V zajetí času XXVII.

Vrátili jsme opět do místnosti. Kluci rozhodli obstarat zbraně, a zmocnit se Anabell. Dala jsem jim klíček a řekla, kam jsem ji zamkla. Poslala jsem s nimi i Cathrine, která se mě ale křečovitě chytla.
„Agnes, chci domů, prosím, chci domů,“vzlykla. Z jejich očí čišel strach. Takový strach, který vám vhání slzy do očí a také naděje. Naděje, ve kterou doufala, že se o ni postarám. Soucitně jsem se usmála a pevně stiskla její ruku.
„Vrátíme se domů, Cathrine, slibuji. Teď běž s Victorem a Philipem, budeš s nimi v bezpečí. Slibuji, že tě v pořádku dostanu domů!“
Pustila jsem jí ruku. Cath se usmála. Když spolu s kluky zmizela, zvážněla jsem. Připadala jsem si necitelně. Jak jsem mohla? Jak mohli oni? Takhle ji využít? Chybělo tak málo, a mohla být mrtvá. Musím se o ni postarat. Musíme se obě vrátit domů, k nám, do roku 2009. Vrátíme se a na tohle všechno zapomeneme.
„Na všechno,“pronesla jsem nahlas. Natolik jsem se ponořila do svých myšlenek, že jsem zapomněla, že zde nejsem sama.
„Anabell, zlato, tady jsi, všude jsem tě hledal,“ozvalo se.
Blížil se ke mně Roshwood. Tak Agnes, usměj se, pobídla jsem sama sebe. Po tom, co se odehrálo, jsem se do těch úsměvů nutila, ne že by předtím ne, ale nyní nějak víc. Myslela jsem na to, že si musím taky obstarat nějakou zbraň, abych pak Roshwooda donutila dělat to, co chci já. Po chvíli jeho opětovné společnosti jsem se zase vypařila. Propletla jsem se mezi hosty a z kuchyně jsem vzala dlouhý nůž. Prohlédla jsem si jeho lesknoucí se ostří a ušklíbla se. Nenápadně jsem odvázala i šňůru ze závěsů, které visely kolem vysokých oken, v hale. Vše jsem schovala pod šaty a vrátila se zpět k Roshwoodovi, rozhodnuta ho odteď nespustit z očí než odbije půlnoc. Nikdo si mě nevšímal. Hosté tančili, bavili se, někteří z nich už byli i značně společensky unaveni. Hrát Anabell, samu sebe, mi šlo dobře. Joseph Roshwood nepojal sebemenší podezření. Nervózně jsem opět sledovala hodiny. Bylo půl dvanácté. Teď už žádné předstírání. Po očku jsem pozorovala hosty, jak jeden po druhém odcházejí, a gratuluji nám k naší brzké svatbě. Na oko jsem se usmívala, ale uvnitř jsem byla běsnící šelma, připravena zaútočit. Za pět minut dvanáct odcházeli poslední z hostů. Stáli jsme s Roshwoodem u dveří a loučili jsme se s nimi, tak, jak nám společenské konvence předepisují. Naposledy jsem pohlédla před sebe a rozhlížela se okolo. Věděla jsem, že tam někde je Philip, Victor, Cathrine a čekají na mě. Čekají, kdy to vypukne. Jakmile odešel i poslední host, zvážněla jsem. Roshwood ho ještě vyprovázel a já pomalu vytahovala ze šatů nůž. Když Roshwood vešel do dveří a zavřel za sebou, neváhala jsem už ani minutu. Skočila jsem na něj, chytla ho za ruce a přiložila mu nůž ke krku. Šokovaně vytřeštil oči. Jednou rukou, ačkoliv stěží, jsem se mu pokoušela svázat ruce a druhou mu držela nůž pod krkem.
„Překvápko,“vyhrkla jsem na něj.
„To jsi ty? Tss…dobrá lest, tohle bych nečekal. Vyšla vám. Když jsi tu ty, předpokládám, že ti dva otrapové tu budou někde asi taky, co,“pronesl mezi zuby Joseph Roshwood zlostně. Ten vztek z jeho očí nešel přehlédnout.
„Jo, jsme tu,“ozvalo se náhle z druhé patra.
Stál tam Victor, držící svázanou Anabell a k pasu ji přikládal pistol, vedle něho Philip s Cathrine. Všimla jsem si, že Anabell má na hlavě velkou bouli se zaschlou krví. Ušklíbla jsem se. Vyvedla jsem Roshwooda doprostřed místnosti, kde ještě nedávno bylo plno lidí.
„Hni se!“ křikl Victor na Anabell a šťouchl do ní. Společně sešli ze schodů.
Stáli jsme naproti sobě, nejistě očekávajíc, co kdo udělá.
„Pěkná ozdoba,“rýpla jsem si do Anabell a hlavou jsem ukázala na její bouli.
„Ty malá mrcho,“pronesla. Nenávistně na mě hleděla. Kdyby pohled zabíjel, byla bych mrtvá.
„Dej nám medailony, hned, nebo ji Victor na místě zastřelí,“vyzval Philip Roshwooda.
Roshwood si olízl rty a pohlédl na Anabell. Cítila jsem z jejich pohledu určitou lhostejnost.
„Dobře, tak já vám je dám,“odpověděl Roshwood klidným hlasem.
