V zajetí času XXVIII.

„Je mi to líto, je mi to tak strašně líto, Cathrine,…,“opakovala jsem neustále.
Seděla jsem na zemi a se slzavýma očima koukala před sebe. Nevnímala jsem, co se děje okolo mě. Cathrinino tělo leželo přede mnou. Nebyla jsem s to něco dělat. Ocitla jsem se v jiném světě. Ve světě plném bolesti, z něhož se mě snažilo vytrhnout až naléhavé Philipovo volání. Cathrinina smrt byla dobrou záminkou pro sled následujících událostí. Philip odstrčil Roshwooda od medailonů, aby mu zabránil v jejich spojení. Roshwood to samozřejmě Philipovi nedaroval a začali se prát. Anabell se vyprostila z Victorova sevření, připravena mě napadnout, připravena mě zabít. V jejím plánu ji Victor zabránil. Stihl ji zastavit, vzal ji za pas a odtáhl ji ode mě. Pustili se do sebe. Victor ji nešetřil. Anabell se taky nedala.
„Agnes, Agnes, slyšíš mě! Agnes,“křičel na mě zoufale Philip.
Nepatrně jsem pohnula hlavou a pohlédla na něj. Philip držel Roshwooda pod krkem, ten sebou házel a snažil se vyprostit. Oba muži klečeli na zemi v křečích. Roshwood se ale tak snadno nevzdával. Popadl Philipa za ramena a prudce ho od sebe odtrhl. Rychle se snažil doplazit k pistoli, která ležela nedaleko. Uchopil ji, připraven na Philipa vystřelit. Ten se vzpamatoval dřív, než na něj Roshwood zamířil, a nohou mu odkopl pistol z ruky. Pohlédla jsem na Victora, který se snažil ode mě držet Anabell co nejdál. Anabell bila Victora hlava nehlava, ten se ji úspěšně bránil. Anabell uchopila porcelánovou sošku, která sloužila jako ozdoba na stolku, a hodila ji po Victorovi. Vyhnul se jí a srazil Anabell k zemi.
„Agnes, běž k medailonům, musíš je spojit!“ křikl na mě Victor.
Neposlouchala jsem ho. Nevnímala. Bylo mi všechno jedno. Slíbila jsem Cathrine, že ji odvedu domů, ujišťovala jsem ji, a ona teď leží přede mnou v kaluži krve. Ve svých myšlenkách jsem se vracela ke všem společným zážitkům, které jsem s Cathrine měla. Slzy se mi koulely po tváři jak hrách. Zabila jsem ji. Kdybych ji neposílala s Victorem, ale….
„….co by kdyby…,“pronesla jsem hlasitě.
Z myšlení mě vytrhla prudká rána do obličeje. Tak prudká, až jsem se převalila na bok. Než jsem se stihla vzpamatovat, ruce mi držela Anabell, abych se nemohla bránit. Nyní mi došlo, co se vlastně děje.
„Tebe se nikdy nezbavím, ty mrcho. Zabiju tě!“ Řvala po mě rudá vzteky. Chytla mě pod krk s plánem mě uškrtit. Silně jsem ji uchopila za zápěstí a snažila jsem se ji ze sebe strhnout. Bylo hrůzné sledovat svůj běsnící obličej, jak se mě snaží udusit. Jakmile se mi podařilo se zpod ní dostat, chytil ji za pas Victor a silně hodil jejím tělem na druhou stranu. V rychlosti mi pomohl vstát.
„Agnes, dobrý? Teď mě poslouchej,“vyzval mě a zkontroloval Anabell. Victorovi se podařilo ji odhodit ke schodům tak šikovně, až se bouchla hlavou o mosazné zábradlí u schodů a zůstala ležet v bezvědomí.
„Jo dobrý,“odvětila jsem a rukou si mnula krk, abych nabrala opět dech.
„Vidíš medailony,“ukázal na ně prstem. Až nyní, jsem si všimla jejich pozice. Roshwoodovo zaklínadlo, které odříkával, způsobilo, že se všechny medailony vznesly ze šperkovnice do vzduchu a vytvořily kruh. Vznášely se, rubínem nahoru, jako pírko, čekajíc, až někdo dokončí jejich spojení.
„Musíš je spojit, musíš to dokončit!“ Přikázal mi. Držel mě za ramena a v očích měl vyděšený výraz. Všimla jsem si, jak mu ze rtů teče krev. Jeho hnědě rozcuchané vlasy mu padaly do obličeje.
„Proč..proč já, proč je nespojíš ty?“ Zeptala jsem se.
„Já tu mám práci,“odvětil a otočil hlavu na Anabellinino tělo. Pochopila jsem. Chytla jsem ho za ruce, nyní jsme se drželi vzájemně za ramena.
„Victore, měla bych to udělat já,“vyhrkla jsem na něho. Nebyla jsem přesvědčená, že dokáže Anabell zabít.
