Tma nad Hradcem

Na Hradec se zase snáší tma a já tiše sedím v křesle. V ruce držím skleničku a zlatavá alkoholická tekutina se v ní pomalu převaluje po bělavých kostkách ledu. Vzpomínám si, že tvoje kůže měla stejný nádech bronzu jako ten alkohol, jímž se dnes opíjím, a při té představě se snažím držet představivost na uzdě. Doteď cítím vůni vanilky, jako bys tu stále byla.
Je půl deváté. Touhle dobou jsi posedávala v křesle a zvolna pročítala noviny. Ještě předtím ses ale vysprchovala a do kůže sis vetřela zvláčňující krém, které tě celou provoněl. Pak teprve ses zabalila do měkkého župánku a usadila se s novinami. Do křesla. Tehdy jsem k tobě nepřišel, abych ti překazil tu krásnou chvíli. Tiše jsem sedával opodál a prohlížel si tvůj jemný profil. Vlasy, které se ti jindy svůdně vlnily po ramenou, jsi mívala vyčesané, aby se ti nenamočily. Ke krku se ti však pokaždé lepily drobné chomáčky malých zchmýřených vlásků kaštanové barvy.
Vždycky sis pročítala sportovní dvojstránku, televize ani móda tě nezajímaly. A dneska tu sedím sám jen s tou skleničkou alkoholu. V křesle, kde jsi se vždycky uvelebila, je dnes večer prázdno, když pominu pár zmačkaných hedvábných papírů od pohřebních květin.
Na stole mi dávno vystydl černý čaj. Moje černé sako visí smutně pohozené přes převrácenou židli. Určitě bys ji narovnala, viď? Já vím, měl bych si tu uklidit...ale ty jsi pryč už tak dlouho. A přitom to není ani patnáct hodin, co jsem ti naposledy mohl poslat alespoň vzdušnou, myšlenkovou, vůni těch oranžových gerber, cos ji tak milovala.
Né, já nebudu brečet, to chlapi přeci nedělají...(ale když já se tak bojím!). Někdy si spolu zase zahrajeme domino a třeba se půjdeme projít na tu louku za náš dům, kam jsme v létě chodili a lehávali jsme mezi vysokou trávu a květiny. Koukávali jsme do nebe a byli si tak blízko.
No a teď jsi pryč.
Před týdnem se nad Hradcem taky stmívalo. A ty jsi byla tak kouzelná, když jsi odcházela. Usmívala ses. A vůbec ti nevadilo, že silnice jsou mokré od sněhu, že celé město stíhá kalamita a v uličkách se potuluje plno pochybných existencí. Prostě jsi jen šla navštívit rodiče. A nemohla jsi tušit, že je to vlastně naposledy, co jsem ti dal letmou pusu na tvář a šel si uvařit pytlíkovou polívku. Docela ironie. Taková nicotnost oproti tomu, co se mělo stát za pár chvil, viď?
No, ale půjdu spát a tuhle nahrávku asi přemažu. Jen jsme ti to chtěl říct.
Tak dobrou noc.