Ztraceno v pocitech I

Ležela na zemi. Z dálky slyšela hlasy, ale nedokázala jim rozumět. Byla jí strašná zima. Slyšela houkání sirény. Pořád na ni někdo mluvil, ale smysl jí unikal. Cítila, že se někam propadá… najednou byla všude kolem tma.
„Nesmíme ji ztratit! Dělejte, naložte ji!“ dávali si záchranáři pokyny.
„Je tam ještě někdo?“
„Ne, všichni už jsou venku, ti ostatní jsou na tom docela dobře.“
Dveře sanitky se zavřely a rozezněla se siréna.
Za chvíli odjely další sanitky a všech pět cestujících skončilo v nemocnici. Policisté zdokumentovali místo nehody, auto bylo odtaženo a po několika hodinách už nehodu připomínalo jen pár stop ve sněhu.

Pět kamarádů jelo na hory. Vypadalo to na pěkný výlet, sněhu bylo dost, počasí také pěkné. Strávili víkend u tetičky jedné z nich. Užívali si to, celý víkend se jim vydařil. Až na osudnou cestu domů…

„Je v komatu. Navíc má poškozenou páteř. S největší pravděpodobností nebude chodit.“ verdikt doktora zněl hrozivě.
„Panebože, panebože,“ opakoval. Zavřel oči, zakryl si obličej dlaněmi a sklonil hlavu.
Stáli tam všichni, protože vyvázli bez vážnějších zranění, a dívali se střídavě na sebe a na doktora.
„A je to jistý..?“ zeptala se opatrně její nejlepší kamarádka Magda.
„Bohužel,“ řekl doktor.
„Ne, to-to ne… je to moje vina… já jsem… neměl jsem… panebože…“ rozplakal se.
„Tome,“ řekla Magda konejšivě a vzala ho kolem ramen, „pojď, sedni si sem.“ Dovedla ho k lavičce a posadila.
„Není to tvoje vina.“ pokračovala, i když se jí nemluvilo lehce. Vedle ležela její nejlepší kamarádka a kluk, kterého znala od dětství a se kterým sdílela všechny své pocity, tu seděl vedle ní a vinil se z toho, co se stalo.
„Nemohl jsi tomu zabránit. Nikdo nečekal, že se tam objeví dítě na bobech. Sáňkovat na takovým místě a ještě v lese je hazard. Nemohl jsi dělat nic jinýho. A to dítě je v pořádku…“ řekla, ale žádná útěcha to nebyla, když Aneta ležela vedle v bezvědomí.
„Neměl jsem s váma jezdit, neměl jsem se nechat přemluvit, skoro jsem ji neznal, měl jsem se na to vykašlat…“
„No tak, to bude dobrý, uvidíš,“ řekla, i když v tuhle chvíli tomu sama těžko věřila.

Původní plány na výlet byly úplně jiné. Mělo jich jet víc, parta kamarádů ze střední, někteří se svými partnery. Jenže nakonec to dopadlo tak, že jich polovina odřekla. Takže zbyli jen čtyři. Magda, Aneta a Kristýna, které spolu chodily do třídy a Kristýny přítel Petr. A vzhledem k tomu, že holky si na tak dalekou cestu netroufaly a Petr si řidičák neudělal, přemluvila Magda Toma, aby jel s nimi. Párkrát s nimi byl na nějakém srazu, takže úplně cizí si nebyli, ale moc je neznal. Jenže se nechal přemluvit, protože Aneta se mu líbila. Vlastně tam jel kvůli ní. Chtěl ji trochu víc poznat.

Stáli u její postele. Doktor jim povolil chvilkovou návštěvu. Bylo to pro ně pro všechny těžké.
Zničeně vyšli z pokoje. Nikdo z nich nepromluvil. Nemělo by to cenu. Žádná slova nedokázala vyjádřit to, jak se cítili.
„Měli byste jít domů trochu si odpočinout. Tady stejně nejste nic platní,“ řekl doktor.
Mechanicky přikývli. Vyšli před nemocnici. Dívali se na sebe a ani jednomu se nechtělo mluvit. Mlčky došli na autobusovou zastávku. Kristýně s Petrem přijel autobus skoro hned. Rozloučili se a Magda zůstala s Tomášem sama.
„Neměl bys teď být sám,“ prolomila ticho.
Bolestně se usmál: „A co mám asi tak dělat?“
„Zůstanu s tebou, jo?“ nabídla mu.
„To nemusíš, beztak chci bejt sám.“
„Tome, to není dobrej nápad.“ snažila se.
„Dobrej nápad nebyl jezdit s váma.“ řekl tvrdě.
„No tak.“
Přijel autobus. Tom nastoupil dovnitř a Magda s ním.
„Jedu s tebou, ať se ti to líbí nebo ne.“ řekla nekompromisně.
Dojeli k němu domů. Rodiče doma nebyli, většinu času trávili někde na cestách. Za celou dobu nepromluvil. Ale aspoň už neprotestoval.
Seděli v pokoji. Viděla, jak je na tom špatně. Sama se necítila nejlíp.
„Jak mám žít s pocitem, že jsem někomu zničil život..?“ zeptal se do ticha, ale na odpověď nečekal, „ona byla tak krásná a…“
„Je. Ona to zvládne, ona to musí zvládnout,“ řekla zoufale.
„I když to zvládne, stejně už nikdy nebude chodit, slyšelas přece doktora. Už nikdy nebude chodit, kvůli mně…“
Do očí se jí hrnuly slzy. Už nevěděla, co na to má říct.

