Touha

Už hodně dlouho mě nepřepadla žádná touha cokoliv tvořit, jen ničit se mi zachtělo. Jsem jen chodící mrtvola uprostřed bezbarvých ksichtů společnosti. Můj život měl pro mě cenu jako použitá šprcka na veřejných záchodkách. Po celodenní otročině v práci, které mi vymlátilo jakoukoliv kreativitu z hlavy, jsem zasedl ke svému omlácenému stolu, otevřel si láhev zlatého Jelcina – podrbal jsem se na koulích a začal jsem psát výpověď za svojí skvělé práce.
Dnešní hádka s mojí šéfovou mi zanechala hodně šrámů na duši, začalo to úplně nevinnýma dotazama k jednomu klientovi a skončilo to řvaním a gradováním hlasu do nejvyšší oktávy. Bohužel jsem nedokázal zachovat svůj klid a nechal se strhnout cholerickým jedním, a přistoupil na stupidní hru přeřvávání a argumentování stylu – tonoucí se stébla chytá. Dobře mířenými dotazy rozstřílela mé stéblo, že se mi chtělo brečet. Nebyl jsem schopný ani odsouhlasit fajn, tak jsem blbej jak říkáš a tudíž odcházím, protože víc jak jeden blbec v místnosti nedělá dobře. Mlčel jsem a polykal vnitřní slzy co mi tekly po jícnu do žaludku.

Nahnul jsem flašku Jelcina do hrdla, abych zahnal vzpomínky.
Na jeden lok zmizela ve mně více jak půlka, mile jsem překvapil sám sebe, ještě pořád to v sobě mám. Možnost překvapit sám sebe i šokovat okolí. Hrábnul jsem si do rozkroku a vytrhnul pár chlupů s váčky. Pozoroval jsem je, a začal okusovat jednotlivé váčky z chlupů ohromně to bavilo. Dost nešikovně jsem si vytrhnul další trs chlupů, můj klín zalily teplý kapky krve. Vzpomněl jsem si na injekční stříkačky o kterou jsem se poranil v jednom parku, co když jsem nemocný, jsem nemocný nevyléčitelnou chorobou jménem člověk.
Stříkačku jsem si vzal domů a po nocích ji potají pozoroval, aby si toho nevšimla, pozoroval jsem jestli se z ní vyklubou nějaké malé příšerky, chtěl jsem vědět s čím mám tu čest a proti čemu musím
bojovat. Po dvou týdnech mě to přestalo bavit. Rána od jehly přestala hnisat a skoro zmizela. Život je nudná rutina a asi ani umírání nebude žádná sranda.

Píčou proti zdi, čurákem to přeci jen víc bolí.
Dopíjím flašku, sere mě, že je už prázdná, všechny večerky v okolí jsou už zavřený, pil bych, do konce světa a nebo třeba jen do bezvědomí. Probudit se v bílých vypolstrovaných stěnách,
moc hezký sen, a nebo se neprobudit nikdy, taky super.
Sakra já nechci do laciných nonstopů, kde pivo smrdí víc jak voda z hajzlu. To si už radši podřežu žíly. Nechal jsem se chytit do pasti jménem konzumní společnost. Utírat si prdel lepším hajzl papírem, tvářit se, že žeru o něco lepší žrádlo než zkažený žrádlo z Lidlu.

Když stojím v narvaným mhd nechápu spokojenost svých spolucestujících, mít tu možnost celý vágon tramvaje či metra bych vykuchal vlastníma rukama a oni se jen blbě usmívají do mého zpruzeného ksichtu. Pozoroval jsem mrzáka bez rukou a nohy na vozíku, deformovaný hlas skučel vagonem metra, jeho ošetřovatelka moc hezké stvoření na první pohled, baba asi tak dvacet let s milým plným obličejem plným starostí o mrzáka. Postava ošetřovatelky tak akorát, že ji bylo za co chytit a
dotáhnout do postele. Mrzák skřehotal něco o tom, jak se sním nesmí kolečkové křeslo naklánět. Metro zastavilo, zdvihl jsem pohled od pamfletu co jsem dělal že pročítám. Ošetřovatelka začala mrzáka tahat z metra, ale kolečka se zasekla v mezeře mezi metrem a nástupištěm. Ikdyž byl mrzák bez rukou a nohy nemohlo milé stvoření s kolečkovým křeslem hnout, lomcovala s vozíkem, mrzák hekal, nikdo se ji nesnažil pomoci s kolečkovým křeslem. Pomohl bych jí, ale bych jsem na druhém konci metra a ještě jsem v ruce držel výtisk Továrna na absolutno, dívka z posledních sil trhla vozíkem a ten vyskočil z mezery, kapička potu ji stékala po tváří, mrzák ji lamentoval, že ho neměla naklánět a mě se zas po dlouhé
době poslavilo péro. Metro se rozjelo, v jejím ksichtě bylo vidět uspokojení, že to zvládla, taky ji už dostali. Mrdat ji chtěl každej chlap na nástupišti, ale nikdo ji nepomohl.