|
Možná jednou potkáte někoho, kdo vám změní život. A možná se to nestane. Nevadí, máte stále mnoho dimenzí. Když ne teď, tak možná příště:-)
 01.10.2012 4 1075(8) 0 |
Kráčel potemnělou ulicí
Starý, opuštěný muž.
Tak se dnes cítil.
Vítr si pohrával spadeným podzimním listím, díval se zamyšleně a na své boty které se jím prodíraly.
Šel k dceři, měla dnes narozeniny. Pozvala ho jako vždy. A jako vždy ji koupil jednu bílou růži. Byl to rituál, který opakovali roky. Byla teď šťastná, čekala miminko. Měl ji rád.
Pomyslel na své mládí.
Na opuštěnost, kterou dnes cítil.
Prázdnotu mezi mnoha lidmi.
Zvykl si na ni. Byl to jeho svět.
Samota v manželství, mezi přáteli. Samotář v davu.
Byl to jeho svět, svět, který přijal za svůj.
Léta mu to nevadilo, to až poslední dobou, …….. ten smutek.
Smutek, který měl hluboko v sobě.
Ty tři postavy zpozoroval v poslední chvíli. Stáli najednou proti němu.
Byli ve věku jeho dcery.
První úder ani nepocítil. Druhý, ho bez hlesu srazil k zemi.
Tvrdě dopadl na spánek. Nemohl se pohnout.
„Tos přehnal vole“, ozval se hlas. Cítil, jak mu něčí ruce prohledávají kapsy.
Ležel na boku, v údivu že ho nic nebolí a že je mu dokonce ospale a příjemně.
V nastalém tichu prázdné ulice, slyšel odcházející kroky.
„Na co je ti ta kytka debile“ …“ klidek pi...čo, dám ji Gábině“ .
„Dědek ji měl stejně pro nějakou kurvu“.
Kroky i hlasy se vzdalovaly.
Ležel nehnutě a pozoroval pramínek, který se rozléval zpod jeho tváře, mezi podzimní listí,
do malé zvětšující se loužičky krve. Necítil její vůni, ani teplo.
Chtělo se mu spát.
Nemyslel už na nic, tak moc se mu chtělo spát.
Pomalu zavřel oči.
„Jsem tady“ ……ozval se tichý jemný hlas.
„Tady?“
„ Ano jsem s tebou“
“Se mnou.“ - opakoval tiše.
„Čekala jsem na tebe tak dlouho“
„Dlouho ?“ - šeptl
„Jsem zase s tebou, lásko moje“
„Ano“ - řekl
„Jsme spolu“
“Jsme spolu ….zase spolu“– tiše opakoval
Jemný, pozvolný a zářivý pocit volnosti, mu prostoupil tělem.
„Jsme spolu“
„ Ano, ano“ - hlesl
“Tak dlouho“
„Ano já vím“ - …….
Naplno pocítil tu lásku a něhu, která, se v něm rozlévala.
Dlouho, dlouho se nepotkali
Najednou to věděl, věděl to vždycky ………. sta a tisíce let……..
Na mnoha zemích a planetách.
„Ano, čekali jsme na sebe“ - řekl
„ jsem šťastná“ - odvětila
Dojetím mu kanuly slzy ….. perly štěstí, po dlouhém smutku.
„podej mi ruku“ ……. Poslušně ji podal.
Pomalu, drže se, ji následoval.
Lehounce se vyloupl ze skořápky ležícího starce.
Jeho duše plně procitla.
A tu ji spatřil. Stále, tisíce let stejnou, nádhernou, půvabnou, a tak křehkou.
V tisíckrát se opakujících setkáních.
Objala ho.
Vroucně ji sevřel v náručí.
„Už nikdy tě neopustím“, řekla
„lásko moje“ zašeptal
Vznesli se, nad ležící postavu starého muže.
V objetí, nejhlubšího možného souznění.
Pomalu, velmi, velmi pomalu, stoupali výš a výš.
K teplu onoho bílého světla.
Spolu, dvojjediní.
Tak jako tehdy, dávno, dávno, tak dávno………………..
Tichý hlouček stojící v šeru podzimní ulice.
Nad bezvládným tělem, se sklání dva muži v bílém.
Jeden z nich vzhlédne.
„Exitus“,…... už tu nejsme nic platní, říká policistovi.
Pomalu se zvedá a odchází k sanitce.
Druhý bílý muž, přehodí přes tělo deku.
Ona se, znovu a znovu dívá na hodinky.
Už po páté opakuje: "počkáme ještě.
Určitě přijde, někde se jen zdržel.
Tohle by mi nikdy neudělal"......
psáno jedné ženě co se jmenovala Vendy
24.září 2012 pro Vendi
Starý, opuštěný muž.
Tak se dnes cítil.
Vítr si pohrával spadeným podzimním listím, díval se zamyšleně a na své boty které se jím prodíraly.
Šel k dceři, měla dnes narozeniny. Pozvala ho jako vždy. A jako vždy ji koupil jednu bílou růži. Byl to rituál, který opakovali roky. Byla teď šťastná, čekala miminko. Měl ji rád.
Pomyslel na své mládí.
Na opuštěnost, kterou dnes cítil.
Prázdnotu mezi mnoha lidmi.
Zvykl si na ni. Byl to jeho svět.
Samota v manželství, mezi přáteli. Samotář v davu.
