Tajemství babiččina domu - 20. kapitola

Šňůry, o kterých nám říkala babička, byly hned na kraji, kousek od dveří. Asi aby se nemuselo s prádlem chodit daleko. Kluci si s nějakým pečlivým rozvěšováním hlavy nelámali, navlhlé svršky přes ně naházeli jen tak halabala, jak jim přišly pod ruku. Bylo mi jasné, že takovéto věci nejsou zrovna jejich oblíbenou činností.
Zato šmejdění jim šlo dost dobře. Vlastně i mně. Jevilo se to jako celkem dobrá alternativní aktivita pro deštivé odpoledne. Kluci byli z půdy unešení. Dala se tu najít spousta zajímavých věcí, které se střádaly jistě už pěkných pár desetiletí. Vidět to tu nějaký starožitník, stoprocentně by zajásal. Nádherně vyřezávané kříně, plné starých svršků. Příborník s porcelánem a kukačkové hodiny, které někdo připravil o kukačku a ponechal jen pružinu, trčící z otevřených dvířek jako vyplazený jazyk. Další a další kusy nábytku, některé velmi pěkné a dost možná i cenné. Množství truhlic a beden se starým nádobím, příbory, náčiním a všelijakými starožitnými udělátky, o kterých jsme se mohli pouze dohadovat, k čemu asi sloužily.

Našli jsme ale i spoustu hraček. Klučičích i holčičích. Zaprášené panenky se strnulými a dle mého názoru dost děsivými výrazy, dřevěné koníky, opelichaného plyšového medvěda i celou sbírku cínových vojáčků. Zlomený luk bez šípů, dřevěný meč a spoustu barevných míčů. Většina jich ale byla děravá a promáčklá. A byla tu také stará školní lavice s kalamářem na inkoust.

Déšť neustával a kapky bubnovaly do střešních tašek v neměnném, monotónním rytmu. Posadil jsem se do proutěného houpacího křesla a zavřel oči. V noci jsem toho moc nenaspal a teď to na mě nějak padlo. Nevím, jak dlouho jsem mohl klimbat, ale zdál se mi sen. Malý, tmavovlasý kluk seděl v té školní lavici a něco kreslil do sešitu, který ležel rozevřený před ním, na desce stolu. Když se otevřely dveře a vstoupil vysoký, šedivý muž s vojenským držením těla, chlapec se ustrašeně schoulil a sklopil hlavu. Muž vzal do ruky sešit a nahlédl do něj. Potom popadl chlapce za ucho a vytáhl ho do stoje. Zavřeným sešitem ho několikrát udeřil do hlavy. Podle trhavého pohybu ramen jsem poznal, že ten kluk brečí. Šedovlasý muž potom napřáhl ruku a...

„Marty! Nedělej, že chrápeš, na to ti nenaletím!" Vůbec se mi nechtělo otvírat oči, ale Riči mi zapískal do ucha na nějakou píšťalku, kterou kdesi našel. Vyskočil jsem jako čamrda.
„Přeskočilo ti? Chceš, abych dostal infarkt?"
„Hele, chtěl jsi nám ukázat ten tajnej pokoj, ne?"
„Už máte pověšený prádlo?"
„To si piš!"
„Tak na to můžem vlítnout."

Zatímco šli kluci napřed, popošel jsem k lavici, která záhadně figurovala v tom mém kratičkém snu v houpacím křesle. Pořád mi nešel z hlavy. To se mi nestávalo. Nikdy jsem si svoje sny nepamatoval. Bylo to zvláštní.
Přejel jsem dlaní po pracovní desce, poškrábané a opotřebované. Lavice bývala zřejmě hojně využívaná. Stála přímo pod jedním ze střešních okének, těsně u stěny. Nevím, co mě to napadlo, ale nakoukl jsem do úzké škvíry mezi zdí a stolkem. Tušení mě nezklamalo, opravdu tam něco bylo.

„Marty, tak jdeš? Co tam furt děláš?"- zavolal na mě Dalibor.
„Už letím. Abyste se taky nezbláznili!" Trochu jsem odsunul lavici od zdi a vytáhl předmět, který tam nejspíš zapadl už kdysi dávno. Opravdu to bylo to, co jsem myslel. Sfoukl jsem prach a pavučiny, otřel to o rukáv a potom zastrčil vzadu za pásek kalhot a přetáhl přes to tričko.
Kluci už na mě čekali u dveří: „No to je dost! Cos to tam hledal?"
„Ale nic. Zdálo se mi, že jsem něco zahlíd, ale asi jsem měl vlčí mlhu."

