NEKLID

Cosi ve mně tiká, těká, škube, pne
a v prstech mravenčí, brní, šimrá,
v každé chvíli, kdy plíce se nadechne,
to mořský koník v hlavě mé se nimrá.

A celé tělo, celá mysl bzučí do dálky,
chvěji se, zatímco stojím nezlomeně,
neklid můj nedílný zas chystá se do války,
proto snad tvářím se někdy nazlobeně.

Když snažím se hledat sama sebe v tichu,
najít svůj Stín u starého zeleného dubu,
a jednou provždy porazit svou pýchu,
přes všechny vrstvy dostat se až k rubu.

Sílu mám tvořit a snad nerozbít vše staré,
cítit jen vděčnost bez skryté prohnanosti,
duhové kuličky jak duše naše zatoulané,
toužím je zachovat, proto ty násilnosti.