Byl to jeho svět, svět, který přijal za svůj.
Léta mu to nevadilo, to až poslední dobou, …….. ten smutek.
Smutek, který měl hluboko v sobě.
Ty tři postavy zpozoroval v poslední chvíli. Stáli najednou proti němu.
Byli ve věku jeho dcery.
První úder ani nepocítil. Druhý, ho bez hlesu srazil k zemi.
Tvrdě dopadl na spánek. Nemohl se pohnout.
„Tos přehnal vole“, ozval se hlas. Cítil, jak mu něčí ruce prohledávají kapsy.
Ležel na boku, v údivu že ho nic nebolí a že je mu dokonce ospale a příjemně.
V nastalém tichu prázdné ulice, slyšel odcházející kroky.
„Na co je ti ta kytka debile“ …“ klidek pi...čo, dám ji Gábině“ .
„Dědek ji měl stejně pro nějakou kurvu“.
Kroky i hlasy se vzdalovaly.
Ležel nehnutě a pozoroval pramínek, který se rozléval zpod jeho tváře, mezi podzimní listí,
do malé zvětšující se loužičky krve. Necítil její vůni, ani teplo.
Chtělo se mu spát.
Nemyslel už na nic, tak moc se mu chtělo spát.
Pomalu zavřel oči.
„Jsem tady“ ……ozval se tichý jemný hlas.
„Tady?“
„ Ano jsem s tebou“
“Se mnou.“ - opakoval tiše.
„Čekala jsem na tebe tak dlouho“
„Dlouho ?“ - šeptl
„Jsem zase s tebou, lásko moje“
„Ano“ - řekl
„Jsme spolu“
“Jsme spolu ….zase spolu“– tiše opakoval
Jemný, pozvolný a zářivý pocit volnosti, mu prostoupil tělem.
„Jsme spolu“
„ Ano, ano“ - hlesl
“Tak dlouho“
„Ano já vím“ - …….
Naplno pocítil tu lásku a něhu, která, se v něm rozlévala.
Dlouho, dlouho se nepotkali
Najednou to věděl, věděl to vždycky ………. sta a tisíce let……..
Na mnoha zemích a planetách.
„Ano, čekali jsme na sebe“ - řekl
„ jsem šťastná“ - odvětila
Dojetím mu kanuly slzy ….. perly štěstí, po dlouhém smutku.
„podej mi ruku“ ……. Poslušně ji podal.
Pomalu, drže se, ji následoval.
Lehounce se vyloupl ze skořápky ležícího starce.
Jeho duše plně procitla.
A tu ji spatřil. Stále, tisíce let stejnou, nádhernou, půvabnou, a tak křehkou.
V tisíckrát se opakujících setkáních.
Objala ho.
Vroucně ji sevřel v náručí.
„Už nikdy tě neopustím“, řekla
„lásko moje“ zašeptal
Vznesli se, nad ležící postavu starého muže.
V objetí, nejhlubšího možného souznění.
Pomalu, velmi, velmi pomalu, stoupali výš a výš.
K teplu onoho bílého světla.
Spolu, dvojjediní.
Tak jako tehdy, dávno, dávno, tak dávno………………..
Tichý hlouček stojící v šeru podzimní ulice.
Nad bezvládným tělem, se sklání dva muži v bílém.
Jeden z nich vzhlédne.
„Exitus“,…... už tu nejsme nic platní, říká policistovi.
Pomalu se zvedá a odchází k sanitce.
Druhý bílý muž, přehodí přes tělo deku.
Ona se, znovu a znovu dívá na hodinky.
Už po páté opakuje: "počkáme ještě.
Určitě přijde, někde se jen zdržel.
Tohle by mi nikdy neudělal"......
psáno jedné ženě co se jmenovala Vendy
24.září 2012 pro Vendi
13.10.2012 - 20:06Trochu kýčovitá zápletka, ale jinak to není napsané špatně, máš potenciál. Ten příběh s dvěma polovinami jednoho celku a posmrtným životem mi připomněl knihu Jak přicházejí sny, která je důkazem, že o tak sentimentální zápletce se toho dá napsat opravdu hodně
02.10.2012 - 17:11Devils_PIMP: jj bylo to původně kratší a pak jsem přidal........ Ale je to tak, neprepisuju zpětně... Extrakt je to, co tomu dá tu správnou šťávu...... ale člověku leccos docvakne až když si dá třeba půl roku oddych a pak to po sobě přečte znovu ..... dík za komentář:-)
01.10.2012 - 17:12No...husina...zvláštní styl tedy, ale nádherné, smrt nerada řeším, ale napsal si to opravdu krásně. Už ta bílá růže pro dceru...samotář v davu...a pak to souznění a nicota, ale nějak něžná, dojemná a pak ten závěr, opravdu mě to vykolejilo.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
"Nikdy tě neopustím" : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Jedno obyčejné odpoledne
Předchozí dílo autora : PRrrrr
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Angelon [17], Zoe [14], Vavrys [13], Jaruska [12], Deer [10], Leonn [3], Dalmet [3], rebarbora [2]» řekli o sobě
Severak řekl o Singularis :Díky němu jsem tu: Prokliknul jsem se sem přes stránky jeho seriálu Ester Krejčí. Jinak jeho nápady a díla nejsou uplně hlavní proud, ale o to jsou v nich zajímavější nápady.