Už to naštěstí nerozebírali. Vyšli jsme na odpočívadlo. Krátce jsem pohlédl nahoru. Viola měla zavřeno a opět si pouštěla Pink Floyd. Zjevně to byla její oblíbená skupina.
Otevřel jsem dveře do té úzké, dřevěné chodbičky. Z pokojíku moc světla nevycházelo, i když bylo ještě pořád otevřeno dokořán. Na první pohled se tu vůbec nic nezměnilo.

Z toho, jak kluci najednou ztichli, mi bylo jasné, že mají z této místnosti podobně stísněný pocit, jako já sám. K vidění tu toho příliš nebylo, ale Riči alespoň prohledal noční stolek a skříň. Bezvýsledně, někdo si dal kdysi práci s velice důkladným vyklizením.
Ještě zbývala ta čtyřzásuvková komoda. Všechny šuplíky byly samozřejmě prázdné. Riči se ovšem nespokojil s pouhým nakouknutím. Šátral rukou i vevnitř. Sice jsem netušil, co si od toho slibuje, ale jako by věděl, co se mi honí hlavou, polohlasem mi objasnil:
„Tohle jsem viděl nedávno v televizi."
Zatím se to míjelo účinkem. U poslední zásuvky se ale zarazil a když se na mě podíval, viděl jsem, že mu zazářily oči. Zase ji zasunul a sklonil se až k zemi. Strčil ruku pod komodu. Po malé chvíli ale zklamaně vydechl.
„Co je, Riči?"
„Ach jo! Něco tam bylo, šáhni,"- zašmátral jsem dlaní na místě, co on před chvílí. Dalibor si k nám přidřepl a taky zvědavě vyčkával. Něco jsem nahmatal, něco viselo ze dna prádelníku skoro až k zemi. Když se pohnulo zásuvkou, zašustilo to po podlaze. S vynaložením minimálního úsilí jsem to odtrhl.
Byla to nějaká textilní lepicí páska. Trochu se podobala těm na koberce. Pohlédl jsem tázavě na Ričiho.
„Něco tam bylo přilepenýho," objasnil mi důležitě.
„Prosím tě... kdo by tam co lepil? A proč?"
„Asi aby to nikdo neobjevil, ty chytrej!"

Zase jsme se zvedli. Podlaha byla pěkně zaprášená a naše kolena podle toho vypadala. Jak jsem tak zíral na zem, všiml jsem si něčeho, co tady bylo zjevně navíc. Dost jsme to tu sice s klukama poťapali, ale mezi našimi šlápotami byly ještě jedny stopy. Protože i ony došly až těsně k té komodě, bylo jasné, že jejich původce dostal stejný nápad, jako Riči. Ty stopy byly čerstvé a dost malé. Tak malé, že mohly patřit jediné osobě v tomto domě.

„Viola," můj hlas zněl v tom tichu dramaticky. „Musela tady šmejdit Viola."
„Vždyť jsi říkal, že tady určitě nebyla, když jsi tady našel ty obrazy."
„Jo, Riči, to jsem říkal. Tenkrát ještě ne, ale jak sám vidíš, teď tady jsou její stopy. Takže jestli tam dospod někdo něco přilepil, vyfoukla nám to rovnou před nosem."
„Třeba to nejsou její stopy."
„A čí by asi byly? Babička sem nechodí a paní Elsu si taky dost dobře nedokážu představit, jak se tady plazí po kolenou a hledá něco pod prádelníkem. Nehledě na to, že by musela mít nožky jako Popelka, což se mi nezdá. Tobě snad jo, Dádo?"
„Ne," přitakal rezignovaně. Byli jsme zas tam, kde předtím. Když ovšem nepočítám můj nález z půdy, o němž ovšem neměli kluci ani tušení. Na to jsem se chtěl nejdřív podívat sám, abych se náhodou neblamoval. Asi to vůči klukům moc fér nebylo, ale chtěl jsem se blýsknout něčím zajímavým, až přijde čas.

