Strážce duší - pokračování IV.

IV.
Slíbil jsem Vlastě, že zkusím zjistit co nejvíc a ona taky. Václav, Pavel, Medlice... znělo mi v uších, když jsem opouštěl kavárnu. Musím se kousek projít a všechno si srovnat v hlavě. Není tedy náhoda, že jsem se do Medlic v sobotu vracel. A oni tam taky nebyli náhodou. Něco nás spojuje. Nebo se nás někdo snaží spojit. "Na nic asi nepřijdu." měl jsem prázdnou hlavu a opravdu jsem nevěděl kde začít. Těch sedm let proběhlo tak nějak nenásilně, vnitřně jsem nesouhlasil, ale byl jsem s tím smířen neznaje jiné cesty. Letos se to všechno nějak zašmodrchalo.

V těchto úvahách jsem došel ke kostelu Sv. Václava kousek za náměstím. Na tvář mi začaly dopadat vločky. Bylo před šestou. Pouliční světla zaplavila ulici nazlátlým jasem. Jen zákoutí mezi domy a za kostelem tanula v tmách. Stál jsem před vraty kostela a bezmyšlenkovitě pročítal rozpis bohoslužeb: „každou sobotu od sedmi ráno..., To tedy není moc často.“ Ze zamyšlení mě probralo vrznutí vrat. Ta se lehce pootevřela a na schody vyšel muž v tmavém obleku s bílým límečkem. Zavřel vrata, zatáhl za kliku a otočil klíčem. Pak se otočil a pomalu sestupoval směrem ke mně. Nějak mi nedocházelo, že bych se na něho neměl tak zkoumavě dívat. Všiml si toho a když došel ke mně, zeptal se: „mohu vám nějak pomoci?“ „Ehm..., promiňte. Já, … já vlastně ani nevím“. „A co vás trápí? Vypadáte ustaraně.“ „Vlastně..., možná mi můžete pomoci. Potřebuji se někomu svěřit a taky poradit.“ vysvětloval jsme své malé zmatení. „Chcete se vyzpovídat?“ zeptal se mě onen muž. „Vyzpovídat? To mě nenapadlo. Už jsem v kostele nebyl hodně dlouho. No, vlastně proč ne. Pokřtěný jsem. Alespoň to zůstane mezi námi.“ Usmál se: „Pojďte tedy se mnou.“ „To nepůjdeme do kostela?“ zeptal jsem se, když jeho kroky zamířily do vedlejší budovy. Znovu se usmál: „pokud na tom nebudete trvat, dal bych přednost vyhřáté místnosti, před zimou v kostele.“ „Ne, ne, netrvám na tom. Teprve teď jsem si uvědomil, že mi je pěkně zima na nohy.“

Následoval jsem ho tedy dovnitř. Zavedl mě do malé studovny s plnými regály knih, které byly úhledně seřazeny podle velikosti a možná i témat v bytelných zasklených knihovnách. „Odložte si kabát.“ řekl a pokynul směrem k věšáku z ohýbaného dřeva. „Prosím chvíli strpení, hned se vrátím.“ řekl s úsměvem a odešel ven z místnosti. Jeho kroky se vzdalovaly dlouhou chodbou, až zanikly s vrznutím dveří kdesi v nitru budovy. Studovna byla zařízena prostě, ale účelně. V rohu byl veliký psací stůl z černého dřeva, na kterém stála jednoduchá mosazná lampa se zeleným stínítkem. Vpravo nad psacím stolem visel veliký černý kříž s ukřižovaným Kristem. „Děsivý symbol náboženství, které má hlásat lásku mezi bližními“ blesklo mi hlavou. Bezděčně jsem se pokřižoval. V vzápětí jsem si musel sáhnout na své znamení na krku, kterým projela pálivá bolest. „Jsi náš, poznamenaný...“ ozval se mi v hlavě cizí hlas. V kapse mi začal zvonit telefon. Koukl jsem na displej – číslo neznámé. Vzdorně jsem ho vypnul a vstrčil do kapsy.

Otočil jsem se ke kříži zády a pálivá bolest se trochu zmírnila. Zkusil jsem to ještě párkrát a bylo mi jasné, že to není náhoda. Raději jsem obrátil svou pozornost na knihovnu. Zvědavě jsem nahlížel do knihovny pročítaje názvy svazků na hřbetech. Některé byly velmi staré a většina byla v latině nebo němčině. Škoda, že nevládnu některým z těchto jazyků. Našly by se tady jistě zajímavé kousky a možná bych se dozvěděl i něco víc o tom co mě již tolik let sužuje.

Někde na chodbě se znovu ozval zvuk kroků, které se přibližovaly. Otočil jsem se ke dveřím. Klika se pomalu zvažovala dolů. Trochu mi zatrnulo. Dveře se otevřely a kněz je lehce odstrčil loktem, protože nesl v rukou tác na kterém stály dva šálky s čajem. „Doufám , že jsem vás nenechal čekat příliš dlouho.“ omlouval se a postavil tác na malý stolek, u kterého stály dva křesílka z ohýbaného dřeva s vyplétaným sedákem.

