Hororová láska

Sedím ve vlaku a sleduji sněhové vločky a kapky stékající po okně, o které si nechávám otloukat hlavu. Venku už je tma, ale mně je všechno jedno. Nevím, kam jedu, prostě až se někam dostanu, tak tam budu, a teď nemá cenu to řešit. Stejně by mě žádné řešení nenapadlo.
Chci spát, abych nemusela na nic myslet. Nechci přemýšlet. Nechci vůbec nic!!! Asi musím vypadat dost hrozně, že jsem v kupé sama. Každopádně místa je tu dost, protože v noci moc lidí necestuje.
Náhle uslyším kroky přede dveřmi kupé. Jako by někdo přecházel sem a tam. Dostanu strach. Kdyby mi chtěl někdo něco udělat, nemá mi kdo pomoct. Kroky utichly, ale já mám strach. Může se toho stát tolik. Kdyby teď někdo otevřel, neviděla bych mu ani do tváře. Mám dojem, že vrzly dveře.
„Slečno, slečno vstávejte,“ ozve se nade mnou neznámý hlas. Takový zvláštní, tak sametově jemný, až na chvíli zapomenu na realitu, která je poněkud drsnější.
Pomalu otevřu oči a hledím do tváře krásnému klukovi. Může být o něco starší, ale zdá se hrozně zdvořilý. Asi zaregistruje, jak nechápavě na něj koukám, protože dodá na vysvětlení: „Mluvila jste ze spaní. Asi se vám něco špatného zdálo.“
Aha, takže žádné kroky ani vrah. Prostě jsem usnula a takhle to dopadlo. Uvědomím si, že jsem nemohla spát moc dlouho, protože za okny je pořád ještě tma. Možná, že přestalo sněžit. Ale co tady dělám? Proč si nemůžu na nic vzpomenout?
„Můžu si přisednout?“ zeptá se ten kluk, na kterého jsem už skoro zapomněla. Přikývnu a on si sedne. „Kampak jedete tak sama?“ zajímá ho.
„Já…Já vlastně ani nevím,“ odpovím podle pravdy.
„Nemáte žízeň? Zašel bych pro něco do jídelního vozu.“ vtírá se.
„Ne, děkuju, to…je dobrý,“ odmítnu jeho nabídku.
„Kdybyste cokoliv potřebovala, jsem tady.“ řekne ještě. Pak už mě nechá a začte se do nějaké knížky. Asi vycítil, že bych byla radši sama. I když nevím, jestli je to to nejlepší.
Všechno mohlo být tak hezké, ale…Ze začátku to vypadalo nevinně a potom…Bylo to strašné. A ještě ty kroky, TY KROKY. Proč? Proč jsem musela takhle dopadnout? A proč mě pořád pronásledují ty kroky, jejichž původ neznám? Ach jo! Radši na to nemyslet. Vždyť já nevím skoro nic.
Zpozoruji na sobě pohled toho kluka. Je zřejmé, že by mi chtěl pomoct. Když zjistí, že se na něj dívám, zeptá se: „Jak se jmenujete?“
„Evelína.“ kuňknu nešťastně.
„Pěkný jméno, ale…co je s vámi?“ zeptá se starostlivě. Asi poznal, že něco není v pořádku.
Už to nevydržím. Chvíli přemýšlím. Potom mu řeknu všechno, co si pamatuji (moc toho není): „Já nevím, co vám mám říct, protože si skoro nic nepamatuju. Vím jen, že někdo volal moje jméno a prosil o pomoc. Chtěla jsem pomoct, ale nemohla jsem. Dívaly se na mě smutný oči, tak strašně smutný,“ odmlčím se, „Víc si toho nepamatuju, jen ty oči, ale nemá cenu si něco nalhávat. Bojím se, co se stane, až si vzpomenu.“
„Víte, já si myslím, že jste v šoku. Až se trochu vzpamatujete, tak se vám to určitě vybaví. Ale teď neplačte, no tak, úsměv vám sluší víc,“ řekne, když uvidí v mých očích slzy.
