Tajemství babiččina domu - 19. kapitola

Vzbudilo mě pleskání kapek. Někdy během noci se vichr uklidnil a prudké poryvy lijáku vystřídal mírnější, ovšem vytrvalý déšť. No nazdar, to je jako naschvál. Zrovna, když tu jsou kluci.
Vyhrabal jsem se z postele a došoural se do koupelny. Všechno mě bolelo a levé oko se mi nedařilo tak docela otevřít. Když jsem si na něj zkusmo sáhl, ucukl jsem bolestí. Zrcadlo mi potvrdilo mé podezření ohledně výstavního monoklu a doprovodného otoku mongoloidního typu. Jinak to docela ušlo, aspoň na první pohled. Byl jsem zvědavý, jak dopadli kluci.
Po uměřené ranní hygieně jsem vykoukl z pokoje. V patře bylo ticho, jako by se nikomu nechtělo vstávat do toho deštivého dne. Řekl jsem si, že nebudu kluky ještě budit a sešel dolů do kuchyně.
No tohle! Bylo tam poněkud živěji, než jsem předpokládal. Paní Elsa udělala k snídani hromadu lívanců a babička otevřela sklenici vynikajícího jahodového džemu domácí výroby. Dneska jsme rohlíky ani nepotřebovali.

Vůbec jsem nečekal, že kluci už se budou u stolu cpát jako nezavření. Docela mě to zarazilo, protože jsem spíš očekával, že se budou upejpat a já je budu muset do všeho tlačit.
„Tak se mi to líbí," usmála se babička. „Jsem moc ráda, že vám u nás chutná, hoši."
„Jsou výborný," zamumlal Dalibor s plnou pusou. Odjakživa jsem žil v domnění, že není na sladké. Opět jsem se mýlil.
Paní Elsa se polichoceně usmívala a míchala si lžičkou svůj bylinkový čaj. Tenhle jsem podle vůně nepoznával, asi to byl nějaký speciální pro deštivé dny.
Na okně tlumeně pobrukovalo rádio a dveře na zastřešenou terasu byly otevřené. I když pršelo, příliš se neochladilo, ale vzduch krásně svěže voněl.

Kluci se chystali po snídani vyklidit pole. Chápal jsem to. Bylo jim trapné, že se sem tak nakvartýrovali. Asi budou chtít odjet dřív, než plánovali, protože ten déšť opravdu vypadal na dlouhodobější záležitost a stanování u jezera by teď asi nebylo to pravé ořechové.
Babička zjevně myslela na to samé, protože s tím vyrukovala hned po snídani: „To nám to počasí ale zamíchalo karty, co? Doufám, hoši, že nemáte v úmyslu jít zpátky k jezeru? Jak dlouho jste plánovali se tady zdržet? Budu moc ráda, když ten čas strávíte tady. Potřebujete si usušit věci a vykurýrovat modřiny."

Babička se nás nevyptávala na původ našich šrámů, ale musela by být hloupá, kdyby jí nedošlo, že jsme se poprali. A moje babička opravdu hloupá nebyla.
Ta její nabídka mě překvapila. Kluky taky.
„Babi, to po tobě nemůžu chtít. Jak bys k tomu přišla, kdybys tady měla najednou takovou noclehárnu?"
„Jen nech být, Martínku. Tenhle dům byl tak dlouho jako bez života, že je pro mě svátek, mít pod jeho střechou zase mladé lidi. Kdybych nechtěla, vůbec bych s tím nezačínala. Nedělej si starosti. Těch pár dní uteče jako voda a zásob tady máme dost. Neměj strach, že mě to zruinuje."

„My vám samozřejmě přispějem, to nejde, abyste nás tady živila zadarmo," na Ričim bylo vidět, že se mu sice zpátky k jezeru moc nechce, ale taky byl z babiččiny pohostinnosti na rozpacích.
„Ale jdi, ty! Aubrecht říkal něco o mytí auta. Takže si to vlastně odpracujete. Ne? A vidíš, málem bych zapomněla. Ty mokré věci si vybalte a dejte si je usušit na půdu, jsou tam šňůry. Elsa tam v zimě věší prádlo. To víte, pro moje nohy už je těch schodů trochu moc. Půdu najdete snadno, jde se tam jako do věže, ale na půli cesty jsou dvoje dveře naproti sobě. Na půdu se jde těmi vlevo. Nezapomeňte, vlevo."
„A co je za těmi druhými, babi?"- rozhodl jsem se využít příležitosti.
„Nic zajímavého, Martine. Jen nějaká podkrovní komora. Bývaly tam uskladněné staré věci, které už k ničemu nebyly a můj otec neměl to srdce je vyhodit. Byl velmi šetrný."

