Strážce duší - pokračování III.

III.

Opět jsem byl na nádraží ve Svinově. Podruhé během posledních čtyřiadvaceti hodin. Cestu tramvají jsem ani moc nevnímal zaujatý vlastními myšlenkami na poslední události. Zasáhl jsem do běhu něčeho nepochopitelného, neznámého a temného. Nevím co čekat, ale zdá se mi, že se v kritické chvíli objevil jakýsi rádce, který stojí na mé straně. Tuším to jen velmi neurčitě, ale přesto: „Jak jsem jinak mohl vědět, že se po půlnoci již nic nemůže stát a usnul jsem tak hlubokým spánkem?“

Musím si to nějak utřídit v hlavě a zvolit systematický postup. Zdá se, že jsem něco spustil a musím se připravit na případné důsledky. Za těch sedm let jsem získal docela dost informací o možných i nemožných kontaktech s tam tím světem. Nikdy jsem je dosud nevyužil ve strachu o sebe a své blízké – prostě jsem byl poslušen příkazů, nebo co to bylo. Teprve dnes v noci jsem jaksi aktivně zasáhl. Něco jsem udělat ale musel.

Kolem desáté jsem byl zase doma. Na stole ležel lísteček se vzkazem: „Snídaně je na stole a my jsme v obchodě. Dobrou noc.“ Dal jsem si sprchu a zhltnul rohlík se sýrem. Pak jsem chtěl jen spát.

Probudil jsem se, koukl na telefon: „Bože, to už je po čtvrté? To jsem si tedy pospal.“ Na displeji svítily i dvě sms zprávy a nějaké zmeškané hovory. „To jsem fakt spal tvrdě, obvykle mobil spolehlivě slyším.“ Obě zprávy byly od Vlasty. V první oznamovala, že dojeli dobře a v té druhé mě žádala o schůzku, protože by chtěla vědět víc o tom, co se dělo v noci. „Hmm..., mám napsat nebo lépe hned zavolat?“ přemýšlel jsem. Vytočil jsem její číslo. „Ahoj, dobře, že voláš.“ ozvala se téměř ihned. Jaky by čekala, že zrovna teď zavolám. „Ahoj.“ odpověděl jsem. „Máš chvíli? Mohu mluvit?“ „Jistě. Kdybys nezavolal, asi bych stejně volal já. Něco se děje s Jardou.“, chvíli bylo ticho, jako by přemýšlela jak to říct. „Co se děje?“ zeptal jsem se nedočkavě.

„Mohli bychom se raději někde potkat? Asi to bude na delší vyprávění. Neměl bys teď hodinku? Jsem v Ostravě.“, pokračovala. „Teď jsem vstal a ani nevím jestli je někdo doma. Zavolám za minutku.“ položil jsem telefon a zamířil do kuchyně. „Ahoj lásko.“ pozdravil jsem a políbil Vendy zezadu na krk. „Ahoj a jak jsi se vyspal. Asi jsi měl špatné sny, protože jsi něco brebentil ze spaní a házel sebou v posteli.“ otočila se a objala mě kolem krku.

„To je možné, ale nic si člověče nepamatuji.“ „Jaká byla noční?“ ptala se dál. „Náročná.“ řekl jsem nejistě a sklopil zrak. Neumím lhát, ale teď jsem musel. Vendy je moc fajn holka, ale hrozně se bojí všeho, co jen z dálky zavání něčím nevysvětlitelným nebo tajemným. Ono jednou ročně zmizet do Medlic. To není problém, ale takhle ve dvou dnech. Dost co byla dlouho mimo z Jardovy smrti, když se nedopatřením dozvěděla něco málo z okolností, které tu tragédii doprovázely.