Svraštila jsem obočí. Že by se vzdával tak snadno? To se mi nezdá. Oslovila jsem Cathrine, aby mi podala pistol, kterou pro všechny případy držela v ruce. Vyměnila jsem ji za nůž.
„Tak jdeme,“vyzvala jsem ho. Nešli jsme daleko. Ušli jsme pár kroků a zastavili se v jeho pracovně. Byla obrovská. Vypadala podobně jako naše, na Cantuberry,ale byla mnohem větší. Pořád jsem mu držela ruce a u spánku pistoli. Byla to jistota, kdyby se něco zvrtlo, střelila bych, a byl by na místě mrtvý.
„Musíš mi pustit ruce, abych ti je podal,“řekl.
Připadala jsem si hloupě, ale nedávala jsem to na sobě znát. Odvázala jsem mu je, ale nespouštěla ho z očí. Neustále jsem na něj mířila. Roshwood došel ke stolu. Obešla jsem ho, abych ho měla v merku. Zpoza stolu měl tajnou přihrádku. Ozvalo se klapnutí a Roshwood vytáhl dřevěnou dlouho šperkovnici. Otevřel ji. Uvnitř jsem spatřila všech pět medailonů vedle sebe. Jeden byl stejný jako druhý. Ničím se od sebe nelišily. Jejich zář mě oslepila, protože Roshwood je namířil proti světlu, které vycházelo z přepychového velkého křišťálového lustru, visícího nad námi. Roshwood toho využil. Přimhouřila jsem oči a Roshwood mě napadl. Shodil mě na zem a vytrhl mi pistol z ruky. Než jsem se vzpamatovala a nabrala opět dobrý zrak, stál přede mnou a mířil on na mě. V druhé ruce držel šperkovnici.
„Myslela sis, že´s mě dostala? Naivko,“vysmál se mi.
Naivko, to už jsem někde slyšela.
„Zastřel mě, na co čekáš?“ Provokovala jsem ho a plivla mu pod nohy.
Nenávist, zlost i zoufalství, to všechno ve mně vřelo. Nenáviděla jsem sebe, jak jsem se mohla nechat tak obelstít. Roshwood se mi vysmál. Jeho smích byl nesnesitelný.
„To by se ti líbilo, co? Běž,“poručil mi a šťouchl do mě pistolí.
Jakmile jsme se opět ocitli v hale, kde čekali ostatní, Philip vykřikl mé jméno a Anabell se začala smát. S hlavou zabořenou do země jsem nebyla s to na ně pohlédnout, jak jsem se styděla. Zklamala jsem. Stáli jsme naproti sobě.
„No, tak uklidněte se, uděláme to takhle, já vám dam ji, vy mě Anabell a zmizíte, nebo ji zastřelím,“vysvětlil.
„Stejně nás zastřelíš, tak jako tak,“řekla jsem.
„Chytrá hlavička,“pochválil mě ironicky Roshwood.
„Tak co bude?“ otázal se Roshwood.
Philip s Victorem na sebe nechápavě hleděli. Já nebyla schopna na ně pohlédnout. Nikdo z nás nevěděl, co se teď stane. Naši zdánlivě neřešitelnou situaci vyřešila Cathrine, která se, mezitím, co my jsme s Roshwoodem byli v pracovně, vypařila. Náhle však skočila Roshwoodovi na ramena. Spadli jsme všichni tři na zem. Chtěla mě osvobodit. Nastal chaos. Cathrine se překulila z Roshwooda na stranu a plazila se po zemi. Já skončila za Roshwoodem. Šperkovnice odletěla neznámo kam.
„Agnes,“vykřikla mé jméno.
Než jsem ji stihla odpovědět, všimla jsem si, že Roshwood sahá po zbrani. Chtěla jsem mu v tom zabránit.
„Cathrine, pozor!“ Vyhrkla jsem a chtěla Roshwooda napadnout.
Ozval se výstřel. Zkoprněla jsem. S otevřenou pusou jsem hleděla na Cathrine. V jejích očích se leskly kapky slz. Rukou si přidržovala krvácející ránu. Její tělo se sunulo k zemi.
„Cathrine,“zařvala jsem hystericky a připlazila jsem se k ní. Položila jsem si její hlavu na kolena a rukou přikryla střelnou ránu.
„Cath, to bude dobrý,“uklidňovala jsem ji přes vodopád slz. Nevšímala jsem si co ostatní. Victor s Philipem zůstali zaraženi. Victor ještě víc sevřel Anabell, aby se nemohla vysmeknout. Philip přiběhl k nám. Roshwood neváhal. Popadl šperkovnici, otevřel ji a začal mumlat jakési zaklínadlo. Nezajímalo mě to.
„Cathrine, zachráníme tě, to bude dobrý,“snažila jsem se ji chlácholit koktajícím hlasem a s nadějí jsem pohlédla na Philipa, který měl již také zakrvácené ruce. Zakýval hlavou a sklonil ji. Utřela jsem si nos. Cathrine pochopila.
„Agnes,“oslovila mě jemným umírajícím hláskem, a pevně stiskla mou ruku, „já chci domů, prosím,“vypustila. Nepatrně se usmála a její hlava spadla na bok. Její ruka mě pustila, tělo ovládl chlad a z očí vycházel mrtvolný výraz.
„Nééé!!!!!!!“