Už jsem měl na jazyku, že to na mě působilo spíš jako nějaká samotka, ale včas jsem se zarazil. Třeba o tom babička opravdu nevěděla. Hlavně jsem tam tenkrát neměl co dělat. Není dobré hned na sebe všechno napráskat. Babička už by potom nemusela být tak vstřícná. Napadlo mě taky, že když už máme svolení navštívit půdu, ukážu při té příležitosti klukům i tu místnost. Beztak se na to Riči celý klepe. Cesty osudu jsou vážně nevyzpytatelné. Než jsem vymyslel, jak to udělat, aby si kluci mohli prohlédnout dům, zasáhla náhoda. Možná i ta bitka s Kotrbou bude nakonec k něčemu. Jak se to říká? Všechno zlé... a tak dál.

Babička dnes na terasu štrikovat nešla. Z toho vlhkého počasí ji rozbolely klouby. Odešla tedy do svého pokoje, který byl v přízemí, stejně jako ten Elsin. Když jsme s klukama odcházeli po schodišti nahoru, zaslechl jsem odtamtud hudbu. Vzpomněl jsem si, že si babička s oblibou kompenzuje špatné počasí pouštěním starých desek, většinou se swingovými melodiemi. Říkal mi to táta. Vždycky milovala big bandy a z těch dávných dob jí zůstalo dokonce i několik desek Orchestru Glenna Millera. To pro mě byl už jiný svět, i když jsem musel uznat, že jisté kouzlo to mělo.

Potemnělý dům, plný tajuplných zákoutí a starých obrazů, za okny zatažená obloha a monotónní šumění deště, tlumený zvuk saxofonů a trubek z babiččina pokoje, to byla atmosféra za všechny prachy. Riči se zastavil nahoře na schodišti před portrétem pradědečka.
„Teda, jde z něj fakt strach. To by mě v životě nenapadlo, že by si moh dát někdo do závěti něco takovýho. Chudák tvoje babička, pořád pod dozorem."
„Jo, to je pravda. Taky mě to napadlo. Jako by vůbec neumřel."
„Ale auťák měl pěknej, to zas jo."
„No vidíš, je potřeba ho dneska umejt. Asi bysme na to měli vlítnout, protože ještě taky musíme dojít pro stan."
„Pořád chčije." Ričimu se očividně do té sloty nechtělo.
„Vždyť s náma nemusíš. Můžeš zatím zkusit rozmluvit Violu. Mám takovej dojem, že se jí líbíš." I když jsem si z něj utahoval, nemohl jsem si nevšimnout, že se trochu začervenal. Buďto ho vyvedla z míry absurdnost té myšlenky, nebo jsem bezděky zasáhl citlivé místo. Že by?
I když zkoušel trochu protestovat, nechal se celkem rychle přesvědčit. Dohodli jsme se, že do oběda s Dádou zvládnem výpravu k jezeru a Riči zatím začne s očistou zablácené tatrovky. Garáž byla na mytí uzpůsobená, posledně jsem si dobře všiml kohoutku s hadicí i odtokového kanálku. Pradědeček myslel na všechno.

Déšť poněkud polevil a teď už jen drobně mžilo. Obloha byla ale pořád jako pytel a venku to moc vlídně nevypadalo. Oblékli jsme si pláštěnky a vyrazili do toho pošmourného dne. Nejprve jsme ale doprovodili Ričiho do garáže, která disponovala tabulkovým oknem, příliš špinavým na to, aby poskytovalo nějaké extra světlo. Museli jsme rozsvítit. Jedna holá žárovka, pohupující se u stropu, očividně nebyla z nejsilnějších. Ale lepší něco, nežli nic. Ukázal jsem Ričimu, co a jak a potom jsme s Dádou vyrazili. Cestou jsem ale musel pořád myslet na tu ponurou garáž a divil se Ričimu, že si to dobrovolně vybral. To budu radši snášet průtrž mračen, než zůstat tam sám. Jenže Riči byl vždycky trochu jiný než my, normální smrtelníci. Třeba se mu tam zjeví pradědečkův duch, aby na něj dohlédl, jestli nefláká údržbu jeho vozidla.

Šli jsme pěšky, protože druhé funkční kolo jsem neměl a i kdyby, stejně bychom si s tím stanem na kluzké silnici nejspíš rozbili ústa. Celá ta cesta nám netrvala ani moc dlouho.
Všude byly kaluže a v lese navíc ulámané větve z té včerejší vichřice. Kolem dokola liduprázdno, ba dokonce ptákuprázdno. I ti opeřenci byli nejspíš zalezlí někde v suchu. Ani jsme si s Dádou neuvědomili, že spolu hovoříme šeptem. To prostředí k tomu tak nějak svádělo. Je ohromující, jak dokáže počasí rapidně změnit celkovou atmosféru. A nejen lesa.

