Život jedné puberťačky-11.díl

Probudím se v sedm. Všichni z tohohle domu šli spát pozdě, je mi tedy jasné, že z těch, co se můžou postarat o děti, jsem vzhůru první. Opatrně prolezu mezi Martou a Vandou ven z postele, u táty v ložnici vezmu Emu s Naty, u dědy mého ročního strýčka Erika a jdu s nimi dolů, do obývacího pokoje. Pustím jim v televizi pohádky, připravím pro všechny snídani, Erika nakrmím přesnídávkou. Když začnou všichni postupně scházet dolů a zasedat k snídani, řeknu jen Paty, že Erik je nakrmený, hodím na sebe mikinu a vyjdu ven. Děda má v garáži malý traktůrek na sekání trávy, a protože už za pár hodin se sem začnou sjíždět jeho přátelé na garden party, rozhodnu se, že trávu posekám. Stejně je to moje nejoblíbenější činnost, co se práce na zahradě týče. Jako první dosnídají Marta s Vandou. Vyjdou na zahradu a Vanda dostane další super pubertální nápad.
„Táta tady má pořád ten vozejk, dáme ho za tu sekačku jako minule a budem se vozit.“celá u toho září. A protože já nevynechám žádnou příležitost, abych naštvala tátu a ještě se u toho dobře pobavila, samozřejmě souhlasím. Marta stojí opodál a celkem vystrašeně se na nás dívá.
„Doufám, že jí vydrží ta osoba číslo dvě, kterou jsem poznala včera, protože osobu číslo jedna-aneb mojí češtinářku už nechci.“zašeptám Vandě, když napojujeme vozík na sekačku. Vanda má asi stejný názor a taky chce, aby se Marta trochu uvolnila.
„Pojď nám pomoct. Neboj, bude to sranda.“zahaleká na ní. Ona k nám doběhne právě ve chvíli, kdy se nám podařilo vozík upevnit.
„Jděte dovnitř, já budu jako první řídit.“otočím se na ně a Vanda skáče dovnitř. Asi, aby nevypadala jako uťápnutá úča, vleze dovnitř taky Marta. Nastartuju sekačku a vyrážíme. Nejdřív pomaleji, potom rychle. Všechny se smějeme jak blázni a my s Vandou se za jízdy vyměňujeme. Táta, děda a Paty s mrňaty v náručí vyjdou ven právě ve chvíli, kdy balancuji na vozíku jako na surfu, pomáhám postavit se taky Martě, zatímco Vanda s námi dělá různé otočky a každou chvíli prudce dupne na brzdu.
„Tak na tohle už nemám.“řekne táta rezignovaně, když zastavíme před nimi. Děda a Paty se začnou smát, my taky a nakonec rozesmějeme i tátu. Jak Marta vidí, že on se taky směje, začne se smát taky. „Tohle, to je pravej ‚cvokhouse‘.“řekne děda. „Pojďte mi radši pomoct.“zakroutí nad námi hlavou a odchází zpátky do domu. Děti i pes lítají po zahradě a my připravujeme prostředí pro party.
Akorát se těšíme, že si na chvíli sedneme, ale začnou přijíždět první auta. Do hodiny je před domem plno aut a zahrada je plná lidí. Hraje hudba, maso se peče na grilu, děda s pár kamarády hraje fotbálek a všichni se dobře baví. Já teď ale nějak nemám náladu na plno lidí a všechen ten hluk. Jdu do podkroví, kde mám takový svůj malý ateliér, když potřebuju nějak vybít kreativitu. Položím na zem plátno a začnu na něj jen tak čárat a cákat různými barvami. Po chvíli mě někdo vyruší.
„Co tady děláš?“otočím se na kluka, co stojí ve dveřích. Je vysoký, má blonďaté vlasy, modré velké oči a strašně nevinný výraz. Je to jeden dvaadvacetiletý začínající zpěvák.
„Taky tě zdravím.“usměje se šibalsky. Tím mě úplně dostává. Viděla jsem ten úsměv už snad tisíckrát. Na obalu jeho cd, na plakátech, na fotkách v počítači. Jsem do něj blázen. Platonicky.
„Promiň, vylekal jsi mě.“nejradši bych ho teď hned požádala o ruku, vykřičela na všechny ty lidi na zahradě, jak ho miluju, ale místo toho se jen usměju a podívám se mu zhluboka do očí.
„Tyjo, máš krásný oči.“
„To říkáš každý holce, kterou potkáš?“ptám se a stále se mu zpříma dívám do očí.
„Ne, všem ne.“usměje se zase a jde směrem ke mně. Zastaví se přímo přede mnou, podívá se mi zase do očí a pokračuje. „Zvládla bys i portrét?“má tak božskej hlas a nádherně voní. Setře mi barvu z obličeje. On se mě dotkl. Právě jsem vylétla až na Měsíc, ale jeho „Co?“ mě vrátilo zpátky na Zem.
„Promiň, cos říkal?“
„Jestli bys zvládla i portrét.“
„Jo, zvládla. Tužkou, uhlem, temperou?“
„Uhlem.“
„A co za to?“usmívám se na něj pro změnu šibalsky já.
„Pusu.“odpovídá, jako největší vtip světa.
„Ok, domluveno.“překvapím ho.
„Mmm…dobře no.“
„Tak si sedni tady.“usadím ho na židli a sama si sednu naproti němu. Začnu kreslit ten jeho dokonalý obličej a u toho si trochu povídáme. Hlavně o hudbě, o inspiraci. Čím víc mluví, tím víc jsem přesvědčená o tom, jak je úžasný. Po chvíli je portrét hotový. Podám mu ho.
„To je krásný.“
„Trochu divný, podívat se na sebe a tak se vychvalovat, nezdá se ti?“dobírám si ho.
„Já nemyslel sebe, já myslel to, jak maluješ. Ehm, teď tvoje odměna.“už je zase těsně u mě. Připadám si jako přilepená k zemi. Nemůžu se ani pohnout. Jeho rty už se skoro dotýkají těch mých. Zavírám oči. Má tak měkké a sladké rty. Připadám si jako v nebi, když mě líbá. Ve chvíli, kdy se pomalu odtáhne, se cítím jako hladový pes, kterému právě sebrali jídlo z misky.
„Říkals pusa ne?“usměju se na něj zase.
„Promiň, nemohl jsem si pomoct.“


*pokračování příště