Tacitus LatronE

KAPITOLA PRVNÍ - ČÁST PRVNÍ
Výstřely a ticho, to bylo jediné co jsem si pamatoval. Probudil jsem se v nějakém skladišti, když jsem se rozhlédl, zjistil jsem že je kolem spousta krabic. Podíval jsem se na ruce byli od krve, po bližším prozkoumání jsem s úlevou zjistil že není moje. Zvedl jsem se a pomalu jsem se šoural k obrovským dveřím, cestou jsem, ale o něco zakopl. Byla to lidská ruka, vyděšeně jsem sebou cuknul, ale to bylo vše, zajmavé, myslel jsem si že až jednou uvidím mrtvolu budu se klepat ještě týden potom, ale teď jsem se jen trochu leknul, toť vše. Ta ruka patřila chlápkovi v kvádru, ale podle vzhledu jsem ho neznal. Pomalu jsem mu prohmatával kapsy a našel v nich pár drobných, peněženku, jízdenky a malou pistoli, vystřiženou jako z westernu, ve zbraních jsem se tehdy moc nevyznal, ale typoval jsem ji na derringer. Když jsem otevřel peněženku, našel jsem občanku nějakého Ivana Dregnatějova, nejspíš rus, dál pak 40 dolarů, a fotku nějaké ženy. strčil jsem si ji do kapsy spolu s pistolí, Bob mi za ni dá určitě aspoň deset dolarů.
Bob Miles, já a Jerry Petrsn, jsem byli pracovníci v Bostonských docích. Zajmavé bylo že jsem si pamatoval všechno krom svého jména, toho odkud pocházím a co se v tom skladišti stalo.
Když jsem docházel ke dveřím zavolal na mě někdo,, Ve jménu zákona stůjte!,,Polekaně jsem sebou škubl zastavil se. Ty velké dveře se otevřeli a dovnitř vběhli dva policisté, ten co na mě křičel byl na ochozu, který byl podél stěny.Opět se ozvalo,, Ve jménu zákona stůjte,, doplněné někým ,, stůj nebo střelím,, a já si s překvapením uvědomil že utíkám co mi nohy stačili zpátky do haly. Běžel jsem a kličkoval až jsem se schoval za jednu bednu. Bylo slyšet že dojíždí další policejní vozy a já se klepal strachy co se mnou udělají. Ale na úvahy teď nebyl čas rozběhl jsem se a v tom jsem uviděl policistu který na mě mířil a vypadal že už nepotřebuje další záminku k výstřelu. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl derringer, vlastně ani nevím proč, pokud se pamatuju v životě jsem nestřílel. Utíkal jsem dál a za mnou se ozvali první vystřelil. rychle jsem se otočil a bez zamíření vystřelel, teď už vím že bych neměl šanci někoho trefit, ale tehdy jsem si připadal jak kdybych mohl zabít na jakoukoli vzdálenost kohokoli. Stiskl jsem spouště, poprvý se ozvalo cvaknutí ale po druhý sebou zbraň škubla, z hlavně vyšlehl plamen a halou se ozvala rána.
,,K zemi je ozbrojen,, křičeli policisté a dál stříleli. Já utíkal dál a vlastně jsem si myslel že mě zabijí, když jsem si všiml uvolněného plechu přímo přede mnou. Rozběhl jsem se k němu a protáhl se díro, čímž jsem se poškrábal, ale lepší než kdyby mě trefila kulka.
Vyběhl jsem pryč od haly, a matně jsem si uvědomoval kde jsem. Rozběhl jsem se na silnici, ale tam proti mě vyjeli dva vozy. Zdřejmě by mě nepronásledovali, lidí oblečených v modrých monterkách a hadrové pracovní čepici bylo v docích dost. Ale nikdo neběžel jako o život a s pistolí v ruce. Spustili sirény a já se rozběhl k moři, cestou jsem zabočoval za různé domy a haly, ale i tak jsem slyšel pořád poblíž sirénu. Najednou jsem uviděl moře, rychle jsem se rozběhl, tak rychle jak jsem jen mohl a skočil do vody.