se děti usadily, začali jsme z představením. Jako první náš vedoucí představil naši skupinku, potom se ptal na nějake otázky ohledně dravců, za které dával nějaké sladkosti. Následně jsem ukazoval ptáka nelétavce. Ten byl vždycky nejlepší, lidem jsme říkali ,,kdo ho vyfotí v letu, dostane volňásky na další představení.,, Tento pták totiž radši běhal než létal, a i když jsem ho měl na ruce a hodil jsem mu maso, tak on jenom seskočil a popoběhl si k němu. Byl taky hrozně chytrý, samozřejmě na dravce. Sice nevypočítal příklady jako jedna plus jedna je dvě nebo něco podobného, ale dokázal si najít maso, a to vždy. Třeba moje oblíbené číslo bylo že jsem mu dal pod rukavici kus masa a tu jsem ještě přidělal koženou kabelou, ve které jsem obvykle nosil návnady. Většinou se podíval na mě na tašku, pak zase na tašku.Potom přišel vzal ji za kožený pásek a odtáhl ji, potom udělal ten samí proces s rukavicí a nakonec si pochutnal na mase. Následně nastoupil náš nováček s malou sovičkou, ta se nejvíce líbila prvňáčkům a druhákům. Nechali jsme ji několika dětem i pohladit, byli rozzářené štěstím a potichu si o tom povídali. Teď jsem nastoupil na scénu zase já s druhem káněte. Všechno šlo hladce, ale potom se káně najednou vzneslo a letělo si nad průmyslovými budovami. Já to komentoval tím že se mu dneska nechtělo a že trucuje, protože přistálo na střeše a ani se nehnulo. Zkoušel jsem ho volat, lákat, ale kdepak, myslím že by s ním nepohnula ani rána z pistole. Tohle se začalo líbit deváťákům, s pobavením sledovali jak neúspěšně volám, lákám, vábím a stejně se nic neděje. No když se nehnulo ani po představení vedoucího s orlem, rozhodl jsem se pro něj jít. Rozhodl, spíš jsem to dostal rozkazem. Tak jsem pro něj šel. V kloboučku s perem, koženou taškou s návnadami přes rameno a sokolnickou rukavicí, trčící z tašky. Přelez jsem zídku a pomalu se vydal směrem kde káně naposledy bylo. K mému velkému překvapení tam nebylo (nečekaně). Zahlédl jsem ho jak letí směrem do města. Nezbývalo mě nic jiného než vyběhnout za ním. Doběhl jsem opět k nějaké zídce. Když jsem se vydrápal nahoru, zjistil sem že na druhé straně na mě vrčí obrovský vlčák, tam se mi rozhodně nechtělo, tak jsem popolezl kousek po zídce doprava, tady už byl nějaký parčík. Seskočil jsem dolů a rozhlížel se po hloučku lidí. Dravec ve městě to se jen tak nevidí, předpokládal jsem že se bude každý dívat kde je, Ale nikde, nikdo. Rozběhl jsem se, rozhlížel se po korunách stromů, po lavičkách, ale nikde jsem káně neviděl.
Vybral jsem si jednu cestičku, která směřovala do středu města, alespoň podle mě. Když jsem běžel zahlédl jsem najednou nějakého chlápka celého v bílém. Pomalu jsem k němu doběhl a chtěl se zeptat jestli tu náhodou nezahlédl káně. Zrovna jsem se nadechoval k otázce, když on najednou vykulil oči a řekl, větu kterou nikdy nezapomenu,,Pan ředitel říkal že se tady nesmí běhat,, nechápavě jsem se na něj podíval a poprosil ho aby mi to zopakoval. Řekl mi to samé a pak si šel v poklidu dál. To že měl bílé věci mě nezarazilo, nejvíc mě udivovala ta jeho věta. Chvíli jsem se za ním díval a pak jsem běžel dál. Jak jsem se tak rozhlížel, zjistil sem že běžím kolem nějakého pavilonu C.,, Pavilon C? Jaký pavilon C, co by v parku dělal pavilon C?,, Říkal jsem si. Nejdnou jsem doběhl k zavřené vrátnici. Brána byla zavřená, tak jsem ji přelezl.
Na druhé straně brány, byla obrovská ulice, a snad skoro každý se zastavil. Sekočil jsem dolů, na zem. Lidé se dívali na mě, někam nade mě a pak zase na mě. Otočil jsem se a podíval se kam to koukají. Bylo tam velkým psacím písmem napsáno ,,Psychiatrická Léčebna Stopec.,, Pochopil jsem proč se na mě každý dívá, Najednou mě někdo chytl za rameno se slovy,, Kampak, Kampak, takhle dopoledne na procházku by se ti chtělo. co?,,Představte si byl to zřízenec z blázince. Rychle jsem mu začal vysvětlovat to, že jsem se sokolnické skupiny a že nám uletěl dravec a že já ho tady hledám. Požádal mě o občanku a já mu pro jistotu podal ještě průkazku naší skupiny. Když vše pochopil, začal se asi celkem dobře bavit, protože se rozchechtal na celé kolo,. Musel to být zajímaví pohled na člověka který skočil přes bránu blázince a na zřízence, který ho chvíli držel a pak se začal chechtat jako pominutý. Jakmile se přestal smát, jen mávl rukou se slovy,, Až zase něco budete potřebovat tak se stavte,,.