„Musím já, Agnes, dlužím si to,“oponoval mi a usmál se, „to bude dobrý, viď, že jo?“ Pousmál se, jakoby se chtěl ujistit o svých slovech. Až v této chvíli jsem si opět uvědomila, že to je pořád ten kluk, do kterého jsem se zamilovala. Ten kluk, ten duch, kterého jsem měla zachránit. Nyní je to naopak. Ne, je to jinak. Nebyla jsem si vůbec jistá, co k němu teď cítím. Po tom všem, co se stalo, jsem si nebyla jistá vůbec ničím.
„Jo, bude to dobrý!“ Ujistila jsem ho a usmála se.
Victor mě objal a políbil. Doplazila jsem se k medailonům, dlouhé zakrvácené a potrhané šaty mi komplikovaly pohyb. Victor zamířil k Anabell, která se probírala. Má tuhý kořínek, pomyslela jsem si.
„Ale já vůbec nevím, co mám říkat,“zděsila jsem se a v duchu mě napadlo, že nemůžu být při smyslech, když jdu do něčeho, o čem vůbec nic nevím.
Seděla jsem uprostřed místnosti, hledíc na levitující medailony. Rozevřela jsem ruce na znamení, že jsem v koncích. Čekala jsem, že mi Victor odpoví, ale to už byl opět ve rvačce s Anabell.
„Victore, Philipe, co mám říkat?“
Hlavou jsem těkala po těch čtyřech, kteří se mezi sebou prali na život a na smrt.
„Impectus delira en decto ….,“uslyšela jsem z dálky.
Odříkával to Philip. Jeho obličej byl značně potlučený od Roshwoodových úderů, ale ani ten na tom nebyl o moc líp. Philip ho nijak nešetřil. Celá hala byla zničená do jejich rvaček. Veškeré ozdoby, ať keramické, porcelánové, skleněné, jakkoliv křehké, z těch všech zbyly jen střepy. Obrazy visící na zemi byly nyní na zemi, malby vyčnívaly zpoza rámů.
„Co?“ Otázala jsem se značně rozladěně.
„Opakuj,..opakuj po mě,“promluvil Philip, když se převrátil na Roshwooda a kolenem mu stál na krku, odhodlaný ho udusit. Roshwood mu držel nohu, snažíc se Philipa ze sebe shodit. Philip se naopak snažil odtrhnout Roshwoodovy ruce ze své nohy, přesto nepřestal ve své smrtící metodě.
„Opakuj po mě,“rozkázal a začal odříkávat jaké si zaklínadlo. „Impectus delira en decto amprelius. Unum lucra potentia, imperium die et nocte. Curo septimanas, etiam menses, milia centuries. Vivere aeternum in damnationes….“
Hlavou jsem těkala na něj a na Victora. Ani jeden z nich si mě nevšímal. Philip se „věnoval“ Roshwoodovi, neustále odříkávajíc další a další část. Netušila jsem, do čeho se pouštím, ale poslušně jsem opakovala každé slovo. Jakmile jsem vyslovila poslední, medailony prudce vyletěly do ještě větší výšky. Zaklonila jsem hlavu, s napětím očekávají, co se bude dít.
„Ne!!!“ zařval Roshwood na protest.
Philip, Roshwood, Victor i Anabell pohlédli na medailon. Nevšímala jsem si jich. Napjatě jsem sledovala, co se bude dít. Pět medailonů se seskupilo k sobě a vyšlehla z nich obrovská oslepující záře, přes celou, řádně poničenou halu. Zakryla jsem si oči, abych něco viděla, než jsem se však stačila rozhlédnout, ucítila jsem nepříjemnou bolest. Svíjela jsem se na zemi a křičela, doslova jsem řvala. Nesnesitelné bolesti ovládly celé mé tělo. Pak se náhle zatmělo a nějaká síla mě odhodila do dálky. Neovlivňovala jsem své pohyby. Pocítila jsem prudký náraz do hlavy a pak……pak už nic.
***
Velmi pomalu otevírám oči. Ležím na zádech a před sebou spatřím jen bílý strop. Jsem mrtvá, probleskne mi hlavou. Mou černou myšlenku zažene až nesnesitelné pípání v uších, které vychází z různých přístrojů, na které jsem napojena, a které signalizuje, že jsem stále naživu. Snažím se rozpoznat, kde jsem. Ležím v posteli, a očima těkám po místnosti. Na ruce, v žíle, spatřím zapíchnutou jehlu s umělou výživou, v nose ucítím nepříjemné hadičky, přes které se mi těžce dýchá. Rukou si na ně sáhnu, abych se ujistila, že se mi to nezdá. V hlavě pociťuji nepříjemné svírání. Dotýkám se jí. Vlasy mám zakryté pod silnou vrstvou obvazů. Na sobě mám bílou nemocniční košili. Otáčím hlavou velice opatrně, neboť sebemenší rychlý pohyb mi způsobuje bolest.
