Strážce duší - pokračování II.

Po druhé hodině ranní se konečně rozhostilo ticho. Vše se ponořilo do tmy. Ještě chvíli jsem seděl a přemýšlel. Nějak jsem nemohl vypudit z hlavy Jardova slova. „Jardova...“ usmál jsem se sám sobě, „copak to ještě je Jarda? Kdo to vlastně je a proč na sebe bere podobu někoho, koho jsem tak důvěrně znával? Asi to je on. Nebo tedy nějaký další rozměr jeho existence. Jen mě trochu mrazí, že mohl pomyslet na... Nu, je čas jít.“ Ráno jsem byl znovu na nádraží ve Svinově. Už když jsem vystupoval z vlaku mi bylo jasné, že se tam večer vrátím. Míjel jsem právě probuzené tváře, které vystupovaly z vlaků a uzavřeny v sobě chvátaly za svými každodenními povinnostmi. Batoh jsem schoval do úschovny. Večer bude k dispozici.

Doma jsem si na chvíli zdříml, vlastně jsem spal celé dopoledne a probudila mě až žena. "Ty ještě spíš? Jak bylo na noční?" políbila mě na rozespalou tvář. „Dnes mám zase noční.“ řekl jsem ospale. „Zase?“ podivila se. „No, kolega onemocněl, tak jsem to musel vzít za něho. Ale pak budu mít tři dny volno, tak si můžeme někam vyrazit.“ „To by jsme mohli, vypadáš fakt dost unaveně.“ odpověděla a šla vybalovat nákup.

Zabalil jsem si svačinu a vyrazil. Před sedmou jsem znovu kráčel setmělou alejí, směrem k Medlicím. Znovu jsem supěl do kopce a již z dálky jsem slyšel smích několika hlasů. Větve stromů vrhaly na padající mlhavý opar divoce tančící stíny. Konečně jsem se dostal na rovinku s ohništěm. Kolem ohně seděli dva kluci a holka. Mohlo jim být něco kolem sedmnácti. Láhev s něčím ostřejším kolovala z ruky do ruky. Stál jsem v přítmí a přemýšlel jak se zjevit mezi nimi a nevylekat je. Koukl jsem na hodinky. Bylo skoro devět hodin. Musím k nim. Schválně jsem zlomil větvičku stromu, pod kterým jsme stál.

Suché prasknutí vzbudilo pozornost dívky, která se otočila a zahleděla do tmy směrem ke mně. „Někdo tam je!“ vykřikla a stále zírala do tmy. Vyrazil jsem. Oba kluci už taky zkoumali tmu na konci kruhu ozářeného ohněm. „Ahoj, nebojte se..., nechtěl jsem vás vylekat. Omlouvám se.“ popošel jsem do osvětleného kruhu. Všichni tři vyskočili na nohy: „kdo jsi?“ Zeptal se ten odvážnější z nich. „Já tady jsem taky na vandru a viděl jsem oheň, slyšel hlasy... Tak jsem si říkal, že bych mohl přisednout a popovídat si. Jestli vám to tedy nevadí...“

Chvíli bylo ticho. Měřili si mě pohledem. Když viděli mé maskáče a léty ošuntělý batoh s výbavou, atmosféra se uvolnila. „Tak pojď k ohni.“ pronesl ten odvážný. „Dík. Ještě jednou se omlouvám, že jsem vás vyděsil. Já jsem Pavel.“ podal jsem ruku odvážnému. „Milan“ odpověděl a pozdravil čundráckým podáním ruky. „Já jsem Vlasta a tohle je můj brácha Jarda.“ představila mi slečna sebe a svého bratra.

Když jsem zaslechl jeho jméno, zamrazilo mě v zádech. „Co tady vlastně dělám? Mám tušení... No a co? To má dnes kdekdo. Co je mi do nich... Mohl jsem být v teple doma.“ říkal jsem si v duchu. „A to jsi sám?“ přerušila mé rozjímání Vlasta. „Se tady nebojíš? Víš, co se o tom místě povídá. My tady chceme vidět duchy.“ „To se vám tady může lehce stát.“ přerušil jsem ji. „Ale s duchy není radno si nic začínat. Co vás to napadlo?“ pokračoval jsem. „V létě jsme tady spali, protože jsem tudy projížděli na kolech. Moc se nám tu líbilo. Vlastně ani nevím, jak došlo k tomu, že jsme se rozhodli přenocovat tady dnes.“, ujala se slova znovu Vlasta. „No to byl přece ten omyl, jak ti volal.“ přidal se k diskuzi Milan. „Jaký omyl?“ zeptal jsem se zvědavě a někde hluboko ve mně začala blikat varovná kontrolka.

„No jednou v noci mi zazvonil telefon a někdo se ptal, jestli jedeme v listopadu do těch Medlic. Když jsem řekla, že o žádných Medlicích nic nevím, tak se hlas omluvil a zavěsil. Jenže ráno jsem si nebyla jista, jestli se mi to zdálo nebo to byla pravda. Tak jsem koukla do mobilu, jestli mi v noci někdo volal a z jakého čísla. A to bylo tedy fakt divné.“ vysvětlovala Vlasta. „Co bylo divné?“ ptal jsem se nedočkavě. „No měla jsem přijatý hovor kolem půl jedné v noci, ale volal mi můj brácha... a ten volat nemohl, protože spíme v jednom pokoji. Vrtalo nám to v hlavě.“ pokračovala Vlasta. „Tak jsem navrhl, že to prozkoumáme na místě – ty Medlice. Když jsme pak na internetu hledali, kde to je, tak nám došlo, že jsme tady o prázdninách byli na kole.“ doplnil Vlastu Milan.
Koukl jsem na hodinky. Půl jedenácté. „Co bych vlastně teď měl udělat?“ Ptal jsem se v duchu sám sebe. Pak mi to došlo, nám se to přeci zdálo. Takže nesmí nikdo z nich usnout! Jenže jak to udělat? Už teď je na nich vidět, že se něco děje. Vzpomenul jsem si na noc před sedmi léty. Taky nám začala váznout zábava a my se zachumlali do spacáku mnohem dříve než obvykle. To se nám pak stalo osudným.