Já už to ani moc neposlouchal protože jsem zahlédl káně nad starými továrními budovami. Rychle jsem vyběhl a přelezl další bránu o kousek dál. Najednou jsem za sebou uviděl nějakou starou babičku, jak si otvírá branku ve velké bráně kterou jsem přelezl, a pomalu se šourá dál ulicí na které jsem byl. Pro lidi na ulici to muselo být nezapomenutelné, blázen přeskočí bránu blázince, chvíli se chechtá s vrátným a potom přeleze přes velkou bránu která se dá úplně snadno otevřít. Úžasné, musel jsem se stát postavou drbu na hodně dlouho, ale najednou se na mě usmálo štěstí. Spatřil jsem totiž káně jak se pohodlně usadilo na traverze jedné ze starých průmyslových budov. V uličce byla otevřená trafika,vešel jsem dovnitř a zeptal prodavače jestli nemá na půjčení žebřík. Pán ,asi ve věku sedumdesáti let, s krátkými šedými vlasy a laskavýma očima se usmál zeptal se,, Na co ho potřebujete mladíku?,, Zase jsem všechno odvyprávěl, až na ten blázinec, ten jsem radši vynechal.
Pán se usmál, zavřel obchod a popohnal mě k autu.Na svůj věk byl poměrně čilí. Strčil mě do auta a vyjeli jsme. V životě jsem nezažil tak divokou jízdu. Děda si určitě říkal, konečně pořádný vzrůšo, tak si ho musím pořádně užít. Já se jen držel sedačky, co jsem mohl a čekal jsem kdy zastavíme. Zastavili jsme, a to bez varování a velmi, velmi prudce, před domkem na druhé straně města. S cuknutím jsem popolétl dopředu a ťuknul se hlavou o sklo. Toho si pán ale vůbec nevšiml, vyběhl okamžitě ven a během chvilky přidělával s mou pomocí na střechu auta starý výsuvný žebřík. Ještě jsem se nestačil ani vzpamatovat a už jsme opět vyjeli na plný plyn.
Když jsem dojeli zpět na místo kde bylo káně, ještě tam sedělo se stejně nezaujatým pohledem jako předtím. Rychle jsem oddělali žebřík a běželi k budově, přitom jsme třikrát měnili cestu, protože jsme se s žebříkem nemohli v některých místech vymotat, ale konečně jsme byli u našeho cíle, starého oprýskaného skladiště, kterému trčela ze štítu traverza na které káně sedělo. Pomalu jsme rozdělali žebřík a já začal lézt nahoru. V půlce žebříku, což byly asi nějaké čtyři metry, začal foukat vítr a žebřík se začal nebezpečně houpat a prohýbat. Přitiskl jsem se k němu a modlil se ke všem svatým abych zůstal na žebříku a pokud možno aby ten žebřík nespadl. Svatí zřejmě dneska měli dobrou a náladu a chtěli se trochu pobavit, protože žebřík se začal poněkud víc houpat, a káně se začalo nervózně rozhlížet. Ale po chvíli jeto asi přestalo bavit a vítr se uklidnil.
Konečně jsem vylezl až nahoru, pode mnou bylo závratných osm metrů a káně si začalo protahovat křídla. Buďto bych po něm hmátnul, nebo by mi zase uletělo neznámo kam. Rychle jsem natáhl ruku a popadl ho za pařáty. Podívalo se na mě pobaveným pohledem, ke kterému by se nejvíc hodilo,, No to ti to trvalo, tady na tebe čekám a ty si běháš po městě.,, Pomalu jsem s ním slezl dolů.
,,Mladej, jste se nám tam nějak zapotil, ne?,, řekl mi s úsměvem trafikář. Opravdu po čele mi tekl pot a celkově jsem se potil jako kůň. Zablekotal jsem něco jako že tam bylo docela teplo, nebo tak něco, a šel radši skládat žebřík. Všechno jsme poklidily, já poděkoval staříkovi, dosud neznám jeho jméno, a odešel jsem s kánětem na ruce zpět na představení. Když jsem přišel byl už konec představení.

Odjížděl jsem s vědomím že na naši skupinu městečko jen tak nezapomene. A taky že nezapomnělo, když jsem tudy náhodu o rok později projížděl, skočil jsem si do trafiky pro noviny. Absolutní náhodou jsem se trefil do té trafiky kterou vlastnil děda s žebříkem. Poprosil jsem o cigarety a noviny . Starý pán mi je podal, ale pak se zastavil se slovy ,, Neznám vás odněkud?,, pak se zřejmě se rozpomněl, protože hned začal vzpomínat jak jsme chytali káně. A pak ještě dodal tu historku s psychiatrickou léčebnou, kterou však slyšel od své vnučky. Určitě se už takhle hodně dlouho nezasmál. Když jsem nastupoval do auta kryl jsem si radši obličej novinami, a myšlenku že si půjdu koupit svačinu do zdejšího supermarketu jsem rychle zavrhl. Odjížděl jsem a zdaleka jsem se vyhnul blázinci a jeho vrátnému.