Ztraceno v pocitech II

Uplynulo něco přes půl roky od té nehody. Už pár měsíců byla doma, ale moc nevycházela. Necítila se dobře, když jela po ulici na vozíčku. Měla pocit, jako by se všichni dívali jen na ni. Už předtím byla dost uzavřená, ale teď se uzavřela ještě víc do sebe. Magda a ostatní kamarádky za ní chodily domů. Několikrát se ji snažily někam vytáhnout, ale vždycky to odmítla. A její přítel ji trápil čím dál víc. I když se před ním snažila tvářit, že je všechno v pořádku, stejně vždycky nakonec stočil řeč na to, jak odjela, aniž by mu o tom řekla. Vzpomněla si na rozhovor s Tomem tenkrát na horách. V tu chvíli byla přesvědčená, že mají šanci. Teď už si to nemyslela. Začala vážně uvažovat o tom, že to skončí. Byli pořád na stejném místě, víc než půl roku a to byla dlouhá doba na to, aby se to dalo dát ještě do pořádku. A pak, ona už o to ani moc nestála. Pochopila, že bude lepší, když bude sama, než se trápit ve vztahu, který neměl smysl. On by přece měl vědět, jak se cítí, měl by vědět, jak jí skutečně je, měl by vědět, že se pořád ještě trápí. On by měl utírat její slzy, měl by být její nejbližší člověk, ale tohle už pro ni bohužel nepředstavoval. Nic z toho nevěděl. Nevěděl, že v noci brečí do polštáře, nevěděl, jak se trápí. Nedocházelo mu to, i když se mu to kolikrát snažila naznačit. Postupem času se snažit přestala.
Také si začala uvědomovat, že Tomáš za to opravdu nemohl. Najednou jí bylo líto, že ho z toho vinila. Magda o něm sice přestala mluvit, ale věděla, že se z toho vinil i sám. A pochopila, že mu musí být strašně. A zvlášť, když se mu to ani nesnažila ulehčit…
Když po nějaké době zase Magda přišla, překvapila ji hned dvakrát.
„Rozešla jsem se s Pavlem,“ oznámila jí sotva se posadila.
„Fakt?“
„Jo, už to prostě nemělo cenu.“
„A jak se cítíš?“
„No, nic moc…“
„To chápu. Ale nebudu říkat, že mě to mrzí, protože si myslím, že to bylo nejlepší rozhodnutí který si pro sebe mohla udělat. Já chápu, že máš asi obavy z budoucnosti a možná i o něho, ale to je naprosto zbytečný.“ objala ji.
„A jak se má Tom?“ změnila téma.
„Tom?“ ptala se překvapeně.
„No. Pořád se trápí?“
„Hm. Je mu to hrozně líto, ještě se s tím nedokázal úplně srovnat.“
„Víš, mně je to taky líto. Neměla jsem na něho být tak zlá…“
„Nebyla jsi zlá, to ne, jen…“ povzdechla si. Nenapadala ji vhodná slova. „A on to chápe. Těžko říct, jak bysme se v tvý situaci zachovali. Je těžký si to představit.“
„No dobře, ale stejně. Možná jsi mě měla přesvědčit dřív, že to není jeho chyba. I když chápu, že to se mnou nebylo lehký.“ usmála se.
„Jestli s ním chceš mluvit, tak to nebude problém, rád tě uvidí. Chtěl za tebou zajít už dávno, ale nemysleli jsme si, že je to dobrej nápad.“
„Chovala jsem se asi hrozně, co?“
„To ne, jen jsi prostě nevypadala na to, že by jsi ho chtěla ještě někdy vidět.“ trochu se usmála.
„No, já vím… víš, možná… ještě… teď nejsem… úplně…“ koktala.
„Jestli se necítíš na to se s ním setkat, tak to je v pořádku. Já tě nenutím. Až ho budeš chtít vidět, tak stačí říct, to přece víš.“
„Děkuju,“ vděčně se usmála.

