Mezi dvěma světy XVII.

Selena jela na koni se svázanýma rukama a nepřítomně hleděla do země. Před ní jel Gerwin a za ní dva jeho muži. Všichni tři byli ozbrojeni, pro případ, kdyby se je někdo pokusil zastavit, nebo kdyby se Selena pokusila utéct. Zabít ji nemůžou, ale zranit, alespoň dočasně, to lze. Selena nevnímala čas, který utekl. Kraj Ztracených byl rozlehlý, obklopený převážně lesy, takže nevnímala ani cestu. Nechala se unášet svými myšlenkami na předešlé dny. Snažila se to pochopit a vstřebat. Její rodina jsou zrůdy, ale co tady? Ztraceni nejsou o moc lepší…Vzápětí pomyslela na Rollanda. Bolelo ji u srdce. To ji opravdu považovali za věc? Z jedné strany za věc, která se musí zničit, z druhé strany za věc, která představuje sice naději, ale stejně musí zemřít. Představa, že bude žít věčně, ta jí naháněla hrůzu. Cítila se strašně, nevěděla, kam patří, komu věřit, co dělat. Především, co dělat sama se sebou? Jedno ale věděla jistě. Nepokoří ji. Neudělají z ní ustrašeného králíčka, který splní vše, co mu přikážou. Nikdy se nikomu nepodvolí. Z říše myšlenek ji vytrhl Gerwin, který křikl.
„Jsme tady!“
Selena zastavila koně a pohlédla před sebe. Vysoká, opevněná kamenná stavba se před ní tyčila jak temný stín, který ji každou chvíli pohltí do pekel. Byla tak vysoká, že přelézt ji bylo prakticky nemožné. Zvláště bez toho, aby si vás někdo všiml. Zkrátka by se to nedalo stihnout. Gerwin zastavil před jedinými dveřmi, které zde byly. Dveře? Spíše mohutná železná vrata, kterými se přiváděli „odpadlí“ Mocní. Seleně připadala Brána nekonečně dlouhá. Podívala se doprava i doleva. Co přibližně dvacet, třicet metrů stál voják ozbrojený od hlavy až k patě. Každý držel pušku nejlepšího vybavení, za opaskem měl připevněnou pistoli, a aby toho nebylo málo, pár nožů taky nechybělo. Byli oblečeni v černé, kožené, neprůstřelné kombinéze, na hlavě měli přilby, na rukou kožené rukavice, a jejich výrazy ve tvářích připomínal zvíře připravené kdykoliv zaútočit. Na první pohled z nich šel strach. Seleně však strach nenaháněli. Neměli důvod.
„Stůjte! Zmizte, odsuď!“ Křikl jeden z nich mířící na ně puškou.
„Klídek, kámo,“odvětil Gerwin a sesedal z koně. „To jsem já, Gerwin.“
„Nyní se potvrdí, jestli mluvil pravdu,“pomyslela si Selena a otočila hlavu k bavícím se mužům.
„Gerwine, co ty tu? Víš, že se nemáš na druhé straně moc objevovat,“odpověděl klidným hlasem voják. Odložil pušku a založil si ruce v bok.
Selena se lehkomyslně usmála. Kohokoliv jiného by zastřelili už z dálky, ale s Gerwinem se baví jak staří známí.
„Já vím, ale tohle,“ukázal Gerwin na Selenu, která okamžitě zbystřila, když zjistila, že Gerwin na ni ukazuje, „chci doručit králi.“
Voják si Selenu chvíli nechápavě prohlížel a nakonec vytřeštil oči.
„To je princezna?“
Selena nechápala, jak ji poznal, nikdy se neviděli, ale po jeho zděšení pochopila. Gerwin kývl.
„Jděte, ale jen vy dva,“řekl a ohlédl se na doprovod dalších dvou mužů.
Gerwin přikázal mužům, aby se vrátili domů. Ti poslechli, otočili koně a ujížděli pryč. Voják s nepříjemným skřípáním otevřel vrata, podle toho vrzání bylo jasné, že se často neotevírají, a Selena s Gerwinem přejeli na druhou stranu. Ocitli se na louce. Nic kolem nebylo, jen obrovské louky a pole. Příjemný odpolední vánek jim foukal do vlasů a slunce svítilo do tváří. Nepronesli jediné slovo. Jakmile dojeli k Mocným, ocitli se před podobnou mohutnou branou, jako byla u Ztracených, akorát zde byla z mosazi. Hlídali ji ti stejní vojáci jako tam. Poté, co vojáci spatřili svou princeznu, chvíli si ji prohlíželi. Nemohli uvěřit, že je to ona. Po dlouhém zkoumání je s Gerwinem pustili dovnitř.