„Nemůžete to vědět, nikdy jste mě neviděl smát se.“
„To nevadí, to se pozná, ale…nechcete si tykat? Bylo by to takový důvěrnější a teď, když znám…“
„Tak dobře,“ přistoupím na jeho návrh, „ale nechceš mi říct taky něco o sobě?“
„Jo, jasně, teď to bude asi to nejlepší, co pro tebe můžu udělat. – Promiň, ještě jsem se ti ani nepředstavil. Jmenuju se Lukáš a…,“ chvilku zaváhá, asi jestli se mi má svěřit, ale potom pokračuje: „…jedu od rodičů. Pohádal jsem se s otcem, tak jsem to chtěl urovnat, ale nepovedlo se.“
„To je mi líto.“ řeknu a zavřu oči. Pozorně ho poslouchám, protože se mi líbí ten jeho hlas.
„Nemusí. Nikdy jsme se s otcem neměli moc v lásce. Vymykal jsem se jeho představám. On ze mě chtěl mít právníka, ale já bych nemohl. Nemohl bych to dělat jenom pro prachy. Je to můj názor, protože…obhajuješ toho, kdo dá víc peněz. A to nemá se spravedlností nic společnýho. Mě baví kamera. Šel jsem na gympl a letos maturuju.“
Otevřu oči a podívám se na něj: „Takže ti je osmnáct?“
„No. A tobě?“
„Mně je šestnáct…Ale,…co chceš dělat po gymplu?“
„Půjdu na FAMU. Otec mi to nemůže odpustit. Akorát mě bolí, že to trápí mamku. Otec mě poslal k babičce. Prý, ať si jdu na FAMU, ale nesmím bydlet u nich. Máma se podřídila. Ale babička je správná. Mám ji rád a ona mě taky. A alespoň není tak sama.“
„A tobě to nevadí?“ podívám se na něj a potom zase zavřu oči.
„Já ani nevím. Už jsem si zvykl a…Snažil jsem se dost, nemyslíš?“ Všimne si, že mám zavřené oči. „Nenudím tě?“
„Ne, vůbec ne, já…“ Otevřu oči a podívám se do těch jeho: „Máš hrozně příjemnej hlas. Takovej jemnej a…prostě zvláštní. Ale pěknej.“
„Přivádíš mě do rozpaků.“ usměje se. „Tohle mi ještě žádná holka neřekla, ale je milý to poslouchat. Díky.“
„Nevím, jestli to nebude vypadat blbě, ale musel jsi mít asi dost holek, ne?“ Čekám než odpoví a mezitím si ho prohlížím. Je špinavý blonďák a má nádherné modré oči. Tak strašně pěkně modré, zvláštní a…já nevím. I když mně osobně se víc líbí hnědé. Takové jako má Filip, můj kluk. Ach jo!
„Neměl jsem v lásce moc štěstí. Holky na mě letí, to je sice fakt, ale většinou se chtěj vytáhnout před kámoškama. Neříkám, že všechny, ale většina. Jednu jsem měl vážně rád, jmenovala se Monika, ale zjistil jsem to, až potom, co jsem se na ni vykašlal. To byla ta největší chyba v mým životě. Bylo to asi před měsícem, ale…“
„Já vím. Teprve potom, co někoho ztratíš, zjistíš, jak moc ti na něm záleží. Ale to ses ji ani nepokusil získat zpátky?“
„Bylo by to zbytečný. Asi ji to nebolelo tolik, jak říkala. Má kluka.“ řekne a snaží se tvářit lhostejně, ale z jeho hlasu je poznat, že ho to pořád ještě bolí.
„Jak to víš?“
„Šli spolu z kina.“ ztěžka polkne.
„Třeba to byl jen kámoš.“ snažím se mu dát naději.
„To asi těžko, s kámošem by se nelíbala.“ v jeho hlase je cítit hořkost.