„Tak pojedem, ne? Za chvíli se začne stmívat, rád bych vyjel z těch hor ještě za světla.“
„Jo, jasně, jedem.“ odsouhlasili to.
Naskládali věci do auta. Aneta seděla vepředu, protože byla největší, tak aby měla dost místa.
„Stejně je to nádhera, jak je všechno zasněžený.“
„Jo, to je. A ten neporušenej sníh… akorát támhle to vypadá jako by…“
„Pozor!“
„Sakra, tam jede dítě na bobech.“
„Tome, dělej něco.“
„Do háje, co mám asi tak dělat?“ řekl zoufale. Šlápl na brzdu. Nejel moc rychle a silnice vypadala docela dobře, věřil, že to stihne. Ale bylo to zrádné. Jak celý den svítilo sluníčko, silnice byla místy mokrá, jak se sníh rozpouštěl. A teď k večeru to začalo umrzat, ale jen někde. Dostali se do smyku a i když se Tom snažil dostat se z toho, nezvládl to, vyjeli ze zatáčky, kutáleli se ze svahu a zastavili se o strom. Naštěstí to nebyl tak příkrý svah.
Bylo ticho. Všichni byli v šoku.
První se vzpamatoval Tom: „Jste v pohodě?“
„Jo.“
„Jasně.“
„Jo, dobrý.“
„Uf, tak to je fajn, myslel jsem, že to nezvládnem.“
„A co Aneta?“ zeptala se Magda.
„Aneto?“ řekl Tom a podíval se na ni. Nehýbala se. Nevěděl, jestli vůbec žije, ale bál se to zjistit.
„Ona se nehejbe,“ řekl.
„Musíme zavolat sanitku.“

„Už se probrala.“ oznámil jim doktor, když zase přišli.
„To je dobře,“ řekla Magda a bylo vidět, jak se jí ulevilo, „můžem ji vidět?“
„Ano, ale jen jeden z vás a na chvilku, potřebuje klid.“ řekl doktor.
„Tak jdi,“ pobídli ostatní Magdu.
Nejistě vstoupila do pokoje.
„Ahoj,“ pozdravila.
„Magdo,“ usmála se Aneta.
„Jsem tak ráda, že tě zas vidím.“ řekla Magda.
„Já taky.“
„Měli jsme o tebe strach,“ pokračovala.
„Měli?“
„No, jsou tu i ostatní, Kristýna, Petr, Tom…“ poslední jméno vyslovila trochu se strachem, „akorát doktor nás sem nechtěl pustit všechny, říkal, že potřebuješ klid.“
„Tom je tu taky?“ zeptala se nevěřícně.
„Jo, on… je mu hrozně líto, co se stalo… nám všem…“ řekla smutně.
„Takže… vám doktor řekl, že už nebudu moct chodit..?“ spíš to znělo jako konstatování, než otázka, ale Magda přesto odpověděla: „Ano, řekl nám to… musí to pro tebe být hodně těžký…“
„To teda je. Nikdo si neumí představit, jaký to je, když se probudíš a zjistíš, že už nikdy nebudeš chodit. Neměla jsem s váma jezdit. Tohle byla největší chyba mýho života. A on si sem dovolí klidně přijít.“ řekla rozhořčeně.
„Aneto, Tom za to přece nemůže, nemohl dělat nic jinýho…“ snažila se ho bránit, i když věděla, že to není nejlepší nápad.
„On není ten, kdo zůstane na vozíku.“ řekla naštvaně.
„Já vím, ale… víš, je na tom dost špatně…“
„Co se mu stalo? A ostatní? Jsou v pořádku?“ přerušila ji.
„Jo, všichni jsme v pořádku, fyzicky…“
„Takže mu nic není?“
„Ne, nemá nic zlomenýho nebo tak, ale psychicky je na tom dost špatně.“ vysvětlila.
„A ty si jako myslíš, že já jsem v pohodě?“ zeptala se nevěřícně.
„Ne, to ne…“
„Víš jaký to je, když ti najednou řeknou, že…“ nemohla pokračovat.
„Aneto, já se nechci hádat… a ty bys měla mít klid… víš, že tě mám ráda…“
„Tak proč se pořád zastáváš Tomáše?“
„Je to můj přítel, známe se od dětství, to přece víš, hodně pro mě znamená.“
„Ale…“ chtěla něco namítnout, ale Magda ji nenechala.
„Víš, kdybych si nebyla jistá, že to není jeho vina, tak bych se ho samozřejmě nezastávala.“
„Dobře, už o tom nebudeme mluvit, jo?“ řekla smířlivě.
„Jo, jasně, jak chceš.“
Do pokoje vešla sestra. Bylo jasné, že by Magda měla už jít.
„Přijdu zase zítra, jo?“
„Dobře, budu se těšit.“ pokusila se usmát, ale moc jí to nešlo.
Jen se za Magdou zavřely dveře, rozplakala se. Nedokázala se smířit s tím, že už nebude moct chodit. Tohle pro ni bylo hodně těžké.