Opět se hustě rozpršelo. Šel jsem za Daliborem s hlavou sklopenou k zemi, aby mě déšť nešlehal do obličeje. Tu věc tedy uviděl jako první on. Polekaně jsem sebou škubl, když polohlasně vykřikl: „A do hajzlu!"
Dáda se většinou dovede ovládat, proto jsem byl zvědavý, co tu reakci způsobilo. Když jsem to uviděl, použil jsem ještě daleko silnější slova, než on.
Včerejší vichřice totiž vyvrátila tu starou borovici, která skláněla své husté větve nad srub a částečně i nad náš prázdninový přístřešek. Dřevěná bouda, která už byla nejspíš dost ztrouchnivělá, se pod tou tíhou složila jako domeček z karet a jedna mohutná větev totálně rozplácla i náš nešťastný stan. Kdybychom v něm bývali spali, možná by nás to přímo nezabilo, ale určitě bychom z toho nevyvázli se zdravou kůží.

Stáli jsme tam s Daliborem jak dvě tvrdá Y a hlavou se nám honilo, jaké štěstí jsme měli, že pro nás včera přijel pan Aubrecht. Jinak by naše prázdniny vzaly dost neslavný konec.
Když nám trochu otrnulo, pokusili jsme se zpod toho nadělení vytáhnout to, co zbylo ze stanu. Nešlo to.
„Kašli na to," pravil Dalibor. „Ten už je stejně na odpis. Můžem bejt rádi, že to dopadlo takhle. Stan už byl starej, moc velká škoda ho není. Ale je to mazec, co?"
„To ti teda povím! Koukni, jak se mi z toho klepou ruce. Člověče, my máme určitě nějakýho anděla strážnýho."
„Jo, to máme. Tvoji babičku."

To byla pravda, nebýt babičky, byli bychom teď nejspíš někde ve špitále. Další chvilku jsme tam jen tak přešlapovali, než jsme se konečně rozhoupali k odchodu. Ještě před tím se mi ale povedlo vydolovat z toho chaosu babiččinu karimatku a s ní dokonce i své ošoupané džíny, které jsem ze sebe včera před spaním stáhnul. Potěšilo mě to, k tomuto kusu oblečení jsem měl citový vztah.

Byl jsem zvědavý, jak se na tu událost bude tvářit Riči. Už cestou ke garáži jsme viděli, že se tam nesvítí. Nesvítilo se ani v domě. A jé, zase vypadl proud. Riči tam určitě sám potmě nezůstal, chtěl jsem se ale kouknout, jak umyl ten bourák. A jestli vůbec.
Chvilku nám trvalo, než jsme se v tom šeru rozkoukali. Tatrovka se skvěla čistotou, kolem kanálku se dosud držela pěna z nějakého saponátu a náš kamarád zde, přesně dle mého předpokladu, nebyl. Uznale jsem na Dádu zvedl palec a už jsme se obraceli k odchodu, když jsme zaslechli: „Kluci, já jsem tady."

Otočil jsem se jako na obrtlíku a zapátral pohledem v nitru garáže. V jednom z těch temných koutů seděl na obrácené bedýnce Riči, ale nebyl sám. Chvíli jsem si myslel, že mě šálí zrak. Ale ne... na té bedně opravdu vedle Ričiho seděla Viola. Když nás uviděla, rychle vstala a oprášila si vzadu kalhoty. Podívala se na Ričiho, špitla: „Tak ahoj," a už byla na cestě ke dveřím.
„Počkej," křikl za ní Riči. „Nechoď nikam!"
Jenže už bylo pozdě. Proklouzla mezi námi jako užovka a utíkala k domu. Riči vystrčil hlavu ze dveří a zavolal za vzdalující se postavou: „Děkuju!"
Neohlédla se, jen krátce mávla rukou nad hlavou. Jen jsem zíral.

Rozsvítil jsem petrolejku, která trůnila na jedné z poliček i s několika krabičkami sirek a přitom mě napadlo, proč to samé už neudělal Riči. Ten se mezitím vrátil k nám, opět se posadil na bednu a vypadal rozpačitě. Já s Dádou jsme se posadili na nějaké velké, kulaté plechovky od barvy a koukali, jak se Riči červená.
„Za cos jí děkoval? A jak to, že se s tebou vůbec bavila, když je totálně pošahaná?" Měl jsem sto chutí posvítit mu tou petrolejkou přímo do ksichtu. Opravdu tu nezahálel, náš tichošlápek.