„Aha. Promiň, já…muselo tě to dost bolet. Vidět je jak…-“
„Jo, bolelo to, ale já je neviděl. Naštěstí. Dozvěděl jsem se to od kámoše. Kdoví jestli by mi sama řekla, že má kluka.“ ušklíbne se.
„To ses na ni vykašlal jen proto, že ti kámoš něco nakecal? A co ona? Cos jí řekl? Kámoš tě viděl s jedním klukem, tak je konec? Nebo co? Měl bys za ní zajít.“
„Ne, čekal jsem, jestli se nezmíní, ale dlouho jsem to nevydržel. Pak jsem se jí na to zeptal. Samozřejmě se s žádnym klukem nelíbala. Prej byla jen s bratrancem v kině. Kecy, tohle řiká každá. Proč bych za ní měl chodit?“
„Protože jestli ji chceš zpátky, tak proto musíš něco udělat. Ona se s tebou nerozešla a ni za tebou nepřijde. Ale může bejt taky pozdě.“
„Dobře uvidím co se dá dělat.“ svolí nakonec, „Ale tobě se to mluví. Kdybys věděla jak moc jsem ji miloval. Bylo to pro mě strašný, rozejít se s ní, ale pomyšlení, že má jinýho bylo ještě horší.“
„Jo, já to chápu. Ale ber to i z jejího pohledu. Jestli tě milovala jako ty jí, a ty ses s ní takhle rozešel, tak to pro ni bylo zrovna tak strašný, jako pro tebe.“
Vstanu. „Evelíno, kam chceš jít?“
„Mám hlad. Zajdu si pro něco do jídelního vozu.“
„Nechoď tam, já ti něco přinesu. Hned jsem zpátky.“
„Tak fajn.“ souhlasím.
Když Lukáš odejde, začnu přemýšlet. Hlavou mi probleskují různé útržky toho, co se stalo.Než se Lukáš vrátí, tak už vím všechno. Usměji se, i když vzpomínky nejsou zrovna pěkné. V té chvíli Lukáš přijde. „Co je? Co se stalo, že se směješ?“ usměje se taky a postaví jídlo na stolek.
„Vidíš, měl jsem pravdu, úsměv ti sluší víc.“
„Lukáši, já si vzpomněla, už vím, co se stalo.“ zvolám nadšeně, vyskočím a obejmu ho.
„Ale to je skvělý! A proč jsi mi to neřekla před tím? Přinesl bych něco na oslavu.“
„To jsem si ještě nebyla jistá a taky nevím, jestli je co oslavovat. Ale tys mi hodně pomohl. Měl jsi pravdu, když jsi říkal, že jsem v šoku. Stačilo, abych na to chvíli nemyslela a... Díky Luky, vážně ti děkuju.“ Políbím ho na tvář. Zvážní, zvláštně se na mě usměje a pobídne mě: „Tak povídej, teda…jestli chceš.“
„Jasně že chci.“ řeknu a úsměv z mé tváře se pomalu vytrácí. Posadím se. Lukáš si sedne naproti mně a váhavě mě chytne za ruce. Když vidí, že neprotestuji, trochu sevření zesílí.
