Černá mračna

Černá mračna přehnala se krajem
a vítr je žene dál.
Ani kapku nevydaly
a zem rozpraskaná volá
aby se zázrak stal.

Slunce pálí, i ve stínu je výheň,
ani v noci se nedá horkem spát.
Každý lístek, každý stvol o vodu prosí,
by příroda se mohla zase smát.

To odpoledne všechno ztichlo,
nepohnul se ani vlas.
V dáli cosi temně zadunělo
a obzor pokryl černý pás.

Černá mračna, se opět ženou krajem,
snad je vítr nezavane v dál.
Tahle, ale, rostou valem
až z nich čiší strach,
že by se jeden bál.

Už se nad hlavami točí,
blesky lítají ze všech stran
a hromy burácejí,
jak do nebeských bran.

Setmělo se,
do rachotu hromů
je slyšet divný hluk.
Jen pár kapek spadlo
a zase ticho,
ani muk.

Tu se zábleskem třeskla rána
a venku se rozpoutalo peklo.
Nebe jakoby se otevřelo a
jedním proudem na zem teklo.

Hluk se blíží, sílí,
jeho rachot hromy přehlušuje.
Rázem všade bílo,
jen zatoulaná kroupa
ještě sem tam poskakuje.

Zem pokryta je vrstvou ledu
a všade spousta neplechy.
Vždyť některé kroupy
velké byly,
jako vlašské ořechy.

Ach.

Tolik vytoužená vláha přišla,
ale jak, jen škody nadělala.
Dříve bylo trávy málo
a téměř suchá byla.
Teď do bláta vše zadupáno,
jenom pustá země zbyla.

Černá mračna mizí v dáli,
barevná duha,
k pokochání oko láká.
Avšak kdo ji vidí,
oči k zemi hledí,
srdce nad tou zkázou puká.

Achich, ach,

od té doby,
jak černá mračna vidím,
z bílého mívám strach.