v zajetí času XXVI.

Cože??!! S pootevřenou pusou jsem hleděla do prázdna, ruce se mi potily, kolena se roztřásla. Zůstala jsem stát jak opařena, neschopna jakékoliv reakce. V hlavě sem si pořád opakovala ta slova „stane mou chotí“. Návštěvníci nadšeně jásali a gratulovali nám. Roshwood se usmíval na celé kolo, jen já jsem nepřítomně zírala jedním směrem. Po chvíli jsem byla připravena, něco namítnout, ale zkazila bych náš plán, a taky, co bych řekla? Že já nejsem Anabell? Lidé se smáli, špitali si a byli z té zprávy u vytržení. Z mého šoku mě vyzval až Roshwood.
„Drahoušku, řekni taky něco,“vybídl mě.
S vytřeštěnýma očima jsem na něj hleděla, sem tam se pousmála, abych nedala znát takové překvapení. Střídavě jsem pozorovala Roshwooda jak se na mě směje a Philipa s Victorem, kteří z té informace byli taktéž překvapeni. Došla mi slova, co mám dělat? Musela jsem si okamžitě promluvit s rukama, ale jak se z téhle šlamastiky dostat? Jediné, na co jsem se zmohla, byl letmý úsměv a nejpitomější věta, která mě mohla napadnout.
„Promiňte, musím si…přepudrovat nos.“
Roshwood se úlisně zasmál a hosté s ním. Cítila jsem se, jako výstavní panenka. Vytrhla jsem ruku z té Roshwoodovy a Victorovi s Philipem jsem nenápadně pravou rukou ukázala, ať zamíří doprava, že se tam sejdeme. Pochopili. Zaslechla jsem, jak Roshwood dodává:
„Vidíte, už mi utíká.“
Ty jsi vtipný, pomyslela jsem si, převrátila oči v sloup a mířila pryč. Ten chlap mi byl tak protivný, představa, že bych si ho měla vzít, mi byla proti srsti. Proplétali jsme se mezi hosty, kteří se na nás, respektive na mě ohlíželi. Sešli jsme se v místnosti pod schody, kde nás nikdo neviděl. Oba muže jsem zatáhla za rukáv a odtáhla do prvního pokoje, který jsem na chodbě objevila. Práskla jsem dveřmi.
„Co teď? Jak to vidíte dál? Zapomeňte, že si ho vezmu!“ Vyhrkla jsem.
„ To nám trochu komplikuje plány, ale zase se něco vysvětlilo,“započal Victor.
„Co se jako vysvětlilo?“
„Roshwood tím pádem musí mít všechny medailony a dneska je chce spojit. Zmizí nadobro z Londýna a svatba, po které logicky následuje svatební cesta, je nejlepší způsob jak se vypařit,“vysvětloval Victor. My na něj s Philipem zvídavě hleděli. „Pak se jim něco „stane“ a sem se už vrátit nemusí. Jeden z nich se stane strážcem, z čehož vyplývá..,“vyzval Philipa. Z jeho hlasu bylo jasné, že někam míří. Philip pochopil, ale já byla úplně mimo.
„….z čehož vyplývá, že jsou už oba strážci. Jelikož mají všechny medailony, a jak znám Roshwooda s Anabell, jejich původní majitele určitě nenechali naživu. Jediní, kdo zůstali naživu, jsme my. Potřebovali záminku, aby zmizeli z Londýna. Potřebovali jen náš medailon, aby měli všechny,“dopověděl Philip.
„Dobře,“špitla jsem, když mi to všechno došlo, „ale Anabell je přece pořád stíhaná, nebo ne?“
„Roshwood nejspíš zařídil její osvobození, když jsi neskončila ve vězení, tehdy, jak jsem tě…,“nedopověděl svou myšlenku Philip, „však víš, asi počítali s tím,
že tě tam odvedu.“ Hlavou jsem dávala Philipovi znamení, aby mlčel, aby se Victor nic nedozvěděl, ale bylo pozdě.
„Co? Kam jsi ji měl odvést?“ Nechápal Victor.
Kousla jsem se do rtů a vyčítavě jsem pohlédla na Philipa.
„Ale nikam, nic se nestalo,“snažila jsem se upokojit Victora, a položila jsem mu ruku na rameno.
„Ne,“odvrátil se, „co se stalo?“
„Jak jsi se s Cathrine vrátil zpět do minulosti, já a Agnes jsme zamířili do jižní Ameriky, pro další medailon, který jak jsem doufal, tam bude a taky jsme se vrátili a já ji odvedl do vězení, kde ji měli popravit. Nakonec jsem si to rozmyslel a pomohl jí utéct. No a pak…jsme se ocitli na Cantuberry,“vypověděl Philip.
Položila jsem si hlavu do dlaní. Doufala jsem, že tohle zůstane Victorovi utajeno, ale asi jsem se spletla. Při vyslovení jména Cathrine, jsem si na ni vzpomněla a chtěla jsem na ni zavést řeč. Po Victorově reakci bylo pozdě.
