Memories (část IV.)

„Ahojky, přeju ti všechno nej k narozkám :-)“
Zíral na monitor. Ano, byla to zpráva od ní. Napsala mu na ICQ. Musela si dát tu práci a vyhledat ho. A věděl, že to není lehké. Měl vyplněnou jen přezdívku a datum narození.
‚Pamatuje si, kdy jsem se narodil.‘ pomyslel si. Rozbušilo se mu srdce. Ona mu napsala. Napsala mu, dřív než se stačil k něčemu odhodlat.
„Ahoj, děkuju.“ odepsal a čekal, co bude dál.
„Nemáš zač ;-)“
Přemýšlel, co jí má napsat dál. Strašně by ho zajímalo, proč mu napsala.
„Můžu se tě na něco zeptat…?“ zkusila.
„No jasně, ptej se. :-)“ odpověděl. Byl celkem zvědavý, co by ji tak mohlo zajímat.
„Myslíš někdy na ten večer..?“
Moc dobře věděl, který večer má na mysli. Použila „večer“ ne „noc“. Doufal, že to může mít význam… třeba to pro ni znamenalo něco víc. Samozřejmě, že na něj myslel. Ale měl jí napsat pravdu? Co když se ptá jen tak..?
„Jo… někdy…“ chtěl, aby to vypadalo ledabyle. „A ty..?“
„Taky… někdy…“
Nevěděl, co si má myslet. Strašně toužil ji zase vidět.
„Tahle komunikace po ICQ mi přijde taková neosobní…“ zkusil.
„Jo, to mě taky.“
„Mám radši osobní kontakt,“ pokračoval, „takže…“ tři tečky. Ruce se mu chvěly. Cítil, jak mu buší srdce. Tolik ji chtěl vidět, ale tolik se bál, že ho odmítne. Pomalu vyťukával písmenka na klávesnici… Konečně dopsal myšlenku. Chvilku podržel prst na „entru“ a pak ho zmáčkl. Na monitoru se objevilo: „Mám radši osobní kontakt, takže… co kdybychom zašli na kafe… třeba… někdy…“ Se zatajeným dechem čekal na odpověď.
„Jo, ráda.“
Usmál se. Neskutečně se mu ulevilo. Zase ji uvidí. Strašně se na ni těšil.

Stál na smluveném místě a čekal. Byl tu chvilku dřív, nechtěl, aby musela čekat ona. Ale nebylo to takové, jaké si to plánoval. Něco na něho lezlo a dnes se cítil opravdu špatně. Jenže se na ni moc těšil a nechtěl to rušit. A pak se taky bál, že by to třeba na podruhé nemuselo vyjít, i když žádný logický důvod pro to nenacházel.
Konečně ji uviděl. Vypadala nádherně. Došla k němu.
„Ahoj,“ pozdravil ji.
„Ahoj,“ odpověděla a usmála se. „Jakej máš plán?“
„No… záleží na tobě. Kam bys chtěla?“
„Někam, kde není moc lidí. Nějak nemám náladu na lidi…“
„To celkem chápu, když je teď lidí všude plno.“ trochu se usmál.
„Co se jít jen tak projít?“ navrhla.
Na chvilku zaváhal. Moc se necítil na to, aby někde chodil, ale na druhou stranu nechtěl jí přiznat, jak mu doopravdy je.
„Tak dobře,“ řekl. Ale ona postřehla tu chvilku, kdy o tom uvažoval.
„Nemusíme, jestli se ti nechce.“
„Ale jo, chce se mi.“
Pochybovačně se usmála: „To vidím.“
‚Asi bych jí měl říct pravdu. Takhle si fakt bude myslet, že se mi nikam nechce.‘ uvažoval.
„Nejde o to, jestli se mi chce…“ nedokončil větu. Jako by chtěl, aby se zeptala… Ve skutečnosti chtěl ale získat trochu času.
„A o co teda jde?“
„Asi bych to nezvládl. Víš, není mi moc dobře, něco na mě leze…“ díval se jí do očí.
Dotkla se jeho tváře. „Měl bys být v posteli, určitě máš horečku.“ řekla starostlivě.
„Chtěl jsem… tě vidět.“
„Přece není všem dnům konec, tak bysme se viděli jindy. Zdraví je přednější.“ Věděl, že to nemyslí jako frázi, protože před dvěma roky utrpěla úraz, který zpočátku nevypadal vůbec vážně, ale ještě teď nebyla úplně v pořádku.
„Víš co, doprovodím tě domů a ty si půjdeš lehnout, jo?“ navrhla.
„Já nechci,“ řekl pomalu. Ve skutečnosti by postel bral, akorát nechtěl být sám. Nevěděl, jak jí má naznačit, jestli by s ním aspoň chvíli nezůstala.
„No tak,“ usmála se.
Rezignoval. Dovedl ji před dům. Zastavili se před vchodem. Skoro celou cestu nemluvili. Teda, on nemluvil a ona se sice chvíli snažila, ale pak to vzdala.
„Tak se brzo uzdrav.“ řekla.
