07.01.2012 7 1113(15) 0 |
O tom, co je, a co snad bude
Život. Dokážeme si uvědomit a plně představit, co to vlastně život je? Věc čistě biologického rázu, tudíž pouhé reakce chemikálií a přesuny energie, anebo žít znamená něco víc?
Je život darem? V tom případě i největší chudák, který žije na ulici, patří mezi „vyvolené“, kterým byla dána možnost existence. A to, jak prožijeme svůj život, záleží na nás.
Mnoho náboženství se ve své podstatě shodují v jedné věci – a to, že život zde, na tomto světě, je pouhou směsicí cest a křižovatek. A v případě toho, že se ubíráme správnými cestami, dosáhneme stavu pokoje, smíření a nesmrtelnosti.
Ovšem jak poznám, že jdu po správné cestě? A jak vůbec můžu vědět, že něco jako „nebe“, „nirvána“, či jednoduše „onen svět“ existuje?
Lidé jsou přece jen zbabělci a mám tušení, že to také tak navždy zůstane. Proto se ptám – co, když je všechno pouze smyšlené? Co, když se lidé prostě a jednoduše bojí smrti a nechtějí si přiznat to, že by v jedné vteřině přestali existovat, myslet, cítit, či jiným způsobem vnímat? Že by po nich kromě těla, které se stejně jednou promění v prach a kromě majetku, který taktéž kdysi podlehne zkáze, po nich nic nezůstalo? Že by zmizeli?
Cosi uvnitř mi ale říká, že to tak nejde.
Proč bychom tedy byli stvořeni, když stejně jednou podlehneme zkáze?
Proč přicházíme na svět? Jen proto, abychom z něj zase odešli?
Ze své podstaty vlastně hned po narození pomalu umíráme?
Vím, že jsme předurčeni ke konci tu.
Na druhou stranu si ale pokusme představit „věčný život“. Tedy to, že bychom i po smrti existovali na dále, už bez konce. Aspoň pro mě je to mrazivá představa… Nemůžu si tedy vybrat. Z jedné strany se bojím toho, že už nebudu, a z druhé zase toho, že budu navždy.
Přiznávám, že mám strach. A myslím si, že nejsem jediný, kdo přemýšlí nad tím, co bude.
Možná se jednou sejdeme a zhodnotíme své myšlenky a životní názory. Snad dosáhneme toho, že pochopíme, co nyní nechápeme.
Snad poznáme, že to, co nás spojovalo, tudíž naděje v Cosi, bylo a je pravdivé a správné.
Snad.
Život. Dokážeme si uvědomit a plně představit, co to vlastně život je? Věc čistě biologického rázu, tudíž pouhé reakce chemikálií a přesuny energie, anebo žít znamená něco víc?
Je život darem? V tom případě i největší chudák, který žije na ulici, patří mezi „vyvolené“, kterým byla dána možnost existence. A to, jak prožijeme svůj život, záleží na nás.
Mnoho náboženství se ve své podstatě shodují v jedné věci – a to, že život zde, na tomto světě, je pouhou směsicí cest a křižovatek. A v případě toho, že se ubíráme správnými cestami, dosáhneme stavu pokoje, smíření a nesmrtelnosti.
Ovšem jak poznám, že jdu po správné cestě? A jak vůbec můžu vědět, že něco jako „nebe“, „nirvána“, či jednoduše „onen svět“ existuje?
Lidé jsou přece jen zbabělci a mám tušení, že to také tak navždy zůstane. Proto se ptám – co, když je všechno pouze smyšlené? Co, když se lidé prostě a jednoduše bojí smrti a nechtějí si přiznat to, že by v jedné vteřině přestali existovat, myslet, cítit, či jiným způsobem vnímat? Že by po nich kromě těla, které se stejně jednou promění v prach a kromě majetku, který taktéž kdysi podlehne zkáze, po nich nic nezůstalo? Že by zmizeli?
Cosi uvnitř mi ale říká, že to tak nejde.
Proč bychom tedy byli stvořeni, když stejně jednou podlehneme zkáze?
Proč přicházíme na svět? Jen proto, abychom z něj zase odešli?
Ze své podstaty vlastně hned po narození pomalu umíráme?
Vím, že jsme předurčeni ke konci tu.
Na druhou stranu si ale pokusme představit „věčný život“. Tedy to, že bychom i po smrti existovali na dále, už bez konce. Aspoň pro mě je to mrazivá představa… Nemůžu si tedy vybrat. Z jedné strany se bojím toho, že už nebudu, a z druhé zase toho, že budu navždy.
Přiznávám, že mám strach. A myslím si, že nejsem jediný, kdo přemýšlí nad tím, co bude.
Možná se jednou sejdeme a zhodnotíme své myšlenky a životní názory. Snad dosáhneme toho, že pochopíme, co nyní nechápeme.
Snad poznáme, že to, co nás spojovalo, tudíž naděje v Cosi, bylo a je pravdivé a správné.
Snad.
07.01.2012 - 15:40
Taky mám ráda taková témata a potom jejich rozebírání do pozdních nočních hodin. Líbí se mi tvá úvaha na tohle téma. Hezké je to: naděje v Cosi . Ať si každý vybere .
07.01.2012 - 14:52
Dobře sesumírované. Čistě, jasně a zrale k zásadní otázce.
No, možná k dvěma. Zdar v bambeření !
No, možná k dvěma. Zdar v bambeření !
07.01.2012 - 13:29
Pěkné zamyšlení, možná že jsi mlád, bojíš se žít navždy. Až budeš stár možná si budeš přát žít navždy...ale moc pěkné zamyšlení, opravdu :)
07.01.2012 - 13:00
Devils_PIMP: Tuhle písničku jsem si při psaní této úvahy hrál asi stokrát. Zarazilo mě, jak hluboký smysl její text má :-)
07.01.2012 - 12:38
http://www.youtube.com/watch?v=Q8YHa_orI2Q
nenapadá mě jak jinak ti odpovědět ;)
nenapadá mě jak jinak ti odpovědět ;)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
O tom, co je a co snad bude : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Host
Předchozí dílo autora : O bytí
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Angelon [17], Zoe [14], Vavrys [13], Jaruska [12], Deer [10], Leonn [3], Dalmet [3], rebarbora [2]» řekli o sobě
Dzany řekl o milancholik :Je možné že jsem ovlivněn skupinou Kamelot,kterou poslouchám asi 15 let.Pokud jsem použil nechtěně snad jejich text,nebylo to umyslem.Dzany