„Proč jsi mi to neřekla?“ Obrátil se na mě. Než jsem stačila odpovědět, udeřil Philipa do obličeje tak silně, až upadl. „Já jsem věděl, že ti nemám věřit.“
Pomohla jsem Philipovi na nohy. Držel si tvář, která mu otékala. Držela jsem ho za ramena a zlostně koukla na Victora. „Tak to by snad stačilo, máme větší problémy, a chci je vyřešit hned. Roshwoodovi bude podezřelé, že jsem tak dlouho pryč. Kde je Cathrine? Viděli jste ji?“
„Cathrine měla zjistit informace, měli jsme se s ní sejít tady, byli jsme domluveni, ale asi tomu Anabell s Roshwoodem neuvěřili,“objasnil mi Cathrinino zmizení Victor.
„Co? Využili jste ji? Proto jste mi namluvili, že se dala na jejich stranu? Teď mě poslouchejte zase vy, já se teď vrátím k Roshwoodovi a budu dál hrát tu komedii, jasný a vy dva,“poukázala jsem na ně, „najdete Cath, pokud je ještě živá,“nařídila jsem rozhořčeně.
Nehleděla jsem na to, co říkají. Práskla jsem za sebou dveřmi a vracela se k Roshwoodovi. Jakmile jsem vešla do sálu plného lidí, Joseph Roshwood se právě bavil s hloučkem dalších mužů. Usmívala jsem se, když jsem se k němu blížila. V hlavě jsem myslela na to, co mi kluci říkali. Musím na to s Roshwoodem nějak zavést rozhovor. Došla jsem k němu.
„Drahoušku, jsi nádherná,“sklonil mi poklonu a políbil mne na tvář.
„Děkuji,“odvětila jsem a pohladila ho po ruce, kterou ke mně natahoval.
Neustále jsem se usmívala, jako blbec, ale nemohla jsem se od Roshwooda hnout ani na krok, zvláště proto, aby neobjevil pravou Anabell. Byla jsem nervózní. Roshwood se pořád bavil o politice a já vymýšlela, jak na téma medailon co nejvlídněji a nevtíravě zavést řeč.
„Josephe, mohu s tebou na minutku mluvit, o samotě,“vyzvala jsem ho.
„Ale jistě, omluvte nás,“omluvil se mužům, kteří mu gratulovali, a odváděl mě stranou. Než jsem se stihla zeptat, vyhrkl na mě. „Vím, co chceš říct, započneme, jakmile poslední hosté odejdou, neboj, o půlnoci je všechny vyhodím.“
Ujistil mě a já pochopila. Kluci přeci jen měli nejspíš pravdu. Pokývala jsem hlavou a dál jsem se nevyptávala. Dělala jsem mu okrasu. Věnovali jsme se hostům, pili drahý sekt, poslouchali střídavě skladby od Mozarta, Bethovena, Bacha. Já stejně byla myšlenkami mimo. Stačilo, že se usmívám. Neustále jsem se ohlížela, zdali někde nespatřím Cathrine, Philipa nebo Victora, a sledovala obrovské, dubové stojaté hodiny, které každou hodinu nahlas odbíjely celou. Čekala jsem na půlnoc. Do té doby, musím najít kluky a oni najít Cathrine. Dnes se rozhodne. Pomyslela jsem na to, co bude, až se vrátím? Nepřipouštěla jsem si možnost, že tady zase skončím, ne potom, co mě mé vlastní já, chce zabít. Ale co Victor s Philipem, vrátí se, se mnou? Vždyť patří sem. Opustí mě? Oba? Mé černé myšlení přebilo až odbití desáté hodiny. Hrklo ve mně. Lekla jsem se, jakmile jsem zaslechla ten nepříjemný zvuk. Roshwood mě nespustil z očí. Když jsi mě konečně chvíli nevšímal, ucítila jsem, jak mě někdo popadl za ruce a táhl pryč. Otáčela jsem hlavu a z obou stran jsem spatřila Victora s Philipem. Odvedli mě ven, kde čekala Cathrine, celá vyděšená.
„Cathrine,“vyhrkla jsem a běžela k ní. Ta mě radostně objala.
„Agnes, promiň, omlouvám se, měli jsme ti to říct. Kluci mají pravdu, chtějí dnes zmizet, chtějí společně spojit medailony a zmizet navždy z Londýna. Stihla jsem zjistit jenom tohle, než prokoukli naši lest a chtěli mě zabít. Schovala jsem se na půdě, kde mě nenašli. Neměla jsem odvahu utéct, čekala jsem na tenhle večírek,“vypověděla Cahtrine, třesoucí se po celém těle.
„To je dobrý, Cath, to je dobrý. Nic se neděje, hlavně, že jsi naživu. Jsem tak ráda,“chlácholila jsem ji a hladila po vlasech. V duchu jsem si vyčítala, že jsem ji chtěla zabít. O tom jsem raději pomlčela. Budu předstírat, že jsem si to nikdy nemyslela. Poté, co se trochu uklidnila, zeptala jsem se.
„Co teď? Musíme jim v tom zabránit, Roshwood řekl, že o půlnoci všichni odejdou, a že započnou,“objasnila jsem situaci.
Všichni čtyři jsme se na sebe nejistě dívali.
„Kde je Anabell?“ zeptal se náhle Philip.
„Spí, doufám,“odsekla jsem a vytáhla zpoza výstřihu klíček.
„Dobře, my se tam vrátíme a počkáme na půlnoc. Až hosté zmizí, zabijeme je a získáme všech pět medailonů,“rozhodl Victor a pak se obrátil na mě. „Dopadne to dobře, Agnes, věř mi.“
Nejistě jsem se pousmála, vzala Cathrine kolem ramen a odvětila. „Jo, snad jo.“