„Tohle si dej na hlavu,“promluvil Gerwin a podával Seleně starý, špinavý potrhaný šátek. Selena na to odvráceně hleděla. Budilo to v ní odpor. „Nebo chceš, aby všichni viděli, jak tě vedu domů, jako zajatce?“ Dodal Gerwin a doslova ji šátek vnutil.
Selena si, i přes své znechucení, šátek nakonec přehodila přes hlavu. „Podívej, jak to tady díky tobě vypadá,..tss…jedeme,“poznamenal Gerwin a pobídl koně.
Měl pravdu. Selenino zmizení vyvolalo zmatek, chaos, strach. Ve světě Mocných, kde panoval klid a mír, nyní panovaly obavy, co se stane, co bude. Vojáci prohledávali každý dům skrz na skrz. Vyháněli jejich obyvatelé na ulici, a jak smyslů zbavení prohledávali vše, co jim přišlo pod ruku. Lidé stáli na ulicích a čekali, až vojáci skončí se svým úkolem, kterým bylo obrátit každý kout, jen najít princeznu. Děti křičely, nechápaly, co se to děje. Matky je uklidňovaly, ale samy měly strach v očích.
Selena to vše zpoza šátků pozorovala. Jedno se nedalo upřít. Gerwin udělal s tím šátkem dobře, kdyby ji obyvatelé nyní spatřili, asi by ji ukamenovali. Zastavili se až před branami do hradu. Vojáci beze slova otevřeli a pouštěli je dovnitř. Na nádvoří, kde panoval taky zmatek, se zastavili. Seskočili z koně a Gerwin zamířil do hradeb. Selena se zůstala stát.
„Počkej,“natahovala ruce, „ty mi to nesundáš?“
„Ne, znáš to tu moc dobře,“odsekl a šťouchl ji do ramene, aby šla.
Selena zaťala zuby, ale nic neřekla. Poznávala vše, byla doma. Zůstali stát před sálem, ve kterém byl královský trůn, kde jak Gerwinovi řekl komoří, bude král. Před tím stejným sálem, kde se pořádali Selenou nenáviděné plesy.
„Počkej tady,“přikázal Gerwin a vešel do sálu.
Selena dostala strach. Vyděšeně hleděla před sebe. Je pravda, co řekl Gerwin? Nechá otec Ztracené vyvraždit? Jestli ano, dopustí to? Přeci je tolik nenávidí, ale nemůže mít na svědomí tolik lidských životů a pro co? Zbytečně, jen z lidské rozmařilosti. Seleně se před očima promítaly nebohé hubené děti, jejich pláč ale i smích, ustarané zničené ženy, které se nevzdávaly, i když věděly, že brzy umřou, že dlouho nepřežijí, neboť nemají co do úst. Vzpomínala na nemocné, umírající lidi, které kdysi vídávala zde, u Mocných a nyní? Odkopli je ke Ztraceným jako nepotřebnou věc. Vzpomínala na Rollanda.
„Dost, tohle ne! Musím zapomenout, musím se těch vzpomínek zbavit!“ zatřepala hlavou.
„Běž,“ozvalo se za ní. Gerwin ji pobídl vstoupit dovnitř. Selena váhala. CO poví rodičům? Budou vůbec stát o vysvětlení? Jak se rozhodla? Nikdo ji nikdy nepokoří, ať s ní budou dělat cokoliv.
„Nepokoří mě!“ špitla a se vztyčenou hlavou, hrdě vstoupila dovnitř.
V místnosti, osvětlené sluneční září, která sem prostupovala velkými okny, spatřila otce s matkou, jak na ni nenávistně hledí.
„Gerwine, zmiz. My si ještě promluvíme,“řekl král a Gerwin pokorně odkráčel pryč.
Selena nehybně stála u dveří, neschopná jít blíž. Pořád si v hlavě opakovala ta dvě slova „nepokoří mě“, která ji dodávala odvahu. Ani v nejmenším netušila, co otec udělá.
„Pojď blíž.“ Vyzval ji a znechuceně si prohlížel její stav. Rozcuchané vlasy, ušmudlaný obličej plný drobných škrábanců, potrhané oblečení.
Selena neposlechla. S vážnou tváří na něj hleděla, ale stála na místě.
„Pojď blíž!“ Křikl rozladěně. V jeho hlase zněla nenávist, zlost. Ve tváři se dal rozpoznat odpor, odpor k vlastní dceři. Selena postoupila k otci. Pochopila, že je naštvaný, hodně naštvaný. Nenáviděla ho, a tak si ještě rýpla.
