Utopený ve víně, to jsme.

Ležíme. Na trávě, na lavičce, na dece, na mikině, v posteli. Kdekoliv, jakkoliv. Díváme se do Slunce. Zachází za mraky. Sedíme, na trávě a na lavičkách a na zemi kolem nich. Díváme se na to Slunce, co se schovává a řveme na něj "Oskare! Vrať se a osviť mě!" Beztak řešíme jenom samý sračky. Hulíme trávu, hulíme hašiš, kouříme cigára a pijem co se dá. Kolující flašky. V nich, spolu s chlastem, utopený naše životy. Naše budoucnost. "Táta ti tu kytaru neměl kupovat," nebo nějakej jinej důvod, proč sme dopadli tak, jak sme dopadli. Bídně, holčičko, bídně. Bídně bídně. Ani za pohled nestojíme procházejícím lidem. S nákupníma taškama plnejch jídla, s elegantníma kufříkama napěchovanejma pracovních formulářů. Sračky. Jak říkám. Nechceme v tom žít. V Kauflandu za kasou, dvanáct hodin denně, z toho prachy leda tak na to, abysme měli kde spát, než budem zas muset do práce. A co žrát, dát do huby kus chleba. Ne, tohle nechceme. Nechceme žít takhle, být dospělí, protože podle normálu, podle většiny být dospělíznamená právě tohle. A pro nás to znamená bejt mrtví.
Odráží se v tom určitá absurdita, kterou dokážu už vidět nejspíš jenom já. Nevypitá, nevyhulená. V počátečních fázích. Chápu jejich myšlení, do určitých mezí. Ale potom vyvstanou ty otázky typu; jak teda chceš žít bez práce, bez peněz, bez stejnejch společenskejch hodnot? Jenže pak vidíš slzy zoufalství v očích a už mlčíš i myšlenkově, protože víš, že z tohohle není úniku. A tak to řešíme po svým - složíme drobný a koupí se krabičák. Pak někdo něco někde splaší, přinese, podělí se a tak je to pořád dokola. Je to tak pořád, furt, neustále, vždycky. Z barevnejch věcí se stávaj šedý, stereotypní. Z toho, co bylo únikem, se chce utíkat. A já se ptám - není to tak se vším?