„Hm,“ zavrčel.
„A nebuď smutnej,“ dodala.
„Taky bys byla, kdyby ti nebylo dobře a veškerý plány, který jsi na dnešek měla, se rozpadly a místo toho jsi zůstala sama.“
„Myslela jsem, že chceš bejt sám, když jsi se mnou skoro ani nepromluvil.“ řekla malinko naštvaně.
Podíval se jí do očí. „Promiň. Já nechci být sám, ne teď.“
Trochu ji překvapilo, že to najednou přiznal. „Tak dobře, zůstanu s tebou.“ svolila.
Vešli do bytu. Pomohla mu sundat kabát.
„Měl by sis změřit teplotu. Kde máš teploměr?“ zeptala se.
Sice se snažil trochu protestovat, ale nakonec ji pro teploměr poslal. Při té příležitost zkoukla lékárničku. Pár obvazů, mast na výrony a nějaké prášky na bolest. Nic moc. Ještě že měla sebou Paralen. Byla si totiž téměř jistá, že bude mít horečku.
Vrátila se s teploměrem. Seděl na pohovce. Přišla k němu a podala mu ho.
„Nemáš hlad?“ zeptala se.
„Ani ne. A ty?“
„Trochu.“
„Víš, nejhorší je, že tu skoro nic nemám.“
„Podívám se, jo?“
„Jasně,“ usmál se.
Šla do kuchyně. Měl tu kus chleba, pár housek, které už ale byly nepoužitelné, v lednici salám, sýr a trochu zeleniny. Nakonec z toho vykouzlila docela slušnou večeři. Vrátila se s ní zpátky k němu.
„Říkal jsem, že nemám hlad.“ protestoval.
„Já vím, ale jíst musíš… Tak kolik?“ ptala se na teplotu.
„38,1.“
„No, to je docela dost… Koukala jsem, že tu moc léků nemáš…“
„No jo, to víš… mám jen to, co potřebuju.“ usmál se.
„Mám Paralen, takže se trochu najíš a pak ti ho dám, jo?“
Přikývl.
Najedli se, vzal si prášek, osprchoval se a teď ležel v posteli. Ona u něho seděla.
„Zůstaneš ještě chvíli?“ zeptal se.
„Počkám až usneš, jo?“
Díval se jí do očí. Pořád se z nich snažil vyčíst, co k němu cítí, ale nedokázal to. Vzala ho za ruku. Měl ji studenou. Celý se klepal.
„Je ti zima?“ zeptala se, i když odpověď tušila.
„Jo, strašná.“ řekl potichu.
„Udělám ti čaj, jo?“
„Dobře.“
Zatímco vařila čaj přemýšlela, co tu vlastně dělá. Byla trochu zmatená. Netušila, co k ní cítí. Občas se jí zdálo, že by ji mohl milovat, ale většinou se choval docela chladně. Pak ale nechápala, proč ji chtěl vidět a proč ji zval sem. Nebo opravdu jen nechtěl být sám a bylo by mu jedno, kdyby tu byl někdo jiný..? A co znamenala ta noc tenkrát… Měla spoustu otázek, ale bála se ho zeptat. Teď na to hlavně ani nebyla vhodná doba.
Vrátila se k němu s čajem. Všiml si, že je zamyšlená.
„O čem přemýšlíš?“ zeptal se.
Nevěděla, jestli mu má říct pravdu. Zas to ale byla příležitost něco se dozvědět. Vlastně neměla co ztratit.
„O tobě.“
„O mně?“ zeptal se překvapeně.
„Hm. A o tý noci tenkrát… Zajímalo by mě, proč...“ nedokončila větu.
„Proč co?“ zeptal se, i když si to vlastně domyslel.
Přešla otázku a pokračovala. „Víš, napadaj mě tři možnosti… protože ses cítil osaměle a já jsem byla v tu chvíli jediná holka, která tam byla. Protože ses s někým vsadil. Protože jsi byl opilej a ne že bys nevěděl, co děláš, ale kdybys nepil, tak bys to neudělal. A nebo všechno dohromady.“
Seděl opřený o zeď a usrkával horký čaj. Ona seděla proti němu. Jeden druhého měřili pohledem. Čekala, co jí na to řekne. On přemýšlel, co jí má říct.
„Zajímavé teorie.“ řekl, aby získal čas.
„Hm, a která z nich je správná?“
„A co kdybych ti řekl, že ani jedna? Nenapadlo tě, že se to stalo proto, že se mi líbíš?“
„Jo, to mě napadlo, ale čím dýl jsem o tom přemýšlela, tím mi to přišlo nepravděpodobnější.“
„Proč?“
„Prostě tomu nevěřím. Podle mě šlo o sázku. A ty druhý dvě věci na tom měli taky trochu svůj podíl.“
„Proč myslíš, že šlo o sázku?“
„Slyšela jsem, jak ses o mně bavil s Martinem, ještě v tý hospodě. Tenkrát jsem tomu nepřikládala žádnej význam… ale když o tom teď tak přemýšlím, ty narážky a ty pohledy, kterými mě častoval další den… Asi mi trvalo dýl, než jsem si to spojila, ale nakonec mi to došlo. Jarda o tom věděl taky už tam, že jo?“
Prudce se mu rozbušilo srdce. Připadal si jako školák, kterého chytili při nějaké lumpárně. Vůbec nevěděl, co má na to říct. Bylo mu ale jasné, že tohle do autu nezahraje. Bude muset říct pravdu.