„Měla jsem kámoše. Jmenoval se Marek a bylo mu osmnáct. Vycházeli jsme spolu celkem dobře. Pak mi řekl, že mě miluje. Věděl o mně skoro všechno, hlavně to, že jsem neměla zrovna žádnýho kluka. Jo, přiznávám, taky jsem k němu cítila víc než přátelství, ale nemilovala jsem ho tak jako on mě. Chodili jsme spolu, ale jen doté doby, než jsem se zamilovala do Filipa. Chtěla jsem mu to šetrně sdělit, protože jsem věděla, že ho to bude bolet. Byl jako posedlý. Řekla jsem mu, že je konec, ale nechtěl o tom nic slyšet. Měl svoji pravdu a ostatní ho nezajímalo. Byla jsem zoufalá a nevěděla jsem jak dál. Způsob, jakým se mnou zacházel se mi nelíbil, ale byla jsem bezmocná. Filip mi byl sice oporou, ale nechtěla jsem ho do toho příliš zatahovat. Měla jsem strach, protože on byl schopný všeho. Bála jsem se jít sama po ulici ve dne, natož pak po tmě. Ale dnes jsem šla sama z jedné oslavy. Byli tam moji spolužáci, se kterými se Filip neznal. Říkal mi abych tam nechodila, ale neposlechla jsem ho. Musela jsem tam jít, protože tam byla i moje nejlepší kámoška. Ona měla jít se mnou, ale pohádali jsme se a já jsem odešla sama. Marek si na mě počkal a zatáhl mě někam do skladu, nedaleko nádraží. Moje nejlepší kámoška to viděla a chtěla mi pomoct. On mi svázal ruce a nohy a posadil mě na židli. Kámoška zavolala moje jméno, aby mě líp našla. Už jsem byla skoro rozvázaná, když jsme uslyšely ty kroky. Byla jsem polomrtvá strachy. Rychle jsem se vysmekla z pout a utíkaly jsme k východu. Chyběl malý kousek, když ji chytil a…Bylo to strašný. Chtěla jsem jí pomoct, ale nevím co se stalo dál. Když jsem se probrala, byla jsem někde mezi skladištěm a nádražím a na nic jsem si nevzpomínala. Rozběhla jsem na nádraží, nastoupila do prvního vlaku, který jel a jsem tady.“ Všimla jsem si, že Lukáš mě celou dobu pozorně poslouchal a na nic se neptal, za což jsem mu vděčná. Chvíli bylo ticho. Potom jsem řekla tak potichu, že mě jen ztěží mohl slyšet: „Lukáši, já mám strach. Bojím se, že kámošce něco udělal. Byla by to moje vina. Nikdy bych si to neodpustila.“ Oči se mi zaplaví slzami. Lukáš si přesedne vedle mě, aby mě mohl obejmout. Nic neříká a já jsem ráda. Nemohla bych teď odpovídat na otázky. Teprve za dlouhou dobu promluví: „Evelíno, no tak, už neplač. Máš Filipovo číslo?“ Přikývnu. „Tak vidíš, zavoláme mu a třeba se něco dozvíme.“
„To je dobrej nápad.“ řeknu, otřu si slzy a vyndám mobil. „Ale, co když mi řekne, že…“ zase mám oči plné slz.
„No tak, seber se, všechno bude v pořádku uvidíš.“
„Tak dobře,“ řeknu a vytočím Filipovo číslo. Mám trochu strach z toho, co se dozvím. Je jedenáct. Touhle dobou obvykle Filip nespí.
„Tút, tút, tút, tút, tút, Evelíno!?“ Konečně. Nejspíš si přečetl moje číslo na displeji.
„Filipe!“ šťastně vydechnu.
„Evelíno, jsi v pořádku? Bál jsem se o tebe. Tvoje kámoška mi všechno řekla. Lásko, měl jsem hroznej strach. Neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo.“
„Jo, jsem celkem v pohodě. Ale co se stalo s…Markem.“
„S tím si nelam hlavu. Vaše hororová láska skončila. – Evelíno, kde seš?“
Řeknu mu všechno, co se stalo. Řeknu mu i o Lukym. Filip je fajn. Věří mi a já jemu taky. Bez toho by to ani nešlo.
„Přijedu pro tebe.“
„Ne, já pojedu sama. Na nejbližší stanici vystoupím a vrátím se.“
„To je nebezpečný. Nechci abys cestovala v noci sama. Něco by se ti mohlo stát a…“ z jeho hlasu poznám, že o mě má vážně strach.