Seděl sám ve ztemnělém pokoji a přemýšlel. Kolikrát už tu takhle seděl… a kolikrát přemýšlel o tom samém…? I přes to, že od nehody utekla relativně dlouhá doba, nedokázal na to přestat myslet. Zmrzačil holku, kterou sotva znal, ale kterou i přes to miloval. A miloval ji i teď. Strašně toužil po tom ji znovu vidět, mluvit s ní. Doufal, že by ho mohla přestat nenávidět. I když věděl, že nejdřív by se měl přestat nenávidět sám. Dokud si to bude vyčítat on, tak jak by mu ona mohla odpustit. Pořád se mu to přehrávalo před očima. To dítě, sníh, nevědět, kde je nahoře a kde dole a pak už jen ticho. Neskutečné ticho, které nevěštilo nic dobrého. Vždycky, když na to myslel, měl pocit obrovské bezmoci a prázdnoty, kterou nedovedl vyjádřit. Přemýšlel, jestli to ještě někdy bude jako dřív. Byl si téměř jistý, že ne. Tyhle věci člověka poznamenají na celý život. I když věděl, že Aneta na tom je mnohem hůř.
‚Sakra,‘ vztekle vstal a nervózně přecházel po pokoji. ‚Kdybych tak mohl něco dělat.‘ Nesnášel tenhle pocit, kdy věděl, že nemůže dělat vůbec nic a že i kdyby něco udělal, ničemu by to nepomohlo. Ještě chvíli chodil sem a tam a pak padl na postel. Ležel na břiše, hlavu zabořenou do polštáře, který milosrdně polykal slzy, co mu pomalu stékaly po tváři.
Najednou se ozval zvonek. Nikoho nečekal, s nikým nechtěl mluvit. Ale nakonec se rozhodl, že otevře. Vstal a šel nejdřív do koupelny. Omyl si obličej, aby se trochu vzpamatoval. Tak nějak podvědomě doufal, že to nezvaný host třeba vzdá a odejde. To se však nestalo. Došel tedy ke dveřím a otevřel.
„Magdo?“ byl překvapený.
„Ahoj,“ usmála se.
„Stalo se něco?“ zeptal se se strachem.
„No, jak se to vezme,“ zase se usmála, „mám pro tebe překvapení.“
V očích se mu zračila otázka, kterou vystřídal úžas, když zpoza rohu vyjela Aneta.
„Ahoj,“ pozdravila ho.
Nemohl vůbec promluvit, jen na ni němě zíral. První, co mu problesklo hlavou, když ji uviděl bylo, že je pořád nádherná. Pak ho napadlo, že ji určitě stálo velké přemáhání sem přijet. Ale byla tu a on měl svou šanci.
„No tak, nepozveš nás dál?“ zeptala se Magda s úsměvem.
„Jo, jasně, pojďte, já…“ byl trochu zmatený.
Vešli do předsíně. Tom se pomalu vzpamatovával, zatímco si svlékaly bundy.
„Tak pojďte.“ naznačil, že mohou jít do pokoje.
„No, víš, venku je mokro, takže mám špinavý kolečka…“ nechala nedokončenou větu, čekala, že Tom navrhne nějaké řešení.
„Tak co s tím uděláme?“ zeptal se, ale byla to spíš řečnická otázka, protože už bral Anetu do náručí. Odnesl ji k sobě do pokoje a posadil ji na postel. Sedl si na židli naproti ní a jen se na ni díval. Magda, která stála ve dveřích, řekla: „No, myslím, že si máte co říct, mě tu nepotřebujete, takže teď na chvíli zmizím a pak tě přijdu vyzvednout, jo?“
„Přece se sem zas nepotáhneš. Já Anetu doprovodím, pokud jí to nebude vadit.“ podíval se na ni.
„Tom má pravdu, je blbost, abys kvůli mně takhle cestovala. My to spolu zvládnem.“ usmála se na něho.
„Tak fajn. Mějte se tu pěkně.“
„Ty se měj taky pěkně.“ řekla Aneta.
„Počkej, doprovodím tě ke dveřím.“ vstal Tom.