„Doufám, že mě v dohledné době nečekají zase dvě noční za sebou.“ povzdychl jsem si a znovu ji políbil. „To je na mně trochu moc i když jsem na noční služby za ty roky celkem zvyklý.“ pokračoval jsem. „To se nedivím, že jsi unavený. Já bych spala po jedné noční tři dny.“ odpověděla a začala se znovu věnovat své práci. Záchvěv ženského podezření zdá se pominul. „Zajdu si do knihovny, potřebuji půjčit zase nějakou novou literaturu. Nechceš něco z obchodu?“ zeptal jsem se. „Zase jdeš na ty svoje duchařiny? Tobě z toho jednou hrábne.“ řekla s úsměvem. „Jo a kup mlíko a rohlíky na zítřek.“ pokračovala. „Jasně.“ odpověděl jsem již z předsíně, nazouvaje si boty.

„Haló, to jsi ty Vlasto?“ volal jsem z auta a při tom si zapínal pás. „Ano já.“ „A kde jsi?“ „V Librexu – v tom velikém u Černé Louky.“ „Výborně za deset minut jsem tam. Sejdeme se dole v kavárně“ odpověděl jsem a nastartoval motor.

Zaparkoval jsem před prodejnou knih a vešel dovnitř. Místní hlídač si mě přísně změřil pohledem dvacetiletého drsňáka. „Dobrý den.“ pozdravil jsem ho. To ho trochu překvapilo a stihl jen pokynou hlavou. Moje oči již bloudily mezi stolky kavárny a hledaly Vlastu. Úplně v rohu za sloupem na mně někdo zamával. „Ahoj Vlasto.“ podával jsem ruku sedící dámě, která měla jen pramálo společného s dívkou v maskáčích, kterou jsem si pamatoval z dnešní noci v Medlicích. „Málem bych tě nepoznal.“ řekl jsem s mírným obdivem v hlase. „Moc ti to sluší.“ pokračoval jsem. „Děkuji.“ špitla a její lehce namalované srdíčkově vykrojené rty se lehce našpulily. Měla kaštanové vlasy těsně pod ramena, sepnuté do jednoduchého culíku. Modré oči. Nebyla ani moc vysoká a bylo nan ni vidět, že aktivně sportuje. Byla oblečena jednoduše – tričko a džíny. Černý kabátek měla přehozený přes opěradlo židle.

„Musím ti něco říct.“ přerušila můj průzkum. „Víš my jsme na těch Medlicích taky nebyli úplně náhodou. Je sice pravda, že poprvé jsme tam byli v létě na kolech. I s tím nočním voláním to je pravda, ale to již byl poslední impulz k tomu, abychom tu akci podnikli.“ pokračoval, a já ji nepřerušoval. „Když jsme se vrátili v létě z toho výletu, něco se s Jardou stalo. My jsme si občas s kamarády hráli na vyvolávání duchů. Znáš to, sejde se parta, něco málo se vypije. Ono se každý tak trochu rád bojí. Zkoušeli jsme to mnohokrát a nikdy se nic nestalo, když nepočítám pohyby stolu, o kterých jsme si všichni myslel, že je dělá kamarádka. Tvrdila o sobě, že je medium. Nedávno jsme k těmto hrám přibrali i bratříčka Jardu – už je mu šestnáct, tak proč ne, řekla jsem si. Jako vždy jsme zhasli světlo, zapálili svíčky, sedli si kolem kulatého stolku a začali vyvolávat ducha babičky našeho média. Chvíli se nic nedělo, ale pak se začal stolek hýbat. Hýbal se ale jinak než obvykle. Pak se stalo něco, co nás opravdu vyděsilo. Naše médium náhle vykřiklo a ukazovalo na brášku. Ten se křečovitě držel stolku. Oči měl převrácené v sloup a mluvil nějakou cizí řečí, změněným hlasem... nevím jak to říct, jako kdyby mluvil on a zároveň někdo jiný v něm.“, odmlčela se a podívala se na mně. Asi čekala, že se začnu smát nebo všechno bagatelizovat.