„Teď taky jedu sama a nic se mi nestalo.“
„Ne, teď je tam s tebou Lukáš.“
„Filipe, já ti nechci přidělávat starosti.“
„Evelíno, já pro tebe chci přijet.“
„Tak dobře,“ svolím. „Vystoupím na příští stanici. Je to Beštlín.“ To se dozvím od Lukyho, který tu narozdíl ode mě jezdí často.
„Díky. Ahoj.“
„Ahoj.“
„Tak co?“ zeptá se Luky.
„Přijede pro mě.“
Vlak zastaví. Všude kolem je tma, ale sněhová pokrývka září do tmy. Ve vlaku nebylo moc cestujících, a proto se nástupiště brzy vyprázdnilo a já s Lukášem osaměla. Celou dobu od ukončení mého hovoru s Filipem promluvil jen jednou. Jinak se tváří vážně a je nezvykle zamlklý. Protože jsem zvědavá, tak jsem se ho zeptala: „Co je s tebou? Za celou dobu jsi nepromluvil.“
„Přemýšlím.“
„O nesmrtelnosti chrousta?“ usměji se.
„Ne, ale nevím, jestli ti to můžu říct.“
„Proč bys nemohl?“
„Já nevím,“ vydechne Lukáš.
Nenaléhám. Vím, že by to bylo zbytečné, protože jestli mi to chce říct, tak mi to řekne, a jestli ne, tak se to stejně nedozvím. S tím už mám své zkušenosti. Zase nastane ticho. Sednu si na lavičku. Lukáš si sedne vedle mě. Asi má pocit, že tu se mnou musí počkat. Nevím, co mám říct, tak čekám a rozhlížím se kolem. Všude je bílo. Nemám moc ráda zimu, ale když je sníh, líbí se mi to.
„Někdy si říkám, jestli bych si neměl najít holku abych líp zapomněl.“ Tohle mi vyrazí dech. Podle toho, co říkal předtím to odsuzuje, ale teď? Snad nemůže změnit názor tak rychle. Nebo jo?
„Promiň, ale mně se to zdá takový divný. A když to ta holka zjistí?“
„Co bys udělala ty?“
„Kdybych to zjistila, tak bych ti dala kopačky.“ Mám pocit, že s tím nepočítal. Asi si myslel, že mu budu víc rozumět.
„Luky promiň,“ řeknu, když vidím, že s tím fakt nepočítal, „ale je to můj názor a myslím, že by to udělala většina holek, když ne všechny.“
„To je dobrý, počítal jsem s tím, ale…“ řekne a smutně se usměje.
„Seš v pohodě?“ zeptám se ještě.
„Jo, jasně,“ řekne a zase se usměje, ale nevím, co si mám myslet.
„A co Monika? Co když tě miluje?“
„To ne. Ten kluk…“
„…mohl být ten bratranec.“ doplním ho.
„A když ne?“
„Tak bys udělal to samý.“
„Ona s tím začala!“ vykřikne. Asi je toho na něj moc.
„No tak, uklidni se.“ snažím se ho utěšit.
„Promiň,“ řekne zkroušeně.
„To je dobrý, ale jestli tě to pořád bolí, je zřejmý, že ji miluješ.“
„Já nevím,“ povzdechne, „jsem strašně zmatenej a…“ najednou se zarazí. Nevím proč a radši to nezkoumám. Ticho. Zase je ticho. Po kolikáté už? Nevím, ale teď je mnohem delší než předtím. Přeruším ho otázkou: „Za jak dlouho může Filip dorazit?“
„Přemýšlel jsem o tom. Máš pravdu. Miluju ji. Strašně moc ji miluju. Určitě za ní zajdu. Byl jsem blbej, ale tys mi ukázala cestu. Díky.“ Trochu mě zaskočí změna tématu, ale na druhou stranu ho chápu. Nějak začít musel a takhle se mu to zdálo nejlepší.
„To je správný,“ řeknu mu svůj názor.
„Jo, na co ses to ptala?“ vzpomene si.