„To nemusíš, trefím,“ protestovala Magda, ale to už ji strkal z pokoje. Když byli z doslechu, zeptal se: „Jak jsi to dokázala?“
„Co?“
„No, dostat ji sem?“
„Sama chtěla přijít. Víš, asi tak před čtrnácti dny, když mi řekla, že se rozešla s Pavlem, tak se mě pak ptala na tebe. Chtěla tě vidět, ale ještě se na to úplně necítila.“
„Proč jsi mi to neřekla?“
„Nechtěla jsem ti dělat falešný naděje. Co kdyby si to rozmyslela. Stačí, žes věděl, že se rozešli.“
„Takže si myslíš, že by mi mohla odpustit?“ zeptal se s nadějí.
„Určitě jo. Běž za ní a zjistíš to sám.“ usmála se.
„Dobře. Tak se měj.“
„Jo, vy taky.“
Vrátil se do pokoje a znovu si sedl proti ní.
„Víš, asi bych se ti měla omluvit,“ začala nejistě.
„Ty se nemáš za co omlouvat.“ přerušil ji. „Já jsem rád, že jsi přišla. Asi to pro tebe nebylo lehký…“
„Nebylo to zas tak strašný,“ usmála se, „já vím, že to nebyla tvoje vina. Jen jsem potřebovala čas…“
„Takže jsi mi odpustila?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Já ti nemám co odpouštět, vím, že jsi za to nemohl. Měl by ses přestat trápit…“
„Nejde to, pořád na to musím myslet. Pořád to mám před očima. Tohle jsou vzpomínky, který nikdy nevyblednou… vidím to jako by to bylo včera…“ ztěžka pokl.
Natáhla k němu ruce. Pochopil a přisunul si židli blíž k ní.
„Tome,“ řekla něžně a vzala jeho ruce do svých, „nezasloužíš si, aby ses takhle trápil. Chápu, že je to pro tebe těžký, ale přeci jen už je to nějaká doba. Musíš na to přestat myslet, musíš jít dál…“
Podíval se jí do očí. Neměl by náhodou povzbuzovat on ji..? „Ty sis taky nezasloužila skončit na vozíku, a přesto jsi na něm skončila.“ řekl smutně. Jen co to vyslovil, došlo mu, že to asi nebylo to nejlepší. Rozhostilo se ticho. Tahle jeho poslední věta zůstala viset ve vzduchu.
„Promiň,“ řekl po chvíli.
„To je v pořádku,“ řekla tiše. Viděla všechen ten smutek v jeho očích a najednou se jí chtělo strašně brečet. Seděla tu s krásným klukem, který se kvůli ní trápil a který ji neuvěřitelně přitahoval. Vlastně se jí líbil už tenkrát, když ho Magda přivedla poprvé. Ale to ještě byla šťastná se svým přítelem, takže si to nepřipouštěla. Teď si to ale plně uvědomovala. Kdyby byla zdravá, tak už by snila o tom, jaké by to mohlo být, kdyby byli spolu. Jenže takhle jí bylo o to víc líto, že zdravá není. Moc dobře věděla, jaké by komukoliv přinesla komplikace. A kdo by se chtěl dobrovolně seznámit s holkou na vozíku, když jich kolem běhá spousta zdravých, které žádné komplikace nepřinášejí. Tímhle směrem se ubíraly její myšlenky a on poznal, že ji něco trápí.
„Copak je?“ ptal se starostlivě, „vypadáš hrozně nešťastně…“
Dívala se mu do očí a celá se v nich ztrácela. Tohle mu přece nemůže říct. Začala plakat.
„No tak,“ řekl konejšivě a přisedl si vedle ní. Objal ji a začal ji hladit po vlasech.
„Jestli je to kvůli tomu, co jsem řekl, tak to mě vážně mrzí, nemyslel jsem to tak…“
„Ne,“ zašeptala mezi vzlyky.
„Tak co se děje?“ snažil se dál.
„Nic, já jen… je mi líto, že…“ nechtěla to dokončit.