„Hmm..., to je zajímavé a co se stalo dál, opakovalo se to?“ zeptal jsem se. „No rychle jsme rozsvítili světlo. Jarda měl hlavu zvrácenou dozadu, oči pořád obrácené v sloup a chrčivým dvojhlasem jako by pronášel nějaké zaklínadlo nebo co. Tak jsem sním zatřásla. Vyskočil ze židle a odstrčil mě takovou silou, že jsem přepadla přes židli a spadla na zem. Pak se obrátil k Veruně a řekl, že je určena peklu a nadešel její čas. Kdybys jen slyšel ten hlas..., to..., to nebyl jeho hlas. Verunu to tak vyděsilo, že utekla ven na ulici. Po pár minutách se jakoby probral z transu, ale vůbec nic si nepamatoval. Myslel si, že si z něho děláme legraci, protože je nejmladší a my jsme ho podezřívali, že si dělá srandu on z nás. Ještě jsem mu za to vynadala a přinutila ho, aby se omluvil Veruně. Tu to dost vzalo.“ znovu se odmlčela a zahleděla se na mně.

„No, já v tomto směru nejsem odborník, i když je pravda, že se nějakou dobu o tyto věci zajímám. Myslím, že jste se dotkli něčeho velmi temného.“ řekl jsem a bezděky jsem si sáhl na své znamení na krku. Začínalo lehce mravenčit. „A zkoušeli jste to vyvolávání duchů někdy opakovat?“ zeptal jsem se. „Ano. Když jsem sebe navzájem přesvědčili, že skutečně nejde o legraci. Navíc tu byl ten cizí nesrozumitelný jazyk. Milana napadlo, že bychom to mohli natočit na kameru. Tak jsme přemluvili Verču. Té se do toho moc nechtělo. Všechno jsme připravili. Zapálili svíčku, sedli kolem kulatého stolu... Ale než Verča vůbec začala. Jarda se na ni upřeně zadíval. Pak se začal smát tím druhým hlasem. Bouchl do stolu a vyjel na Verču.“ řekla třesoucím se hlasem Vlasta a odmlčela se. Pak pokračovala: „řekl ji. Ty zkurvená čubko. To si myslíš, že na to mám čas? To mi kurva nevěříš? Propadla jsi peklu a my tě tam budeme všichni šukat, až ti natrhnem všechny díry.... Bylo to hrozné. Verča omdlela. Milan se ho snažil vzpamatovat, ale dostal takovou ránu pěstí, že se složil k zemi. Jarda pak ještě zase něco říkal v tom cizím jazyce. Najednou ztichl a tiše se sesunul k zemi.“ dopověděla Vlasta svůj příběh a celá se chvěla.

Poslouchal jsem a hleděl při tom nepřítomně z okna kavárny. Lidé byli jen stíny, co se míhaly za oknem a kolem kavárenských stolků. Vlastin hlas doléhal jako by z vedlejší místnosti. Dotek její ruky mne probral. „Poslouchal jsi mě vůbec?“ zeptala se trochu naštvaně. „Poslouchal. Určitě poslouchal.“ uklidňoval jsem ji. „Jen nevím jak do tohoto příběhu zapadám já. Já mám vlastní příběh, který mě již nějakou dobu provází. Možná jsou si v některých okolnostech podobné, ale to je všechno.“ řekl jsem a pozoroval její ustaranou tvář.

„Asi to toho našeho příběhu patříš. Po onom posledním vyvolávaní duchů, jsme s Verčou našli na internetu nějakou paní z Opavy, která o sobe tvrdila, že komunikuje s duchy. Zašli jsme za ni. Nic jsme ji nevykládaly. Vymyslely jsme si, že slyšíme v hlavě hlasy a tak jsme se přišly zeptat jestli to nejsou nějací démóni. Nejdříve nám moc nevěřila, ale pak nás pozvala k sobě. Pětistovka se vždycky hodí – tak co. Něco si pro holky vymyslí. Zapálila kolem nás několik bílých svící, zhasla světlo. Sedli jsme si ke kulatému stolku na kterém byla spiritistická tabulka, ruce jsme dali nad stůl tak abychom se dotýkali malíčky. Ani nestihla oslovit nějakého ducha a šipka na stole začala zběsile poletovat od písmene k písmeni. Dokola se opakovaly tři jména a datum: VÁCLAV, PAVEL, MEDLICE, 26.11. Už chápeš?“ skončila své vysvětlování a dívala se na mně.