Almara

Narodil se se mnou,
patří ke mně,
však tvář měl jinou-
černou, jak kus země.

Každý ho nenávidí,
plivou mu do bot,
mé srdce to slyší,
ach…
už jsem se rozhod´.

Stud nade mnou zvítězil,
-ač on můj bratr… mé dvojče!
Do staré almary jej uvězním
a obvážu řetězy.

Už nikdy tě nikdo nespatří!
Budu někdo nový,
bez tebe
a bez tvých černých očí.

Snad čekal jsem, že budu šťasten,
však cosi mě sžíralo z kostí,
tys chtěl ven,
a já už byl bez radosti.

Každou noc jsi do almary bušil,
plný vzteku a zvířecího pudu,
co se stane, jsem už pomalu tušil,
teď za špatného já budu.

Ta stará skříň povolila,
řetězy pukly,
a přede mnou se objevila ta zrůda…
-mé slzy zmlkly.

Bože, kdo tam stojí?
Snad to není zrcadlo
-to můj dvojník!
Ach ne,… co mě to popadlo?

To já tam jsem,
On patří ke mně a já k němu,
…ale tak to nechci,
jsem plný hněvu!

Mé prsty v pařáty se změnily
a ústa má v tlamu.
Nenávidím tě,
Zabiju tě, ty bezcitný vrahu!

Vnořily se mé drápy do jeho srdce
a mé zuby tepny na krku mu rozdrásaly,
místo krve však černý odpad
-a místo svalů jen kameny.

Odstoupil jsem od něj.
Se zrůdným křikem padl k zemi
a jeho oči, dřív tak temné,
v rudé se proměnily.

Co jsem to udělal?
Tryská ze mě krev.
Já starý hlupák!
… on nebyl zjev.

Byl jsem to já.
Nikdo víc.
Ve skříni uvěznil jsem svůj rub,
po světě chodil líc.

Ti dva ale patří k sobě,
nikdy zvlášť,
teď nad tím přemýšlím v hrobě,
a cloumá mnou k těm živým zášť.