„Hm?“ pobídl ji.
Začala plakat ještě víc. Pochopil, že v tuhle chvíli z ní nic nedostane. Vzal ji do náruče. Objala ho kolem krku a položila si hlavu na jeho rameno. Držel ji v objetí a dál ji hladil po vlasech. Nechal ji, ať se vypláče, i když slzy viděl nerad. Vždycky to znamenalo, že je něco špatně…
Nevěděl, jak dlouho tam takhle seděli. Ztratil pojem o čase. Jediné, co dokázal vnímat, byla její blízkost. Pociťoval štěstí i smutek zároveň. Držel ji v náručí, cítil její vůni, teplo jejího těla a to ho činilo nesmírně šťastným. Ale plakala, nejspíš kvůli tomu, co řekl, a pak, věděl, že tohle vůbec nic neznamená. Copak by mohla milovat někoho, kdo ji zmrzačil? Proto byl smutný. Takže se ztrácel ve svých pocitech a vůbec nevěděl, co má dělat.
Konečně přestala plakat. Ale ani jeden z nich nemluvil. Nechtělo se jí mluvit, nechtělo se jí cokoliv mu vysvětlovat. A on se neptal. Věřil, že kdyby mu to chtěla říct, tak mu to řekne. A za to mu byla vděčná.
Po chvíli prolomila ticho: „Asi bych už měla jít…“
„Dobře,“ řekl smířeně. Zvedl ji a odnesl zpátky na vozík, při tom se snažil zapamatovat si ten pocit, kdy ji měl tak blízko.
Pomohl jí obléct, sám se také oblékl a vyjeli ven.
‚Je konec,‘ problesklo jí hlavou, ‚ani tě nezdržoval. Jak jsi vůbec mohla pomyslet na to, že by mu na tobě záleželo. Má jen výčitky svědomí, kdo by je neměl, ale jinak nic. Vždyť tě ani nezná.‘ Byla na sebe naštvaná. Co čekala?
Celou cestu se s ní snažil mluvit, ale jí moc do řeči nebylo. Toužila po spřízněné duši, ale bála se, že ji nenajde.
Stanuli před jejím domem.
„Tak jsme tu,“ řekla.
Přikývl. Teď zas nebylo do řeči jemu. Nechtěl se s ní jen tak rozloučit. Třeba už ji neuvidí…
„Promiň za ten výstup, já… nějak jsem to nezvládla…“
„Nemusíš se omlouvat, to je v pořádku. Škoda jen, že jsem ti nemohl pomoct.“
Sklonil se k ní a podíval se jí zblízka do očí. Potřeboval naději, že ji znovu uvidí.
„Nešla bys třeba někdy na kafe… třeba… kdybys chtěla… víš… rád bych tě… zas viděl.“ dostal ze sebe.
„Ráda.“ usmála se.
„Tak fajn.“
„Fajn.“
„Tak se měj pěkně,“ taky se usmál.
„Ty taky.“
Díval se za ní, dokud nezmizela. Pak odešel. Celou cestu domů o ní přemýšlel. Připadala mu tak kouzelná, tak zranitelná. Měl pocit, že ji musí chránit. Nemohl si pomoct. Totálně v tom lítal.

Najednou dostal její život nový smysl. Vídala se s Tomem čím dál častěji. A i když si říkala, že se do něho nesmí zamilovat, lásce poručit nemohla. Po dlouhé době se konečně zase cítila šťastná. Snažila se představit si co se stane, až se Tom dozví, že ho miluje. Byla si téměř jistá, že ji odmítne, ale doufala, že zůstanou kamarádi. Za tu dobu, co ho znala jí přirostl k srdci. Už chápala, proč je Magdin nejlepší přítel. Dokázal být tak milý a pozorný, věděl přesně, jak ji rozesmát, jak ji utěšit. Za tu krátkou dobu, co se znali toho spolu prožili spoustu. Měla pocit, jako by ho znala celý život.