Po nějaké době ji přeložili na normální pokoj. Magda za ní celou tu dobu chodila každý den. To se ovšem nedalo říct o jejím příteli. Než odjela, měla jít s přítelem do kina, ale nějak se nemohli dohodnout kam. Nakonec se domluvili, ale ten den, co měli jít, jí napsal, že do toho kina nechce, že chce jinam. Naštvalo ji, že když to odsouhlasil, tak by to neměl měnit na poslední chvíli, zvlášť, když neměl žádný rozumný důvod. Naštval se a napsal jí, že se taky nemusí vidět vůbec. Už ji nebavilo, že ona byla vždycky ta, kdo přišel jako první. Tak mu napsala, že když nechce, tak se vidět nemusí. A on skutečně nepřišel. Tentokrát byla rozhodnutá, že mu nenapíše do té doby, dokud se sám neozve. A to také splnila. Po nějaké době se ozval, vydržel to celkem dlouho. Tak mu napsala, že je v nemocnici. Přišel ji navštívit, ale i když mu řekla, jak na tom je, neodpustil si výčitku, že odjela bez něho. Tohle opravdu nečekala. Ale snažila se ho omlouvat, věděla, že to pro něho byl stejný šok jako pro ni. Věřila, že to bude dobré. Ale nebylo.
„Tak co, pořád ti to vyčítá?“ ptala se Magda, když za ní zase přišla.
„Jo, pořád.“
„Sakra co si myslí? Copak nevidí, jak ti je?“ ptala se nevěřícně.
„Já nevím… prý že mu to bude pořád připomínat, že…“ nemluvilo se jí lehce, „že jsem… jela… bez něj…“
„Jak tohle vůbec může říct? Nemám si s ním promluvit?“
„Ne, to je dobrý, já…“
„On tě zničí, ty potřebuješ, aby tě podržel, ne aby ti to vyčítal…“
„Já vím…“
„Přemýšlela jsi, že bys to s ním skončila?“
„Já… nemůžu… protože… kdo by pak… kdo by chtěl holku…“ nemohla to dokončit.
„No tak, tím se nesmíš trápit. Nemá cenu zůstávat ve vztahu, který tě ničí. Věř, že se najde někdo, kdo tě bude milovat takovou, jaká jsi.“ snažila se jí dát naději.

