V zajetí času XXV. kapitola

Roshwoodovo sídlo bylo rozlehlé. Mnohem větší a honosnější než Cantuberry. Sir Joseph Roshwood byl významnou osobou v Londýně. Nejenže byl nechutně bohatý, jak jsem usoudila z přepychu, ve kterém žil, ale dokázal si podmanit téměř každého. Pohyboval se ve vysokých politických kruzích a dokázal zařídit vše tak, aby to sedělo do jeho plánů. Byl to ten typ člověka, který využije kohokoliv, jen aby dosáhl svého. Stejný typ byla Anabell. Spřádali plány společně. Její úkol byl jasný, poblouznit Victora s Philipem, a pak se zmocnit jejich majetku, který by získal Roshwood. Když se do toho přidala zmínka o medailonu, byl konec. Joseph s Anabell dělali vše proto, aby ho získali. Naštěstí Victor byl moudřejší, a dál…to znáte. Roshwood řídil každý Anabellin krok, a ta, jako poslušná ovečka, jej poslouchala. Oba byli stejní. Co udělá Joseph Roshwood teď? Myslí to s Anabell vážně? Co udělá se mnou?
Mezi dveřmi nás zastavil domovník, který kontroloval seznam hostů. Hlavu jsem měla sklopenou, aby nikdo nezpozoroval mou tvář. Obličej mi ještě zakrýval hedvábný závoj.
„Představte se, prosím,“vyzval nás domovník.
„Peter Donnart, Elizabeth Cossinová a Alfréd Lawrence,“vyhrkl zamaskovaný Victor hrdě. Divila jsem se, jak tak rychle dokázal vymyslet nějaká jména.
„Je mi líto, pane, ale nemám vás na seznamu,“odvětil domovník, který divoce listoval papíry.
„To není možné, určitě tam musíme být. Jsme velice blízcí přátelé pana Roshwooda,“odsekl Victor.
Nedával na sobě znát nervozitu. Mluvil hrdě, a přímě. Já však cítila jeho jemně třesoucí se ruku, kterou mne držel jako doprovod. Nepatrně jsem zvedla hlavu a s obavami pohlédla na Philipa. Ten se díval rovně na již uvítané a bavící se hosty. Vycítil můj pohled. Nepodíval se na mě, pouze mrkl. Tím mě ujistil, že všechno bude v pořádku. Srdce mi tlouklo strachy.
„Je mi líto, ale…,“neustále odporoval komorní. Victorovi docházela trpělivost. Naštěstí za námi přicházeli další hosté, díky našemu zdržování tvořili dlouhou řadu. Nervózně si špitali. I přes hudebníky, kteří v uvítací hale hráli Mozarta, jsem slyšela stížnosti.
„Podívejte se pořádně!“ Zvýšil hlas Victor.
„Bude to někdy, nebo tu budeme stát celou noc?“ Ozval se ze zadu mužský hlas.
Domovník, značně rozladěn náhlou situací, těkal hlavou kolem sebe. Nakonec z něj vypadlo.
„Už vás vidím, pane, omlouvám se za zdržení. Dobře se bavte.“ Rukou nám pokynul jít dál. Samozřejmě nás tam neměl. Vymyslel si to, aby uklidnil rozvášněný dav. Vstoupili jsme tedy dovnitř. Hosté, s poháry plných sektu v rukou, si nás se zájmem prohlíželi. Normální. Komentovali náš vzhled, šaty, chování, diskutovali takhle o všech přicházejících. My si toho ale nevšímali. Rychlým krokem jsme se odebrali do kouta, kde nikdo nestál. Victor s Philipem ten dům dobře znali. Otočili jsme se čelem k sobě.
„Agnes, poslouchej, my se teď s Victorem od tebe oddělíme, ty musíš najít Roshwooda a dostat z něj všechno, o medailonu a o jeho plánech. My ti teď pomoct nemůžeme. Čím méně lidí nás uvidí, tím lépe. Roshwood nás nesmí spatřit. Ať se dozvíš cokoliv, vyhledej nás, a domluvíme se, co dál,“vysvětloval mi vážným hlasem Philip. Hleděla jsem do prázdna a pokyvovala. Ve skutečnosti jsem měla takový strach, že jsem jeho slova nevnímala. Victor vycítil můj nepřítomný výraz, vzal mě za pas a vášnivě otočil k sobě. Prudce, abych se vzpamatovala. Nechápavě jsem se podívala.
„Agnes, to bude dobrý, zvládneme to, ano?“ Ujišťoval mě a povzbudivě se usmál. Než jsem stihla zareagovat, přitáhl mě k sobě blíž a políbil mne. Místo jeho polibku jsem spíše cítila Philipovy pocity. Jejich soupeření mi ubližovalo. Odtáhla jsem se od Victora, a pousmála se.
