Život jedné puberťačky-12.díl

„Nemusíš se omlouvat.“vážně? Nemusíš se omlouvat? Já bych mu teď měla spíš poděkovat.
„Tak to jsem rád.“usměje se na mě a začne mě znovu líbat. Až když se odtáhne, můžu zase normálně myslet. Proč mě políbil znovu? Říkal pusa. Jedna pusa. A místo toho mě dvakrát políbí.
„Co to děláš?“dívám se na něj zmateně.
„Líbám tě. Promiň, nemohl jsem si to odpustit. Víš, od tý chvíle, co jsme se tady viděli v létě na tebe musím pořád myslet. Sice jsme spolu sotva mluvili, ale jsem do tebe totálně zabouchlej. A teď tady stojím, před holkou, co je o osm let mladší než já a připadám si jako nějakej pedofilní idiot a nevím, co ti mám ještě říct, protože…….“ Nedokončí větu, tentokrát ho políbím já. Musím si stoupnout na špičky. V tomhle ohledu je taky perfektní, mám ráda vysoké kluky. V létě tu byl se svým tátou, který je dobrý kamarád mého dědy. Zašátrám v kapse a vytáhnu svůj mobil. Odemknu ho, najdu obrázky a ukážu mu tu největší složku. Je nazvána ‚Tobias(tak se jmenuje) :-*‘ a obsahuje 750 fotek. Pobaveně se na mě podívá, vyndá svůj mobil a ukáže mi složku ‚Viki :-*‘, která má 63 fotek.
„Tvoje fotky nikde nejsou.“konstatuje smutně. Potom se oba začneme hlasitě smát.
„Takže, ehm, nějak jsem si to připravil, pro případ, že by šlo všechno tak, jak jsem chtěl a ono se to povedlo. Takže….“poklekne. „Budeš mojí ženou?.....Ne, dělám si srandu. Ale pojď spolu chodit.“musím se mu začít smát. On se začne smát taky.
„Ok, jdeme spolu chodit.“
„Yes!“řekne s nadšením a pomalu mě otočí zády k sobě. Nasadí mi řetízek. Podívám se do zrcadla. Dal mi nádherný stříbrný řetízek se srdíčkem. Žádné nablýskané kamínky, jen jednoduché srdíčko. Jako by přesně, věděl, o čem přemýšlím, téměř omluvně mi povídá: „Já, nevěděl jsem, co se ti líbí, tak jsem vzal jenom takový…“
„V jednoduchosti je krása. A náhodou, přesně ses trefil! Miluju jednodušší věci.“
„Vážně?“zaraduje se.
„Vážně.“dám mu pusu.
„Tak to jsem rád. Hele, víš, já znám tvýho dědu odmalička, s tvym tátou jsme si hrálina vojáky, když jsme byli malí. Takže se trochu bojim, aby mě, jak to říct nejlíp, ehm, nezabili?“
„Neboj, to bude v pohodě. Děda tě má rád a tátovi je to nějak jedno. A i kdyby ne, mě to nezajímá.“
„Rebelka jo?“
„No, děsná. Ale víš, aby bylo jasno hned od začátku, když mě miluješ, můžeš ze mě mít 120%, všechny moje myšlenky, všechny sny budou patřit jenom tobě a obětuju ti všechen můj čas. Když mě zklameš, poznáš všechnu mojí nenávist.“hodím na něj vážný pohled, ale po chvíli to ani jeden z nás nevydrží a začneme se smát.
„No, teď si mi úplně zkazil efektní začátek.“
„Promiň.“protáhne a políbí mě do vlasů. „Budeme asi muset jít ven, my za chvíli pojedeme. Přijel jsem s tátou, takže musím jet domu stejně jako on.“oznámí mi poněkud smutně. Sáhnu na stůl pro fix a na spodní část předloktí mu napíšu svoje telefonní číslo. On udělá to samé. Dokonce i jeho telefonní číslo je perfektní a píše ty nejkrásnější číslice, jaké znám. Vyjdeme ven na zahradu a jeho táta se k němu ihned přiřítí.
„Ahoj, Viki!"podívá se nejdřív na mě a potom se otočí zpátky k Tobimu. „Zrovna jsem tě hledal, musíme domu. Tak se rozluč s kym potřebuješ a za pět minut u auta.“zadá instrukce a odejde. Zatáhnu Tobiho za roh domu, kde skoro nikdo není.
„Nechal jsem si nahoře košili.“
„To nevadí, vezmeš si jí příště jo? Aspoň budeš mít důvod přijet za mnou.“
„Ten důvod nebude ta košile, ale to, že tě budu chtít vidět, to mi věř. Ale abys ty měla důvod sejít se se mnou, chci taky něco tvýho,hm?“mrkne na mě. Stáhne mi z krku šátek. Naštěstí by se dal považovat za ‚unisex‘, takže když si ho nasadí, nevypadá to nijak divně.
„Půjčím si třeba tohle. Musím už jít.“políbí mě. Potom se otočí a odchází. Stále ještě tomu nemůžu uvěřit. Cítím se tak plná štěstí, zdá se mi, že každou chvíli vybuchnu. Místo toho jen stojím a usmívám se.
„Sis něco šlehla ne?“objeví se přede mnou najednou Vanda.
„Ne, já jen….“nedokončím větu. Vzápětí mi pípne smska. Okamžitě sáhnu po mobilu a vím přesně, kdo mi to píše. „Už teď mi chybíš :-*!“stojí v ní. „Ty mě taky :-*.“odepíšu. Potom se otočím a utíkám do ateliéru. Vezmu si na sebe jeho košili a potom běžím zpátky dolů. Vzpomněla jsem si, že jsem tam tak trochu zapomněla Vandu.
„To je Tobiho košile?“ptá se okamžitě Vanda, když se k ní vrátím. „A to číslo na tvojí ruce je taky jeho? A ten přiblblej úsměv, co máš nasazenej, je díky němu?“vychutnává si mě.
„Já….“
„Ty si normálně zabouchlá!“vykřikne.
„Neřvi tak!“mírním ji pobaveně. „Jo, máš pravdu, ale vždyť to už víš dlouho ne?“odpovídám tiše.
„Nikdo nás neslyší, nemusíš šeptat. A dřív to bylo jiný, platonický.“
„Oboustranně, jak jsem se dneska dozvěděla.“usměju se na ní šťastně.
„Fakt? A není na tebe moc starej? Kolik mu vlastně je?“škádlí mě.
„Dvaadvacet a neštvi mě!“poznamenám naoko uraženě.
„Ne, dělám si srandu. Moc ti to přeju, zlato.“obejme mě. „Ta jeho košile krásně voní.“utahuje si ze mě ještě.
„Hej, nech toho.“odtáhnu se od ní. Směje se mi. Já se směju taky, protože svět je teď perfektní. Rozeběhnu se mezi všechny ty lidi na zahradě. Vanda běží za mnou. Na malém podiu hraje nějaká kapela zrovna perfektní pecku. Začneme mezi všemi těmi popíječi piva a pojídači kuřat bláznivě tancovat.



*pokračování příště