Strážce duší - pokračování V.

V.
Domů jsem se vrátil pozdě večer. Bez nákupu. Hlavu plnou vířících myšlenek. V obýváku seděla Magda u láhve vína. „To je dost, že jsi přišel. A vůbec, kde jsi byl? Nebo bych se možná měla zeptat s kým jsi byl?“ vyhrkla, bez pozdravu, marně skrývajíc napětí. „Co ji mám na to říct? Stejně to dlouho nedokážu utajit. Pochopí to? Neříkal jsem ji to celá ta léta jen proto, abych ji ochránil.“ letělo mi hlavou. „Naliješ mi taky skleničku?“ zeptal jsem se klidně. Můj klid ji evidentně ještě více rozrušil: „Aaa, tak to bude vážné.“ Nalila mi do připravené skleničky víno. Ruce se ji třásly a hrdlo láhve vydalo slabé cinknutí jak zavadilo o okraj skleničky.

„Musím ti něco říct a vůbec se nebudu zlobit, když mi nebudeš věřit.“ řekl jsem a usedl do druhého křesla. „Jenom mě prosím nepřerušuj a zkus mě vyslechnout až do konce.“ začal jsem vyprávět vše od začátku. Povídal jsem skoro hodinu, maje zavřené oči, soustředil jsem se na každý podstatný detail. Když jsem skončil, otevřel jsem oči a pohlédl na ženu. Seděla se široce otevřenýma očima, v ruce držela skleničku s vínem, ze kterého zapomněla pít. Chvilku jsme na sebe hleděli. „Proč jsi mi proboha nic neřekl?“ „Nechtěl jsem ti dělat starosti a taky jsem si myslel, že bys mi nevěřila. Až letos to vzalo jiný spád a já si uvědomil, že nemám právo tě vystavovat trápení a nejistotě. Možná i nebezpečí. Co já vím, mě – nás – ještě čeká?“ odpověděl jsem, aniž bych ji nechal domluvit.

„Co mohu udělat já?“ zeptala se již klidnějším, ale mírně nedůvěřivým hlasem. „Myslím, že nic konkrétního. Jen možná budu častěji pryč z domu. Sám nevím, jak se dá zabezpečit dům proti nezvaným návštěvám duchů – nebo co to je. Možná mi otec Janusz poradí. Měl jsem dojem, že mi mé vyprávění věřil a snad jsem mu nepřipadal ani jako pomatený podivín. Každopádně máme domluvenou schůzku.“ uklidňoval jsem ženu, když mé povídání přerušilo zvonění jejího mobilu. Měla ho položený na stolku vedle sklenice vína, asi jak čekala, že ji zavolám, kde jsem se opozdil. Vzala ho do ruky a podívala se na displej. „To je divné.“ řekla a povytáhla obočí. Mobil stále zvonil. „Co je divné?“ zeptal jsem se a pocítil lehké mrazení v zátylku. „Není tam žádné číslo... Chápeš to? Obvykle se zobrazí alespoň NEZNÁMÉ...“ „Nezvedej to!“ řekl jsem durazně. Vzal jsem ji mobil z ruky a volání odmítl. „Co blázníš?“ podívala se na mně napůl udiveně a napůl vyděšeně. „To byli oni. Však uvidíš.“ řekl jsem a podržel tlačítko vypnutí mobilu. Telefon zapípal a vypnul se. Ještě jsem pro jistotu vyndal baterku a položil ho zpátky na stůl vedle láhve vína.

Mlčeli jsme a upřeně hleděli na vypnutý přístroj na skleněné desce stolu. Ještě pořád jsem cítil chlad na zátylku a na levé ruce mi naskočila husí kůže.
„Ještě to neskončilo.“ řekl jsem šeptem. „Proč šeptáš?“ zeptala se tichým hlasem žena. „Já... Já nevím.“ chtěl jsem dát svému hlasu více odvahy, ale moc se mi to nedařilo. „Píííp, píííp, píííp...“ začal znovu vyzvánět přístroj bez baterie. Oba jsme sebou trhli.
„Ježíšikriste.... “ vykřikla žena. „Co budeme dělat?“
„Dejte nám pokoj...“ zařval jsem do telefonu.
„Jsi poznamenaný.“ ozval se ze sluchátka důvěrně známý chraplavý hlas. „Jsi náš. Neunikneš....“ pak už jen smích a mobil se definitivně vypnul. Chlad pominul.
„Co to proboha bylo?“ ptala se Magda vyděšeně. „Oni.“ řekl jsem. Chvíli jsme na se be zírali. Pak jsem vstal z křesla:. „Jdu si dát sprchu. Chci spát. Jsem strašně unavený.“ „Jdu s tebou. Bojím se tady. Ještě že jsou děcka u babičky.“ řekla Magda a šla se mnou do koupelny.

Ještě dlouho jsme celou věc rozebírali a zvažovali co by bylo nejlepší udělat. Usnuli jsme až nad ránem. Ráno jsem se vzbudil před šestou. „Hmm... tři hodiny spánku. To není moc.“ pomyslel jsem si a vyrazil do koupelny. Magdu jsem nechal spát. Oholil jsem se, zkontroloval doklady, mobil, klíče a vyrazil do práce. Po cestě do auta jsem napsal Vlastě sms, aby se ozvala, až se vzbudí, že s ní potřebuji mluvit.

Po osmé mi zazvonil mobil. Koukl jsem na displej – Vlasta. Zmáčkl jsem tlačítko volání. Mobil zazvonil jen jednou a na druhé straně to vzala Vlasta: „Promiň, že jen prozváním, ale dochází mi kredit.“ „Nic se neděje. Klidně mě vždycky jen prozvoň a já se ti ozvu.“ odpověděl jsem a pokračoval: „Včera jsem potkal člověka, který nám je ochoten pomoci. Je to kněz. Bylo by ale dobré, nějak na tu schůzku dostat Jardu. Kdy by to šlo?“ „Já bych mohla i dnes, ale Jarda nejdřív ve středu.“
„Myslíš, že přijde?“
„Nevím. Zkusím to. Naši už si taky všimli, že se Jarda chová divně a vyptávali se mě. Řekla jsem jim, že je zamilovaný, ale nevím jak dlouho mi to budou baštit. Jo, a včera asi zase volali. Začal mu zvonit mobil, ale předběhla jsem ho a vzala mu ho. Když jsem viděla, že tam není žádné číslo, tak jsem ho vyhodila oknem do zahrady. Strašně zuřil a praštil mě. To ještě nikdy neudělal. Mám modřinu na rameni. Začínám se ho bát.“
„U nás volali na mobil Magdě – to je manželka.“
„Ona o tom ví?“
„Teď už ano, včera jsem ji to musel říct, protože jsem se dost zdržel u otce Janusze. Lhát jsem nechtěl. Myslím, že mě Magda podezírala ze záletů.“
„Jak to vzala?“
„Nejdřív se tvářila nedůvěřivě, ale po tom telefonátu byla fakt dost vyděšená.“
„To se ji nedivím. Už z toho mám taky hrůzu.“
„Dobrá domluvme se tedy na tu středu. Kdyby byl s Jardou moc veliký problém, tak mi dej vědět, zajdeme tam sami a poradíme se, jak na něho vyzrajem. A mohla bys třeba zkusit najít něco o těch Medlicích – když budeš mít čas. Já se taky pokusím najít něco o nich.“
„Ok, jsme domluveni. Tak se měj hezky. Zkusím to nějak zkoulet s tím Jardou a dám ti vědět.“