„Jsem v nemocnici,“špitnu. Vůbec nic si nepamatuju.
„Už se probouzí!“ Zaslechnu z venku.
Dveře se otevírají, do nich vstupuje matka společně s několika doktory v bílých pláštích. Neupravená, nečesaná, s viditelnými kruhy pod očima. Odloží si kabelku a kabát na zem a sahá po židli, která je umístěna u dveří. Přisouvá ji ke mně. S pootevřenou pusou na ni zmateně hledím. Doktoři mě kontrolují, svítí mě do očí a neustále se něco vyptávají. Jsem vyděšená. Nestíhám odpovídat. Za chvíli odchází, a matka mě chytá za zdravou ruku.
„Zlatíčko, probrala ses, díky bohu. Jsem tak šťastná. Jak se cítíš?“ Vyhrkne na mě a do očí se jí derou slzy. Nechápavě na ni koukám.
„Co…co…co se stalo?“ vysoukám ze sebe, velmi tiše, neboť každé namáhání mě bolí.
„Spadla jsi ze schodů a měla jsi silné krvácení do mozků. Doktoři mysleli, že nepřežiješ,“vypověděla a utřela si nos.
„Spadla ze schodů?“ zopakuju. „ Co je za rok?“
„Dva tisíce devět,“odvětí matka a usmívá se. Má otázka ji evidentně pobavila.
Jemně jsem zakroutim hlavou.
„Ne..mami..já…cestovala jsem časem, chtěli mě zabít, mluvila jsem s duchem a …pak…,“vychrlím na ni, nehledě na mou bolest. „Pak se tam objevily ty medailony, a …..“
„Ne, zlatíčko, Agnes, uklidni se,“skočí mi do řečí a chlácholí mě matka, držíc mě za ruce a hladíc po tváři. „To se ti jen zdálo. Jsi tu víc jak tři týdny a pořád jsi a blouznila a vykřikovala nesmysly,“uchichtá se.
Jí to přijde vtipné, ale mě to pobouří. Jsem zmatenější ještě víc. Má matka pravdu? Opravdu se mi to všechno zdálo a celé se to odehrálo jen v mé mysli?
„Jaké nesmysly?“ Zajímám se.
„Jména, Victor, Philip, a že tě chce, zabít tvé vlastní já, že se máš stát strážcem..,“odmlčí se a pohlédne do prázdna. „To je jedno,“zakončí své objasnění. „Hlavně, že si se probrala, jsem tak šťastná,“zopakuje a políbí mě na čelo. Nepatrně se usměju. „Nechám tě odpočívat, za chvíli zase přijdu,“mrkne na mě a vychází ze dveří.
Hledím před sebe a ponořím se do svých údajných vzpomínek. Nejsem s to říct, zda-li se mi to všechno opravdu jen nezdálo. Ach, kéž by ano…Zamyšlení je natolik silné, že po chvíli podlehnu únavě a usínám, s myšlenkou, jestli se mi to zase bude zdát. Jakmile se probudím, spatřím na malém černém budíku, položeného na nočním stolku, čtyři hodiny odpoledne. Spala jsem tři hodiny. Matka tu u mě byla. Vidím u na stole neperlivé minerálky v pet láhvích, čaj v termosce a nějaké to ovoce. Usmívám se, ujištěná, že matka má pravdu. Vymyslela jsem si to. Díky bohu. Byly to výmysly. Žádné cestování časem neexistuje a nikdy mě nechtěla zabít žádná Anabell s Roshwoodem, přemítám v mysli. Teď se směju i já, až tak, že mě opět píchne v hlavě. Rukou si po ní sahám, když v tom, náhle…ve mně hrkne. Natáhnu ruku před sebe. Vytřeštím oči, dech se mi zrychluje a točí se mi hlava. Předtím to tam nebylo, jak se mi to objevilo na ruce….Na levém předloktí spatřím v kůži vyrytý jakýsi ornament, není to tetování, je to vryté do kůže, ještě docela čerstvé…Opatrně si po tom přejíždím prsty, je to nepříjemné, naskočí mi husí kůže…vzpomínám si na ta slova: „Tohle se ti zjeví na ruce, když se stáváš strážcem. Ani nemusíš vědět, že se jím stáváš, zjistíš to až potom, co tohle uvidíš.“ To nebyl sen. Jsem strážce, ale to by znamenalo…když jsem spojila ty medailony…dochází mi to, vzpomínám si. Posadím se na postel, zděšeně se rozhlížím po místnosti a vykřikuju dvě jména.
„Philipe, Victore, jste tu?“
Co to dělám, vždyť jsem tu sama, ale určitě tu museli být. Předtím jsem to na ruce neměla. Na kůži jsou viditelné ještě zbytky make-upu, kterým se mi to snažili zakrýt a pak ho smyli. Opírám se a nepřítomně hledím před sebe. V hlavě mi naskočí dvě slova, kterými je můj další osud zpečetěn. Příběh pokračuje…
Konec I. části