„Jestli nevíš, kdy Filip dorazí?“
„Jak pojede?“
„Asi na motorce.“
„Tak to asi za hodinu. – Nejsi unavená?“
„No, trochu.“
„Klidně se o mě opři a vyspi se.“
„Dík,“ řeknu a položím si hlavu na jeho rameno. Zavřu oči. Jsem strašně unavená, ne jenom trochu, a tak usnu téměř okamžitě. Když se probudím, mám v očích slzy. Zase mě pronásledovaly ty kroky. Lukáš mě obejme. Chvíli jen tak sedíme a pozorujeme hvězdy. Ani jednomu z nás se nechce rušit noční ticho. Už se zase snáší k zemi sníh a je tu hezky. Konečně je klid. Těším se na Filipa a na ostatní taky. Ticho přeruší až zvuk motoru. Filip. Vstanu a jdu mu vstříc.
„Evelíno,“ vydechne šťastně, obejme mě a políbí. Pak ho seznámím s Lukášem. Zanedlouho jsou z nich kamarádi. Potom už si akorát s Lukym vyměníme telefonní čísla a už nasedám k Filipovi na motorku. Přitisknu se k němu možná víc, než je nutný a můžeme vyrazit.

V podělí ve škole mě přivítají holky nadšeně. Báli se o mě. Věřím jim. Seznámili jsme se v prváku a staly se z nás nejlepší kámošky. Jsme čtyři: Já, Nika, Martina a Petra. Na gymplu jsme celkem oblíbené, takže nás ani nepřekvapuje, že dostaneme občas nějaký vzkaz od kluků. Někdy jde jen o čistě přátelské pozvání, jindy je v tom něco víc, ale to se mě netýká. Mám přece Filipa!!! Ale nejvíc mě potěší zpráva od Lukáše: „CAU EVELINO! NECHCES SE SEJIT? DALI JSME SE S MONIKOU ZASE DOHROMADY. ALE CHTEL BYCH TI TO VYPRAVET OSOBNE JESTLI CHCES. CAU LUKY.“
„JASNE ZE CHCI. KDY A KDE? EVELINA.“
„ZITRA. POCKAM NA TEBE PRED SKOLOU.“
Přestože zpráva přišla odpoledne, nemohu se dočkat zítřka. Ale jak praví jedno přísloví, kdo si počká, ten se dočká, a nejinak tomu je i u mě. Když vycházím ze školy, Lukáš už tam čeká.
„Ahoj,“ pozdraví mě.
„Čau Lukáši, tak co?“ zeptám se. Mezitím dojdeme do cukrárny, která je kousek od školy.
„Nedalo mi to a šel jsem za ní,“ začne Lukáš povídat, ale daleko se nedostane, protože k nám přijde číšník a chce vědět, co si dáme. Objednám si horkou čokoládu na zahřátí stejně jako Lukáš. Než si stačíme říct cokoli dalšího, je tu číšník znovu i s naší čokoládou. Potom, co odejde, Lukáš pokračuje: „Vypadala dost zoufale. Nejdřív mě nechtěla ani vidět, ale potom jsme se domluvili. Řekla mi, že to byl bratranec. Chtěl jít do kina, neměl s kým jít, protože tady nikoho neznal, a tak šla s ním. Ale nikdy se s ním nelíbala. A ten kámoš, teď už bejvalej, prej byl za ní a chtěl s ní chodit. Řekla mu, že je zadaná a on to udělal takhle. Pak přišel za pár dní potom, co jsme se rozešli. Věřil jsem jí, protože jí miluju. Omluvil jsem se jí a ona mi odpustila. Málem to tomu „kámošovi“ vyšlo, kdybys mi neukázala cestu. Díky.“
„Ne, víc záleželo na tobě. Kdybys za ní nešel, mohla bych ti říkat cokoli.“
„Ale stejně ti děkuju,“ řekne ještě a já s dobrým pocitem opustím cukrárnu, protože už na mě čeká Filip. Tak to bychom měli. Teď už mi nic ve štěstí nebrání.