Chvíli jsem zaváhal a posadil se tak, abych neměl na očích kříž, který mi působil nepochopitelnou bolest. Podívali se na sebe. „Promiňte, ani jsem se vám nepředstavil, jsem otec Janusz. A říkejte mi Januszi. Je to polské jméno, jako já jsem rozený polák, což asi bude patrné i z mého přízvuku a místy nedokonalé češtiny“ začal kněz s úsměvem a podával mi ruku přes stůl. „Těší mně, Pavel, Pavel Černý. A říkejte mi prosím Pavle.“ opětoval jsem krátký upřimný stisk ruky. Mohlo mu být kolem čtyřiceti. Byl středně vysoké štíhlé postavy, mozolnatých rukou, které zjevně pravidelně fyzicky pracovaly. Protáhlou sympatickou lemovaly světle hnědé delší vlasy, které měl staženy do úhledného culíku. Výrazné modré oči si mě zvědavě prohlížely a vyčkávaly, až si ho dosyta prohlédnu. „Promiňte, já nevím jak začít. Naposledy jsem byl u zpovědi jako kluk v takové té skříni, kde jsem předčítal na papírku napsané hříchy do zamřížovaného okýnka. Vlastně ani nevím komu.“ začal jsem nesměle. Usmál se: „Dnes asi papírek sebou nemáte. Co? Udělejte si pohodlí a prostě říkejte co cítíte, že by mělo být vyjeveno bohu. I když bůh ví vše, ale počítá se upřimné doznání k tomu co nás tíží, co jsme udělali špatně.“

„Dobrá tedy. Začnu od začátku, i když ani nevím, jestli je to hřích nebo shoda náhod, či řízení jakéhosi podivného osudu.“ začal jsem své vyprávění událostmi, které se odehrály v Medlicích před sedmi léty. Musel jsem mluvit skoro hodinu. Nepřerušoval mě. Občas povytáhl husté blonďaté obočí nebo pokýval hlavou. Když jsem skončil sepjal ruce, zavřel oči a tiše se pomodlil. Pak se podíval na mně a požehnal mi. „To co jste mi Pavle tady vykládal je velmi závažná věc. Zejména s oním mladým hochem – Jarda se tuším jmenoval. Ale i vy a vaši blízcí jste ve velikém nebezpečí. Jste věřící?“ „Jestli myslíte pravidelnou docházku do kostela, pak se obávám, že jsme zcela nevěřící.“ odpověděl jsem. „Na to se neptám. Ptám se na víru tady uvnitř.“ řekl a zabušil se pěstí na svou hruď. „Jsem spíše hledající. Ano, věřím, že naše existence zde musí mít i jiný rozměr , důvod než je život jako takový. Jen se jaksi zdráhám nazvat to nad námi bohem. To slovo mi připadá jako nedůvěryhodné – vždyť ve jménu boha zemřelo tolik lidí...“ odmlčel jsem se. „A přesto jich stále miliony věří.“ doplnil mě Janusz. „Myslím, že jsme vychováni příliš materiálně a proto nám působí takové obtíže nalézt i duchovní rozměr našeho bytí. Prostě mi v tom chybí systém.“ pokračoval jsem. „A po tom co jsem zažil již vůbec nevím, kam zařadit boha, co je peklo, co je očistec a kdo jsou ti, kteří před sedmi lety vstoupili tak tragicky do mého života.“

„Ano, chápu. Mohu podat jen částečné vysvětlení vycházeje z mých vědomostí. Ale než tak učiním, rád bych si ještě něco prostudoval a lépe se na tento rozhovor připravil. Také, pokud to nebude problém, by bylo dobré, přizvat k této disputaci i vaše přátele. Jen si myslím, že onen Jarda nyní do kostela nebude moci přijít. Ne tedy, že by to měl zakázáno církví svatou, spíše si myslím, že ona bytost se bude vzpírat. I tak nevím jestli vám budu moci pomoci. A podstatné také, je, zda o takovou pomoc budete stát. Pakliže ano, zastavte se pozítří navečer. Kolem šesté hodiny.“ Otec Janusz vstal a já také. „Buďte na sebe opatrný.“ řekl podávaje mi ruku. Naposledy jsem se podíval na kříž a ucítil bodavou bolest. Otci Januszovi mé nepatrné gesto neuniklo. Udělal mi prstem na čele malý kříž. Málem jsem ucukl, jak byl dotek jeho rukou bolestivý. „Znamení kříže je mocné. Prosím, doprovodím vás ke dveřím.“ řekl, otevřel dveře na temnou chodbu a nechal mě jimi projít.. U vchodu jsme se ještě jednou pozdravili a já vstoupil do chladné tmy, která byla v pravidelných intervalech poražena světly lamp. Sněžilo. Veliké vločky pomalu zakrývaly stopy denního hemžení a další den se stával pomalu historií.