„Vůbec není pošahaná. Je to prima holka. Že se s ní nesneseš, to je tvůj problém."
„No, na to máme každej jinej názor. A za cos jí teda děkoval? Nebo to je tajný?"
„Kluci, to si ani neumíte představit, co jsem tady zažil!"
„Tak nám to pověz. Že by se ti zjevil zase nějakej duch?"
„No to zrovna ne, ale když jsem domejval to auto, zase vypadla elektrika. Sbalil jsem se, že teda jako už půjdu, když mám hotovo, ale přesně v tu chvíli se přibouchly vrata. Byla to taková rána, že jsem si málem cvrnknul do kalhot. Ještě jsem zaslechl, jak zvenčí zapadla petlice. Jako by mě tady někdo uvěznil. Jasně, že to mohlo bejt větrem a ta závora zapadla náhodou, ale v tý tmě to byl fakt hroznej pocit. Vy se mi budete smát, ale začal jsem normálně panikařit. Ani jsem nevzdech na nějakou lampu, jen jsem bušil na ty vrata jak šílenej. Vzpomněl jsem si totiž na ten zabijáckej auťák, Christinu... a už jsem v duchu viděl, jak se najednou tý tatrovce rozsvěcej světla, startuje a najíždí na mě, aby mě rozmašírovala na kaši."

Podívali jsme se s Daliborem na sebe a oba jsme si tutově pomysleli to samé. Že je náš kamarád Riči opět ve formě. Oči mu svítily rozčilením jako v horečce. Když je v tomhle stavu, nemá cenu mu oponovat. Je potřeba ho hlavně vyslechnout a nechat zklidnit.
„No a co dál? Rozsvítila ty světla?"
„Ne, ale fakt jsem měl pocit, že to je na spadnutí. A pak jsem uslyšel, jak někdo zvedá tu petlici. Ona mi ty vrata otevřela. Viola. Není skvělá?"
„A kde bereš tu jistotu, že tě tady předtím nezavřela právě ona?"
„Nech toho. Ty ji nemáš rád, ale ta holka je úplně jiná, než si myslíš. Ona to bejt nemohla. Vím to, protože jsem se těsně před tím, než se to stalo, koukal k vile a viděl jsem ji za oknem. Ve věži. Nedokázala by během dvaceti vteřin doběhnout až sem a zavřít vrata. Taky proč by to dělala, ne?"
„Protože blázni většinou dělaj nelogický věci!"- měl jsem na jazyku, na poslední chvíli jsem to ale spolkl. Třeba jí fakt křivdím. Je ale dost těžké rozplývat se nad někým, kdo na vás kouká jako na něco, co vylezlo zpod placatého kamene.

Při obědě jsme babičce vyprávěli, co jsme našli u jezera. Riči měl oči navrch hlavy, když mu došlo, jak jsme mohli dopadnout.
„Babi, tys nám vlastně zachránila život. Kdybys pro nás neposlala pana Aubrechta, mohlo bejt po nás."
Když jsem o tom začal, Viola sebrala svůj talíř a odnesla ho do dřezu. Pak se vypařila jak pára nad hrncem. Už jsem byl zvyklý, že se chová nevyzpytatelně, takže jsem to víceméně ignoroval.

Pak přišel ten šok. Babička se na mě usmála: „Martínku, kdyby nebylo tvojí sestřenky, celou tu bouřku bych zaspala. Vzala jsem si totiž zvečera prášek na spaní. Když je změna tlaku, mívám problémy s usínáním. Taky to Violce trvalo pěkně dlouho, než se jí podařilo mě vzbudit. Prý se jí zdálo, že vám u jezera hrozí velké nebezpečí. Nedala si to vymluvit. A ta bouřka byla opravdu ošklivá. Když to pak vyhodilo i proud, dostala jsem strach a probudila Aubrechta. Ten spal totiž taky jako dřevo. Takže jestli chceš někomu poděkovat, měl bys začít u Violy."

To mi docela vyrazilo dech. Když jsem ještě navíc zaregistroval triumfální Ričiho pohled, cítil jsem se dost pod psa. Takže ten náš anděl strážný je nakonec moje podivínská sestřenka. Asi bych jí měl opravdu poděkovat. Kdyby byla mrcha, vykašlala by se na nás. Neudělala to. No jo, tak není mrcha, ale to neznamená, že mě přestala nenávidět. Vůbec se mi do nějakého děkování nechtělo.
Měl jsem velké dilema.



***