„Já vím,“špitla jsem. Victor s Philipem na sebe pohlédli a beze slova ode mě odešli. Nechali mě zde samotnou. Zvláštní. Když mě opustili, cítila jsem se odhodlaněji. Roshwoodův dům jsem jakž takž poznala. Na cestě do Londýna mi oba muži vysvětlovali celé plány Roshwoodova sídla. Rozhlížela jsem se kolem. Viděla jsem plno cizích lidí, netušila jsem, kde mám Roshwooda hledat. No nic, nemůžu zde stát jak tvrdé „y“. Bez rozmyslu jsem se někam rozešla. Pomalu jsem se proplétala mezi bavícím se lidmi a hledala Josepha Roshwooda. Místnosti byly obrovské. Jakmile jsem je všechny v přízemí prošla, zamířila jsem po schodech do prvního patra. Dávala jsem si zvláště pozor, abych nepotkala Anabell. K mé smůle jsem na ni v prvním patře narazila. Stály jsme před sebou, neschopné slova. Chtěla začít křičet, ale nestihla to. Udeřila jsem ji první věcí, která mi přišla pod ruku. Anabell upadla do bezvědomí. Po tom jsem si všimla, že ta věc byly menší zlaté, bohatě zdobené hodiny, které sloužily jako jedna z ozdob na chodbě, tady v prvním patře. Jejich skleněný ciferník od prudké rány praskl.
„Sakra,“zaklela jsem.
Uchopila jsem za ruce bezvládné tělo Anabell a vláčela ji co nejrychleji pryč z chodby. Dlouhé šaty mi komplikovaly můj plán, zamotávaly se mi pod nohy. Odvlékla jsem ji do prvního pokoje na chodbě. Otevřela jsem dveře a nakoukla dovnitř. Byla zde tma. Nezajímalo mě, co to je za pokoj, hlavně, že tam nikdo nebyl, a že ji tam zavřu. Položila jsem její tělo na zem a nechala ji tam ležet. Vedle ní jsem pohodila i hodiny. Vyšla jsem zpátky na chodbu s klíčkem od dveří v ruce. Mezi dveřmi jsem se na ní ještě podívala. Potutelně jsem se usmála. Zavřela jsem a zamkla na dva západy. Klíček jsem si schovala do výstřihu. Cítila jsem se moc dobře. Po tom fyzickém týraní, které způsobila ona mne, jsem jí konečně mohla ublížit. Upravila jsem si šaty, účes, a vydala jsem se splnit své poslání. Avšak i nyní zafungovalo mé štěstí, jestli se to tak dá nazvat.
„Anabell, zlatíčko,“ozvalo se za mnou.
Vytřeštila jsem oči. Byl to Roshwood. Hrklo ve mně, obzvláště proto, že jsem stihla schovat Anabellinino tělo. Kdyby se objevil o minutku dříve, byla bych mrtvá. Došel ke mně a vzal mě za ruku.
„Ty ses převlékla? Ty zlaté šaty ti slušely více, ale i v těchto jsi kouzelná,“promluvil svým jízlivým hlasem.
Nezmohla jsem se na odpověď. Místo ní jsem se pousmála. Nebyla jsem sto vydat hlásku. Veškerá odhodlanost mě nyní opustila. No tak, Agnes, vzmuž se. „Tak pojď, půjdeme. Hosté na nás již čekají,“pronesl a vedl mě zpátky do přízemí, ze kterého jsem před chvíli utekla. Nic jsem neřekla. Jen jsem se jím nechala vést. V hlavě jsem měla zmatek. Medailon, plán, Anabell, Roshwood, Victor, Philip, domov, útěk…všechna tato slova se mi v hlavě prolínala. Přemýšlela jsem, jak na toto téma s Roshwoodem co nejvlídněji a bez jakéhokoliv podezření zavést řeč. Vedl mě k točícím schodům, které vedly z přízemí do prvního patra. Na konci první patra byly další, stejné schody, které vedly do druhého patra. Na každém patře byly dlouhé chodby. Jakmile jsme stáli před schody, Roshwood pustil mou ruku a zatleskal. Přítomní hosté se podívali směrem, kde slyšeli tlesknutí. Hudebníci přestali hrát a všichni očekávali, co se bude dít. Já jsem z výšky, ze které jsem měla dobrý rozhled, hledala Victora s Philipem.
„Vážení přátelé, srdečně vás zde vítám,“pronesl Roshwood, aby si získal pozornost. Gentlemansky mi opět nabídl svůj doprovod. Přijala jsem. Společně jsme scházeli dolů. Lidé se usmívali. Cítila jsem nejistotu, ale nedávala jsem na sobě nic znát. Najednou jsem vycítila Philipa s Victorem. Stáli mezi ostatními hosty, kteří se nahromadili pod schody. Pohlédla jsem na ně. Drželi v rukou sklenku čehosi. Oba nás upřeně, s vážným výrazem, sledovali. Jakmile jsme sešli i poslední schod, odvrátila jsem od nich pohled.
„Dámy a pánové, užijte si dnešní slavnost. Pijte, jezte a bavte se, co hrdlo ráčí. Dnešní večer je výjimečný, ptáte se proč. Dnes,“pootočil hlavu na mně, nechápala jsem, co se děje, „se totiž má krásná snoubenka Anabell Tenennsová stane mou chotí.“