On

„Přišel. Byla noc. Temná a neprostupná a vše živé se chvělo. Ne snad poryvem studeného vzduchu z přicházející zimy. Ale obyčejným, primitivním strachem. ON navštívil naše město. Naši čtvrť. Náš dům. Vyrval mi spánek a navždy uvěznil sen mezi mříže bezmoci a prázdna.
Ne že bych se bála. Přímo děs zachvátil celé mé vědomí. Ani jsem necítila bolest, kterou mi způsoboval. Chlad, který se uvnitř mne rozprostřel. Mlhu, která ovládla mé sny… Několika slovy. Zjevil se mi On Sám…“ rozsvítila lampu. Pokojem se roztáhly měkké, přízračné paprsky umělého světla. Lampička zablikala a stíny, které objímaly všechen nábytek, se spustily ještě níže k podlaze a zahalily její obličej hustší temnotou.
Kněz ji pozoroval. Její prošedivělé vlasy se prolínaly s tmou a ta pohlcovala celou její drobnou, vyzáblou postavu ve starém a vytahaném šedivém svetru. V tom šeru, jež vzniklo rozsvícením lampy, se zdála ještě zuboženější. I tma, kterou se ozýval jen její tichý, chraptivý hlas, byla pro jeho oči milosrdnější než pohled na skleslou trosku kdysi krásné dívky.
Umlkla. Nechávala knězi prostor, aby si dobře zapamatoval vše, co mu řekla, a srovnal si myšlenky, aby byl připraven na to, co se mu teprve chystala říct. Pozvedla k němu pár děsem a tíhou zážitků roztrhaných očí. Byla poznamenaná nadosmrti. Trpělo nejen její tělo, ale nejvíce duše. Věděl to moc dobře a bál se toho, s čím se mu chystala svěřit.
„… pamatuji si na to jako by to bylo právě nedávno. Tu noc byla nezvyklá zima. Nesněžilo, nefoukalo, jen mrzlo. Všude bylo šílené ticho, až se zdálo, že celý svět zmizel a já byla samotná uprostřed noci. Uložila jsem se ke spánku stejně jako každý večer. Uprostřed noci mne probudil sen. Byl neskutečně živý, možná to byla skutečnost. Pod mé okno udeřil blesk. Z naprosto jasného nebe. Trhla jsem sebou, ale nevzbudila se. Ve spánku jsem šla otevřít okno. Pak vše zahalila mlha. Obestřela i mé myšlenky a mysl, že jsem nevěděla, kde je země a kde strop. Vše se komíhalo. Vyšel z prostřed mlhy. Velký a temný.
Jako v mrákotách jsem padla na kolena. Nastala šílená zima. Klepala jsem se, zuby mi o sebe divoce drkotaly. Nevnímal to. Stál tam a čekal, dokud nebudu do poloviny v bezvědomí. Potom teprve vytáhl důtky. Sešlehal mi s nimi celé tělo. Má krev skropila dřevěnou podlahu. Sténala jsem. Nedbal mých proseb. Dál mučil mou kůži. Ale duše trpěla daleko více. Držel mé srdce v jednom ohni a spaloval je bezcitným plamenem. Pálil. Svíjela jsem mu bolestí u nohou a kvílela, aby toho nechal. Nepřestal. Duše se mi trhala ještě prudčeji. Týral mě tak dlouho, dokud jsem byla neschopná uvažovat. Už jsem neprosila. Nekřičela bolestí. Jako šílená jsem sebou házela na podlaze neschopna jakéhokoliv pohybu z vlastní vůle. Vše mi nařizoval On.
Až tehdy nechal mou duši a spustil se na mé zničené tělo. Milovali jsme se. Všechno okolo křičelo. Mlha spalovala mou kůži. Byla jsem celá od mé krve. Nebylo už poznat, zda je to krvácející rána, nebo má pošpiněná kůže. Zmocnil se mého těla i duše. Absolutně mne zajal do své moci a já se stala jeho služebnicí. Nikdo už nemohl zachránit mou duši. Celou ji zachvátil On. Ďábelsky se smál. Jeho smích mi ještě nyní zní v uších. Slzy se mi mísily s krví na podlaze. Nedbal mých nářků, ubližoval mi stále. Dokola. Znovu a znovu. A jakmile na obzoru probodly první sluneční paprsky jasně černé nebe, vše ustalo. Všechno mučení. Všechna extáze.
Tehdy, otče, tehdy jsem věděla už s jistotou, že nemohu dále zůstávat v domě mých rodičů. Nyní stále ještě nevím, proč si vybral zrovna mne ke své odporné hře. Nevím, proč jsem se právě já stala jeho konkubínou a za jedinou noc jsem ztratila všechnu nevinnost a čistotu.