Něco mě napadlo.
„Riči, s tebou se Viola baví. Pokusíš se zjistit, co tady našla."
„Tak to ani náhodou. Za prvý to je trapný a za druhý by mě stejně poslala do háje."
„To nemůžeš předem nikdy vědět."
„Řekni si jí sám! Nechci, aby na mě koukala tak zpruzele, jako na tebe."
„No já zírám! Tobě se ta bláznivka fakt líbí, co?" Dřív jsem si kvůli Viole z Ričiho jen tak utahoval, ale začínal jsem mít pocit, že daleko od pravdy nebudu. Takhle se ještě kvůli žádné jiné holce neangažoval. Spíš koukal, jak se jim vyhnout. Uvědomil jsem si, že dle různých indicií není ani on nesympatický Viole. Toho by se mohlo využít. Co, mohlo... toho nevyužít by byla věčná škoda! Chudák Riči, ani netušil, že se právě stal mým hlavním trumfem v rozehrané partii s tajnosnubnou sestřenkou.

Jenže Riči se tvářil uraženě a odmítal se o tom se mnou bavit. Usoudil jsem, že bude lepší nechat ho vycukat. Znal jsem Ričiho celkem dobře a neházel jsem tedy flintu do žita. Téměř pokaždé v podobných případech nakonec podlehl rafinovanému nátlaku.
Pro tuto chvíli jsem ho nechal být, ale myšlenky na vyzvědače v nepřátelském táboře jsem se nehodlal vzdát bez boje. Uvidíme, kdo se bude smát naposled.
Protože štěstí přeje připraveným, náhoda stála zase jednou na mé straně. Když jsem za námi zavíral dveře půdy, vykoukla ze svého pokoje Viola a kývla na Ričiho. Jako aby šel k ní. Zatímco spolu tlumeně hovořili, pokoušel jsem se rozdýchat její nečekanou aktivitu. Zdálo se, že nebude tak plachá, jak jsem si myslel.

Riči pak na nás křikl, že dorazí později, protože se vyskytl nějaký technický problém, k jehož vyřešení bude třeba mužská ruka. Ten kluk byl samé překvapení. Teď snad ještě vleze do jejího pokoje. Taky že ano. Zdálo se mi to, nebo se po mně Viola koukla triumfálně? Jen jsem doufal, že nehodlá ve finále mého naivního kamaráda nějak zneužít proti mně.

Dalibor tu věc nijak nekomentoval, což mě přivedlo k myšlence, že to pro něj zas takové překvapení není. Možná to s ním Riči už řešil. Pocítil jsem lehké bodnutí žárlivosti. Vypadalo to, že mě z téhle konspirace tak trochu vyšachovali. Vrtalo mi to hlavou celou cestu k našemu území.

„Hele, Dádo, nechceš mi náhodou něco říct?“
„A co jako?“- hrál si na nechápavého.
„Co má Riči s Violou?“
„Co by s ní měl? Docela si s ní rozumí. Asi se mu i líbí. A já se tomu nedivím, zvedlo mu sebevědomí, že je k němu milá. To se jí má vyhýbat jen kvůli tomu, že ty se s ní nesneseš?“
„Nedělej ze mě takovýho diktátora. Je to samozřejmě jeho věc. Ale byl bych nerad, aby byl pak kvůli ní nešťastnej. Myslím, že ta holka není moc normální.“
„A proč? Že je náměsíčná? Já myslím, Marty, že bys jí měl dát šanci. Za to přece nemůže. Mně to přijde zajímavý.“
„Zajímavý, jo?“ Chtěl jsem ještě něco dodat, ale pak jsem si to rozmyslel. V tomhle měla u mých kamarádů zřejmě navrch sestřenka. Nezbývalo mi, než doufat, že to bude i k něčemu dobré a že se třeba svému novému důvěrníkovi s něčím svěří. Třeba s tím, co našla v podkroví.

Protože jsme měli poměrně rušnou noc a kluci vstávali ještě dřív, než já, oznámil mi Dalibor, že pokud mi to nevadí, šel by se na chvíli natáhnout. Ani jsem se mu nedivil, takové počasí je na šlofíka jako dělané. Venku totiž ještě pořád cedilo. Ale mně se nechtělo spát. Vlastně se mi nechtělo nic. Byl jsem rozladěný a otrávený.
V pokoji jsem se natáhl na postel. Pak jsem se ale zase zvedl. Něco mě totiž dloublo do zad. V tom rozčarování nad přeběhlíkem jsem úplně zapomněl na svůj úlovek.