„Ahoj Tome.“
„Ahoj, jdeš od Anety?“ zeptal se.
„Jo, jak to víš?“ zajímalo ji.
„Protože jsi zamyšlená, smutná… Jak je na tom?“ zajímalo ho.
„No, jak se to vezme…“ řekla a vylíčila mu, jak se trápí kvůli příteli.
„Jestli je jedinej důvod, proč s ním zůstává to, že se bojí, že bude sama, tak to je pěkná blbost.“
„Já vím, ale zas na druhou stranu, chápu ji.“
„Je přece krásná holka, a chytrá, co jsem měl možnost poznat…“
„To jo, ale je na vozíku. A věř mi, že pro spoustu kluků by to byl problém.“
Zavřel oči. To, co se chystal vyslovit ho stálo dost odvahy. A to i přes to, že s Magdou o sobě věděli všechno. Tedy, téměř všechno.
„Možná.. ale ne pro mě.“
„Nevadilo by ti chodit s holkou na vozíku?“
„Nevadilo by mi chodit s Anetou… Miluju ji, už dlouho… jel jsem tam kvůli ní…“
„Co?“ nevěřila tomu.
„Jo, na ty hory jsem jel jenom kvůli ní, jinak bych se asi nenechal přemluvit…“
„Ale vždyť ona má přítele…“
„Já vím… chtěl bych s ní mluvit... vím, že je to moje vina, ale přesto…“
„O tom jsme už mluvili kolikrát, není to tvoje vina. I šetření to přece ukázalo. Musíš se z toho přestat vinit.“
„To nejde.“
„Vím, že je to těžký… Ale chodit za Anetou by asi nebyl ten nejlepší nápad.“ snažila se mu to rozmluvit.
„Taky si myslí, že je za to můžu já.“ konstatoval.
„No, víš… je to pro ni hrozně těžký, musíš ji pochopit… těžko se s tím smiřuje…“ na chvíli se odmlčela. Snažila se představit, jak strašně těžké to pro ni musí být, ale tohle si prostě představit nedokázala. „Ona měla všechno, byla šťastná, na nic si nestěžovala a najednou… najednou nemůže chodit a kluk, který by ji měl nejvíc podporovat, se k ní zachoval docela nefér.“
„Já ji chápu, vím, že mě nechce vidět. Nepůjdu za ní, neboj, jen jsem chtěl… chtěl bych ji prostě jenom vidět.“
„Proč jsi mi neřekl, že ji miluješ?“ zajímalo ji.
„Já nevím, měla přítele a… nemělo by to cenu… neměl jsem tam kvůli ní jezdit, ale myslel jsem, že třeba…“ pokrčil rameny. Najednou ho nenapadal jediný důvod, proč tam vlastně jel. Nedokázal to obhájit ani sám před sebou. Prostě se mu líbila, přitahovala ho, okouzlila ho a i když věděl, že je zadaná, přesto ji chtěl blíž poznat. Možná doufal, že by mohl mít šanci, že třeba není s přítelem tak úplně šťastná… což se mu pak vlastně i potvrdilo.

Byl večer. Seděli v pokoji, pili svařené víno, aby se zahřáli a povídali si. Všiml si, že je Aneta nějaká zamlklá. Seděla v rohu a vůbec nemluvila, jen sledovala dění. Přisedl si k ní.
„Copak? Vypadáš smutně…“ začal.
„No, já…“ chvilku se rozmýšlela, jestli mu to má vůbec říkat. Je to v podstatě cizí člověk, i když některé věci se líp říkají lidem, na kterých nám tolik nezáleží. Rozhodla se, že mu to řekne. Vlastně vůbec o nic nejde.
„Než jsem odjela, pohádali jsme se s přítelem…“ vypověděla mu celou historku s kinem.
„To s tebou nemluví kvůli takový blbosti?“ zeptal se nevěřícně.
„Jo. Já vím, že to je blbost, ale jde o princip. Když už to prostě jednou odsouhlasil, tak to nemá měnit.“ snažila se obhájit svůj postoj.
„Jo, já to chápu.“ snažil se ji podpořit.
„Víš, já nemám ráda, když spolu nemluvíme, takže většinou jsem to byla já, kdo přišel první. Jenže už mě to prostě přestává bavit. Řekla jsem si, že tentokrát počkám, až se ozve on.“
„To je správný, nemůžeš být pořád ta, kdo se to snaží urovnávat. Jestli o tebe opravdu stojí, tak se brzo ozve.“
„No, to je právě to. Já vím, že on o mě stojí, vím, že se mnou chce být, ale začínám pochybovat, jestli chci být já s ním. Víš, on si je strašně jistej, že bych ho nikdy neopustila a náš vztah… přijde mi, že nemá žádnou budoucnost. Pokud s tím něco neuděláme, tak to asi nemá cenu. Jenže já nevím, mám ho ráda, nechci mu ublížit.“
„Každej vztah se po čase dostane do místa, ze kterého jsou jen dvě možnosti, buď to posunout někam dál nebo to skončit.“
„Asi máš pravdu. Počkám, až se ozve a pak s ním promluvím. Takhle to opravdu dál nejde, hádáme se kvůli blbostem…“
Kdyby věděla, že je do ní zamilovaný, nejspíš by mu to nikdy neřekla. Ale on toho stejně nezneužil. To by jí nemohl udělat. Vlastně se ji snažil přesvědčit, že by mu měla dát ještě šanci, že by si o tom měli promluvit a vysvětlit si, co od toho vztahu očekávají. Byla ráda, že se mu svěřila, dost jí pomohl. Byla přesvědčená, že to má smysl, že se jí brzy ozve a zase to dají do pořádku. To ovšem netušila, co ji čeká.