Hned ráno jsem utekla do lesů ve snaze uniknout mučivému smíchu, který mne neustále pronásledoval. Ač jsem se hnala sebevíce dál, řev v mých uších neutichal. Tělo mne nepřestávalo pálit a svrbět. Duše se mi nepřestávala svíjet. Pak zas padla tma. S děsem v očích jsem očekávala jeho příchod. Přišel. Znovu se opakovala minulá noc. A pořád dokola, otče. Bylo to k nevydržení. Měla jsem pocit, že tohle už není ani peklo. To byl očistec, kde se nejšpinavější zločinci očišťovali od hříchů nejhoršími tresty. Celé tělo se mi trhalo na kousíčky. On mi je rval bezcitně a s kamennou tváří. Ano, viděla jsem jeho tvář, otče. Měl obrovské hrozivé rudé oči. Dodnes je vidím, když zavřu víčka. Stále mi berou spánek. Už nikdy se nezbavím toho obrazu.
A stejně to šlo noc co noc. Trpěla jsem. Neskutečně. Ale postupem času mé srdce ztvrdlo. Tělo natolik zjizvilo, že už necítilo rány důtkami, duše se ztratila kdesi v nedohlednu minulostí. Každonoční utrpení se změnilo v očekávanou skutečnost. Ano, otče, já na noc každý den čekala s napětím a těšila se. Byl to ode mne nevypověditelný hřích, vím. Ale věz, otče, že to nebyla má vůle. Zajal mne do své moci, nemohla jsem činit sama nic. V noci jsem byla plně pod jeho nadvládou, ale ve dne jsem si uvědomovala vše. Několikrát jsem se chtěla skrýt, chodívala jsem prosit do kostelů, ale nikdo mi nebyl ochoten pomoci. Všude mne vyháněli, abych nepřivedla Satana do jejich města. Ale právě on mi působil neskutečná muka, otče. A není snad větším hříchem nechat nevinnou dívku posedlou svému osudu a nepomoci jí mu podlehnout? Řekněte, otče, je to větší hřích?“ nadechla se, zhluboka a přerývavě, jakoby to byl poslední nádech, který mohla učinit.
„Takhle to šlo snad celé věky, nevím, jak dlouho. Pak jedné noci nepřišel. Svíralo mne prázdno. Podivná touha a tesk, což nebylo pro mé zmučené tělo i mysl netypické. Ležela jsem uprostřed lesní mýtiny. Měsíc probodával ostrým světlem větvoví a jeho paprsky mi propalovaly do kůže cejch odvrhnuté Satanovy děvky. Nespočetně dnů jsem se potácela hustými lesy a skalami, až jsem narazila na město. Bylo natolik nepodobné městům, která jsem znala. Všude byly vysoké cihlové domy, po okrajích asfaltových silnic stály podivné vozy se čtyřmi koly. Hříčkou osudu jsem se dostala do cizí země, do cizého století. Bloudila jsem sama v sobě, ve městě, všude. A on se smál. Celou tu dobu se smál. Řehtal se mé bezmoci. Mé prázdnotě bez duše, bez srdce, bez naděje. Stále mi zněl jeho ďábelský smích v uších. Šílela jsem. Bylo to nesnesitelné.
Ráno mne našli cizí lidé v bílých pláštích. Zavřeli mne do bílé vystlané cely, kde bylo neúnosné ticho. A pak mi bylo vše jasné. Zbláznila jsem se. Tolikrát jsem jim trhavě líčila svůj osud, ale k ničemu to nevedlo. Neposlouchali. Měla jsem strach, že mne odsoudí jako čarodějnici. Že mne upálí zaživa na hranici a já ucítím plameny, jak pohlcují mou ztýranou kůži. Ten strach byl daleko silnější než celá pomatená mysl. Jako bych procitla z šíleného snu. Až dodnes mi nebylo dopřáno sluchu, otče. Čekám na rozhřešení, které nemůže přijít. Čekám na navrácení své duše, která se dávno utopila kdesi v hlubinách šílenosti a agonie…“ a pak se odmlčela. Knězi stekla z vyděšených očí slza a rozprskla se mu v klíně. Skrz ni problesklo pár momentů hrůzy a matného světla. Kněz nevydržel pohled do jejích prázdných očí a svěsil hlavu. Pokračovala.
„Řekněte mi, otče, je nějaká naděje, že bych došla klidu? Nemusíte mi odpovídat, vidím, že odpověď není lichotivá. Přesto, vyslechl jste mou zpověď. To je velký skutek. Uslyšet všechny hříchy, které jsem spáchala, musí být nesmírně náročné. Zvlášť, když není možnost, že byste se s nimi mohl někomu svěřit a ulehčit tak své duši. Otče, vy dojdete království nebeského. Jste výjimečný člověk a nesete s sebou prosby mnoha lidských duší.
Já se s vámi loučím. Nikdo nebude postrádat pomatenou trosku, která sama nevěří na svět. Sbohem, otče,“ vstala a zhasla lampu. Kněz se otřásl zimou, která pojednou zavládla. Právě nyní byl svědkem naprosté tmy. Té, která vládla předtím než Bůh stvořil slunce. Místnost zahalila hustá a neproniknutelná mlha. Nebylo poznat, kde je země a kde strop. Vše utichlo, jakoby se místnost ocitala na konci světa. Poslední, co uslyšel, bylo svištění důtek těžkým vzduchem a ženský křik snoubící se s toužebnou extází. Pak se mu protočily panenky a upadl do vzdouvající se mlhy mrtev.