Vytáhl jsem ze skrýše pod tričkem tu věc, kterou jsem objevil zapadlou za starou lavicí. Byl to sešit, stará písanka v tmavě modrém obalu. Opět se mi vrátil ten zvláštní pocit z půdy. Kratičký sen, který možná ani tak docela sen nebyl. Co když se střípky některých událostí, myšlenek nebo emocí mohou nějakým způsobem uchovat v místě, kde se udály? Co když se mohou ve vhodnou chvíli dokonce nějak připomenout? Třeba to nebyl sen, ale kratičká projekce věcí dávno minulých. Jako ve strašidelných domech, kde se ve smyčce stále dokola odehrává jakási hrůzná událost. Věci, domy, prostředí… možná i to všechno má svou paměť. Kdo může říct, že rozumí všemu, co se na světě děje? Já tedy ne.

To všechno byly dohady. Naopak naprosto jistý jsem si byl tím, že ten ustrašený kluk z mého snu opravdu existoval. Dokonce jsem věděl, kdo to je. Znal jsem jeho jméno. Bylo krasopisně vepsáno do rámečku na deskách stařičké písanky.

Držel jsem ten sešit v ruce a jako by z něj do mě proudila jakási dlouho potlačovaná energie. Jen velmi nepatrně, ale opravdu jsem něco cítil.
Zavřel jsem na chvíli oči a snažil se opět si vybavit hocha z půdy. Z nějakého podivného důvodu tam míval vyhrazené místo k učení. Daleko od dění v domě, sám v tom obrovském prostoru. Skoro jsem cítil jeho úzkost, když očekával příchod šedovlasého muže. Pozoroval drobounké částečky prachu, vířící v kuželu světla ze střešního okna a srdce mu tlouklo jako o závod. Byla ale jedna věc, která mu pomáhala zapomenout na jeho trápení.

Sedl jsem si ke stolu a otevřel sešit. Byl jsem si téměř jistý tím, co tam uvidím, takže mě trochu zaskočilo, když jsem spatřil jen nějaká mluvnická cvičení. Písmo bylo kostrbaté, s pokroucenými velkými písmeny. Text byl na mnoha místech proškrtán červeným inkoustem, dlouhými, agresivními tahy. Na několika stránkách se dole pod úkolem skvěla ohyzdná, bachratá pětka.

Obrátil jsem sešit a otevřel ho znovu, ale odzadu. A tady to bylo. Věděl jsem, že to tady někde musí být. Tušení mě nezklamalo. Tohle byla práce někoho, kdo ví, že by neměl, ale nemůže si pomoct.
Toho přísného muže asi nenapadlo otevřít sešit tímto způsobem, neboť jinak by toho ten hoch nestihl tolik nakreslit. A že měl u sebe jen pero, byly to přirozeně perokresby. To ale vůbec nebylo na škodu. Naopak. Tenhle kluk měl obrovský talent. To jsem poznal i já. Jeho obrázky byly jako z jiného světa. Nejvíc mě zaujal jednorožec, klečící na předních nohou, hlavu skloněnou k zemi, jako by se před někým klaněl. Byl propracovaný do nejmenších detailů, včetně vlající trávy, která ho obklopovala. Ostatní obrázky byly ale taky pěkné. Moc pěkné. Znázorňovaly květiny, stromy, zvířata, ptáky. Motýly nejrůznějších tvarů. Mraky, plynoucí po obloze. Potok s lávkou a slunečnicové pole. Košík s jablky. Sněhové vločky i listy stromů. Jen lidi ne. Byl to svět bez lidí.
Robertův svět.
Proč ho zavírali na půdě, ani kde byla moje babička, když byl její malý syn nešťastný, to jsem netušil. Že byl pradědeček despota, mi bylo jasné už dávno, ale teď jsem si o něm udělal ještě o mnoho horší obrázek.

Otevřel jsem okno dokořán, abych dovnitř vpustil svěží vzduch, omytý deštěm. Pak jsem se natáhl na postel a Robertův sešit strčil pod polštář. Zavřel jsem oči a doufal, že se mi podaří přivolat zpátky sen, který mi pootevřel dvířka k minulosti.