Jediná věc, které se bála, bylo to, co řekne na její city. Tolikrát už o tom přemýšlela. Ale nakonec dospěla k názoru, že mu to tajit nebude. Někde v nejhlubším koutě své duše si namlouvala, že by přece jen třeba mohla mít šanci. Ani Magda nevěděla, co k němu doopravdy cítí, i když jisté tušení měla. Hlavně byla ráda, že je Aneta zase šťastná.

Zase spolu byli venku. Konečně už jí nevadilo chodit ven. Už neměla pocit, že by na ni všichni koukali. Už si na to zvykla. Procházeli se po městě a cítili se dobře. Šli podél řeky, protože ona milovala řeku, a z jednoho z obchodů k nim dolehla slova písničky: „…Cause I want it all, or nothing at all, there's no where left to fall, when you reach the bottom it's now or never, is it all…“
„Tuhle písničku miluju,“ řekla s úsměvem.
„Jo? Taky chceš všechno nebo nic?“ zajímalo ho.
„Asi ne. Někdy prostě nemůžeš mít všechno a je lepší spokojit se s tím, co máš.“
„Myslíš?“
„No. Ty si to nemyslíš? Ty chceš buď všechno nebo nic?“ byla zvědavá.
„Já nevím.“ řekl upřímně, „asi jak v čem, to je těžký.“ Na chvilku se odmlčel a pak pokračoval dál: „Co kdybych ti řekl, že tě miluju? Co bys udělala, hm? Řekla bys, že jsem tvůj dobrej kamarád, ale že mý city neopětuješ, a že mě máš moc ráda a nechceš mě ztratit a tak dál…, jo? A já bych na to řekl, že by bylo lepší, kdybysme se nějakou dobu neviděli. Protože já chci všechno nebo nic. Aspoň v tomhle jo.“
Mlčela. Nevěděla, co mu má říct.
„Nemusíš odpovídat,“ usmál se. „Já jsem rád, že jsi moje kamarádka. Nic jinýho nečekám, neboj. Asi není zrovna lehký kamarádit s někým, kdo tě zmrzačil, co?“ řekl a potichu dodal, „natož ho milovat…“
„Co bys udělal ty, kdybych ti řekla, že tě miluju? Řekl bys mi, že jsem tvoje dobrá kamarádka, ale že mý city neopětuješ, takže se nějakej čas neuvidíme… A já bych ti řekla, že tě nechci ztratit, protože já vím, že milovat holku na vozíku sebou přináší spoustu komplikací. Byla bych ráda, že jsme aspoň kamarádi. – Takže máš asi pravdu.“
Teď pro změnu mlčel on. Kéž by věděl, jestli to něco znamená. Snaží se mu tím snad něco naznačit. Co když ho miluje? Pak má svou šanci a neměl by ji promarnit. Ale co když to řekla jen proto, že to předtím řekl on. Pak by měl mlčet. Těžké rozhodování.
Došli k nedaleké lavičce. Posadil se, ona seděla vedle něho. Dívali se na řeku. Oba byli zamlklí. Přemýšleli, na kolik to byla jen hypotetická úvaha a na kolik pravda.
„Víš,“ podíval se jí přímo do očí, „kdybys mi opravdu řekla, že mě miluješ,“ odmlčel se, „byl bych ten nejšťastnější člověk na světě.“ Tak a bylo to venku. Teď jen čekal, jak zareaguje.
Rozbušilo se jí srdce. Nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Cítila, jak se jí do očí hrnou slzy. Nechtěla plakat, ale bylo toho na ní trochu moc. Pořád se mu dívala do očí. „Kdybys mi ty řekl, že mě miluješ, odpověděla bych, že je to to nejhezčí, co mě za poslední dobu potkalo.“
Zavřel oči. Zhluboka se nadechl a pak je otevřel. Pořád tam seděla a pořád se na něho dívala tím pohledem plným lásky. Vzal ji do náručí.
„Miluju tě,“ zašeptala.
„Taky tě miluju,“ odpověděl. Potom se k ní sklonil a něžně ji políbil.