Poetické skřípání zuby

V sobotu po ránu. Bereš do ruky kytaru a sedíš na točící židli. Bůhví kde jsi jí vlastně vzal. Zastrkuješ cigáro za struny a vybrnkáváš si melodie.

Ležím na posteli a dívám se na tebe. Vidím jen tvou černou siluetu. Proužkem proniká do místnosti světlo, pootevřenými dveřmi. Garáž, pomalované stěny. Tvůj culík, tvůj hlas. Křik. Nářek? Podupávání nohou do zběsilého rytmu. Usmívám se a celou svou myslí tě objímám. Vpíjím se do tebe. Cítím. Ten pocit, který mi dáváš. Ten pocit, který mi dává tahle místnost, tahle chvíle. Atmosféra blížící se k Nirváně.

Vzpomínky na předchozí noc. Na vzdychání, na křik, na slova, na světla svíček, na slzy. Na život co lze cítit v krvi. V žílách. Žádná umělá radost, která by zabíjela. Žádné stopy na rukou, po jehlách. Endorfínka. Strážkyně na zdi, příběh k ní se vázající. Plyne to místností, proplouvá to mnou.

Usmívám se. Rty, duší, myslí. Dívám se na tebe a cítím. Kouřím a pozoruji tvou siluetu přes obláčky kouře. Prostupuje mnou tvůj hlas, slova která křičíš, která šeptáš.

Zpíváš;
"Ta černá kočka - to jsem já,
co přes cestu ti přebíhá.
Ta černá kočka, vždyť mě znáš,
ale ve tmě mě nepoznáš.
Šel jsem cestou zvířete,
utopenýho kotěte.
A smůlu přináším jen těm,
co nestali se zvířetem!"
A já přemýšlím, proč jsem přišla právě za tebou. Říkáš, že z hvězd. Říkáš, že jsi si mě vysnil. Když padala hvězda, přál sis svojí vílu. Vílu Endorfínku, zdegenerovanou chlastem. A taková já jsem. Otevřené oči, otevřené srdce a svět vypadá jinak. Život. Přes růžové brýle, které jsou neustále opřené o můj nos, ačkoli by měly být u tebe. No a co, když ~ štěně.

Proč jsi mě potkal? Proč jsi to udělala a proč zrovna ty a proč zrovna já a proč ten zmatek? Proč tyo bavy a proč ten zvláštní pocit? Proč, proč, proč, proč, proč. Moc otázek, žádná odpověď. K čemu taky. Vždyť o tom zpíváš. O dětech, co se ptají na odpovědi. A když je, pravdivé, získají - pak už se radši neptají. Jsi ten nejhorší člověk, jakého jsem mohla potkat. Jsi skvělý. Jsi tam. A já už taky.

Poeticky skřípeš zuby, zvedáš mi vlasy, koušeš mě a ukazuješ mi fialová ramena. Řešíme lesbickou orientaci víl a přenos upírstvím pohlavním stykem. Přemýšlíme nad životem a nadáváme, mlátíme do věcí, stíráme slzy z tváří. Spojujeme rty a upravujeme kapuce. Smějeme se a ležíme na trávě. Propletená těla, propletené duše. Kdo ví. Klíč od tvého srdce, bezpečně ukrytý u mého srdce.

A co víc?
Vlastně všechno.
Ale na to seru, protože
slovy to prostě nejde vyjádřit.
Musíte si to zažít.
Jak říkám.
Štěně~ně~ně~ně~...