„Vím všechno,“pronesla důrazně.
Matka si zděšeně zakryla ústa a otec těkal hlavou po Seleně a po matce. Byl natolik rozhozený tím, co slyšel, že netušil, jak reagovat. Seleně došlo, že ho rozladila. Ušklíbla se. To byla poslední kapka. Otec jí vlepil takovou facku, až ji roztrhl ret. Matka vyjekla a Selena si přiložila ruku k ústům. Na dlani se objevili malé kapičky krve, které ale po chvíli zmizely.
Selena na to čekala, odhrnula si vlasy z čela a napřímila se.
„Ulevil sis, je ti teď dobře?“ zeptala se a schválně napřímila obličej tak, aby oba viděli, že se to samo zahojilo. Otec od ní odešel a rozhořčeně pochodoval po místnosti. Matka se ho snažila uklidnit, ale z jejího pohledu Selena vyčetla, že ji nenávidí stejně tak jako otec.
„Co si myslíš, ty spratku?! To, že nemůžeš umřít, je pro tebe nějaká výhoda?“ Pronesl vzápětí otec. Selena zvážněla. „Čekal jsem na den, kdy se tohle stane. Užila sis výlet, to je dobře,“ironicky se zasmál, „tak teď mě poslouchej, nikdy se už odsaď nedostaneš. A co se týče jich…,“utichl, „zemřou, jednoho po druhém je nechám zabít, abys nás nikdy nemohla ohrozit, rozumíš? Ty neohrozíš to, co jsme dlouhá léta budovali.“ Vmetl ji do obličeje zlostně.
Byl rudý jak rajče. Zlost se v něm vařila. Selena naopak zůstala v klidu, alespoň na venek. Uvnitř jí to vřelo. Gerwin přeci jen nelhal. Zemřou, všichni. Měla sto chutí otce zabít, ale po jeho slovech v hlavě spřádala plán.
„Neumím kouzlit, jak všichni tvrdí,“pronesla najednou.
Otec na ni nechápavě pohlédl a pak na svou manželku. Neměli tušení, co to má znamenat.
„Cože?“ Otázal se a svraštil obočí.
Selena věděla, že pokud má nějakým způsobem odvrátit jejich smrt, v tuhle chvíli, musí myslet jako otec.
„Nemůžeš je zabít, kam budeš posílat umírající od nás? Necháš je umírat u Mocných? Jak jim to vysvětlíš, ti neví, co je to smrt,“vypověděla. Z výrazů obou rodičů usoudila, že si získala jejich pozornost. „Vyvoláš tím jenom další chaos a strach, to, že jsem je navštívila, byla lehkovážnost,“lhala Selena. Vymýšlela si cokoliv, jen aby otce nějakým způsobem přesvědčila, podle jeho zamyšlení, se ji to dařilo. „Přiznávám, ale pochop, mám pravdu, co budeš dělat s těmi umírajícím tady? Uzavřeme dohodu,“navrhla otci a s napětím očekávala jeho odpověď. Otec se naklonil k matce a něco si špitali. Selena je neslyšela. Otec se zamyslel a po chvíli, i když nedůvěřivě, se otočil zpět na Selenu.
„Dohodu, my dva? Povídej,“vyzval ji.
„Znám to proroctví, že je mám zachránit a bla bla bla….ale záleží jen na mě, a já ti teď navrhuju, že ….zůstanu zde, a nikdy už se tam nevrátím, klidně mě nech hlídat dvacet čtyři hodin denně, to je jedno, výměnou za to, že je necháš žít.“
Otec pokřivil ústa. Přemýšlel o Selenině návrhu, když v tom matka něco vyhrkla.
„Povíš nám, kudy ses tam dostala. Přes Bránu jsi nešla, to víme jistě, takže musí existovat ještě podzemní chodba, na kterou jsme zapomněli. Necháme je žít, ale ty nám povíš, kde je,“navrhla matka. „Samozřejmě s tím tvým neustálým dohledem to platí taky,“dodala.
Selena pohlédla na otce. Souhlasně přikývl. Selena se zhluboka nadechla. Tohle nečekala. To by znamenalo, že tam pomřou tak jako tak. Dřív či později. Ale co teď? Nebude-li souhlasit, zemřou ještě dnes. Tohle znamená aspoň nepatrnou naději. Co nyní zmohla? Zhluboka se opět nadechla a odpověděla pokorně.
„Dobře, ale žádné lžy, už žádné lžy.“ Natáhla ruku na uzavření dohody. Dostali ji. Otec ji ruku podal a roztrhl lano, které ji dosud věznilo. Osud Ztracených byl zpečetěn.