„Mám jim to říct?“ přemýšlel jsem horečně. „Nebo je neplašit a jen je něčím udržet v bdělosti. Důležité je neusnout do půlnoci..., ale jak to vím? Odkud to vím, že právě do půlnoci? A co když do jedné nebo dvou?“ Když tady strážím, tak tady ta nehmotná těla poletují do dvou hodin. Pak zmizí. Ochladilo se a od úst nám začaly stoupat obláčky páry. Mlha se tiskla k okraji ozářeného prostoru. „Neměli bychom usnout.“ řekl jsem nakonec. „Proč?“ probrala se Vlasta opět k plnému vědomí a Milan taky zareagoval. „Protože je to nebezpečné. Nemám teď čas vám něco vysvětlovat. Prostě mi musíte věřit.“ řekl jsem nervózně. „Ty o tom něco víš?“ zeptal se Milan zvědavě. Podíval jsem se na hodinky. Blížila se jedenáctá. „Nesmíme do spacáku. Vytáhněte Jardu!“ řekl jsem tak naléhavě, že Vlasta vyskočila a vysypala usínajícího Jardu přímo mezi batohy. Ani jsme si nevšimli, že se uložil k spánku. Teď na nás vyděšeně mžoural. Ještě přituhlo. S napětím jsem očekával, co se bude dít. Přihodili jsme na oheň další dřevo.

Píp, píp, píp... zapípal něčí mobil jedenáctou hodinu. Všichni jsme stáli u ohně a zmlkli. Nic. Nic se neděje. Vůbec nic. Zadíval jsem se do mlhavé tmy, tam, kde kdysi stávala brána. Ostatní postřehli kam se dívám a upřeli svůj zrak stejným směrem. „Co tam vidíš?“ zeptala se Vlasta do mrazivého ticha. Byla vyděšena. Všichni jsme cítil tu přítomnost něčeho. Měsíc kdesi za cáry mraků prosvětloval mlhavý příkrov a skrze větvě starých dubů vykresloval podivné postavy a tváře. Tak jsme tam stáli až do půlnoci. Bez řečí. Jen já jsem v mlze rozeznal zkřivenou Jardovu tvář a jeho nenávistný pohled. „Jsi poznamenaný – strážce, nestav se nám do cesty...“ zaznělo mi v hlavě. „Mě nedostanete! I ty máš ještě možnost volby Jardo!“.

Vykřikl jsem pravděpodobně nahlas, protože zvuk mého vlastního hlasu mě vrátil do reality. Ostatní na mně vyděšeně koukali. „S kým jsi to proboha mluvil?“ ozval se konečně Vlastin bratr. „Jakou mám volbu? Kdo tě nedostane?“ „To je dlouhá historie.“ odpověděl jsem a sklopil hlavu. Obloha se zatáhla a k zemi se začaly snášet veliké vločky. Ulpívaly na tvářích a svým chladem nás vracely do reality. „Myslím, že můžeme jít klidně spát, jejich hodina pominula.“ Řekl jsem a rozbalil bágl. Ustlal jsem si kousek od ohně a zalehl. Otvorem ve spacáku jsem viděl, jak mě ti tři udiveně pozorují. Padla na mně šílená únava a já pomalu odplouval do říše snů. V duši se mi po dlouhé době rozhostil podivný klid a mír.

Ráno jsem se probudil brzo. Na východě bylo nebe již nazlátlé. Mlha byla pryč a byla zima. V noci napadlo pár centimetrů sněhu, které oblékly svět do svátečního. Vysoukal jsem se ze spacáku a rozhlédl se po svých nových přátelích. Spali v sedě zachumlaní do svých spacáků, posypaní bílým sněhem. Jen obláčky páry od úst prozrazovaly, že žijí a nejsou jen podivným sousoším, které by se ovšem na toto místo skvěle hodilo. Usnuli únavou a asi také řádně vyděšeni. Ani se jim nedivím. „Nejlepší bude, když se pomalu zabalím a pojedu domů.“ pomyslel jsem si a začal pomalu soukat spacák do báglu. „Kam jdeš?“ ozvalo se sousoší. „Ehm, musím zase dál. Nemám času nazbyt.“ odpověděl jsem a balil dál.

„To nás tu necháš po tom všem samotné?“ zeptala se tentokrát Vlasta, která se již začala vyprošťovat ze zajetí svých ochránců. „Myslím, že už vám nic nehrozí. A domů trefíte sami.“ „Tak nám dej alespoň telefonní číslo, kdyby náhodou něco.“ pokračovala Vlasta. „Hmm, to bych mohl.“ Nadiktoval jsem ji své číslo, které si hned zapisovala do svého mobilu. Pak mě ještě prozvonila – prý pro jistotu. „Tak se mějte hezky a buďte opatrnější na svých výpravách.“ loučil jsem se opět čundráckým podáním ruky. „Myslím, že jsi tu nebyl náhodou.“ řekl Jarda, když jsme si podávali ruce. Podivně se na mně zadíval a řekl: „Díky asi ti něco dlužím.“ „Ahoj.“ Nechal jsem jeho poznámku bez odpovědi a vyrazil na zpáteční cestu.