„Dobře, máš pravdu. Zpočátku šlo o sázku, ale není to jak si myslíš.“ začal.
„Ne? A jak to teda je?“ zeptala se ironicky.
„Jarda ti o tom řekl?“ zase hrál o čas.
„Ne, Jarda mi nic neřekl. Proč jsi ho za mnou poslal?“
„Jak víš…“ řekl překvapeně.
„Nebylo těžký si to domyslet. Víš jak dlouho ho znám a celou dobu se mi líbí. A on to ví, ale nikdy nic neudělal, takže jsem pochopila, že u něj nemám šanci. Smířila jsem se s tím a navíc on nikdy nedal najevo, že to ví, jehož si cením. A najednou mi z ničeho nic napíše, že má fotky a že mi je chce dát osobně, aby to netrvalo dlouho… Trochu divný, nemyslíš?“
„Čekalas, že ti napíšu já?“
„To ti řekl? Takže jsi ho vážně poslal. A co ještě ti řekl? Říkal ti všechno, o čem jsme se bavili?“ ptala se naštvaně.
„Ne, vůbec ne. Já... chtěl jsem, aby zjistil…“
„Jestli vím, že šlo o sázku?“ skočila mu do řeči.
Zavřel oči. Nechtělo se mu vymýšlet další výmluvy. A pravý důvod jí v téhle chvíli opravdu říct nemohl. Navíc se bál, že by mu stejně nevěřila.
„Říkal mi, že to není dobrý nápad už předtím a pak taky. A že prý měl pocit, že jsi čekala, že ti napíše někdo jiný… neřekl mi kdo… A nic jiného mi taky neřekl.“ Chtěl ještě dodat „věř mi“, ale měl pocit, že by to tím jen zhoršil.
„Škoda, že mi to Jarda neřekl, mohla jsem na to být připravená… jenže on je formát…“
„Na rozdíl ode mě, viď,“ doplnil ironicky. „Proč jsi mi teda vlastně psala?“ přešel do útoku.
„Protože jsem chtěla vědět pravdu.“
„Myslel jsem, že ti šlo o něco jiného.“ řekl smutně.
„Jo, to já jsem si myslela taky. Ale tohle je fakt odporný, sázet se o něco takovýho.“
„Ale takhle to nebylo, já tu sázku nesplnil, nechtěl jsem ti ublížit…“
„Martin ale nevypadal jako někdo, kdo prohrál.“ řekla tvrdě. „Takže jsi mu lhal? Nebo lžeš teď mně?“
Zakryl si dlaní obličej. Bolela ho hlava, i když horečka trochu ustoupila. Aspoň měl ten pocit. Jinak si ale připadal jako ve špatném filmu. Pomalu začínal litovat, že chtěl, aby s ním zůstala. Všechno mohlo dopadnout jinak.
„Ne, nelžu ti… víš, já… mám pocit, že ať teď řeknu cokoliv, tak mi stejně nebudeš věřit.“
„Víš, ono to dost bolí. A lhal jsi mi před tím, tak proč ne teď…“ na chvilku se odmlčela, „ale víš co je na tom nejhorší? Že jsem na tu noc myslela každej den a i když jsem si každej den říkala, že to vůbec nic neznamenalo, tak jsem na to nemohla přestat myslet, protože to bylo strašně krásný…“ měla v očích slzy.
Díval se na ni a nemohl nic říct. Viděl, jak strašně jí ublížil, i když to vlastně bylo úplně jinak.
„Jak jsi mi to mohl udělat? Jak jsi to mohl sakra udělat?“ křičela na něj.
„Celé to je trochu jinak, nech mě to vysvětlit…“ řekl naléhavě.
„Co na tom chceš vysvětlovat? Sázet se o takovou věc je prostě hnusný…“ ještě křičela.
„Doufám, že už se neuvidíme.“ dodala už tišeji a šla ke dveřím.
„Počkej!“
Rychle si oblékla kabát a boty a vypadla ven. Nečekala na výtah, běžela dolů po schodech. Chtěla být pryč co nejrychleji.
On mezitím prudce vstal. Zatočila se mu hlava, musel se přidržet, aby nespadl. Doufal, že ji stihne zadržet, ale byla rychlejší. Uslyšel jen klapnutí dveří. Došel k nim a otevřel. Nějak předpokládal, že bude u výtahu, ale slyšel jen její kroky na schodech. Byl zoufalý. Takhle to přece nesmí skončit. Vždyť on ji miluje… Během několika vteřin se rozhodl. Neměl co ztratit.
„Miluju tě.“ zavolal do prázdna.