Život jedné puberťačky-10.díl

Dojde až k mojí posteli. „Co to posloucháš?“ ptá se.
„Co tě to zajímá?!“ pomyslím si další jízlivou poznámku, nakonec se ale přemluvím a udržím ji jen ve své hlavě. „Vandu.“ Odpovím jí a písničku vypnu.
„Pěkný…….ehm, jako to vaše představení.“ vysouká ze sebe. Je dost nervózní a musím přiznat, že jsem za to ráda. Ani já se jen v její společnosti necítím úplně v pohodě. Možná to bude lepší, když nebude mít ‚na vrch‘. Posunu se tedy na posteli, sednu si do tureckého sedu, čímž jí udělám místo a potom se k ní děsně suverénně otočím. „Nesedneš si?“
„Jo, jasně. Ráda.“za chvíli snad začne používat jen slabiky.
„Nevěděla jsem, že tak dobře hraješ a zpíváš. A kreslíš. A fotíš. A tak….Děda mi ukazoval tvoje obrázky a fotky. A pro tu svou kapelu prý také píšeš sama písničky.“
„Tyjo, fakt takhle mluvíš i normálně?!“ptám se jí překvapeně. Když už na mě nekouká z výšky, alespoň mě přivádí do rozpaků. Jestli je to její strategie, tak je vážně dobrá.
„Ne, jen…“nedokončí větu.
„Jen že ve škole tak musíš mluvit?...Ale teď nejsme ve škole. Teď chodíš v ponožkách po bytě mýho dědy, sedíš na mojí posteli a spíš s mým tátou. Myslim, že už přede mnou můžeš mluvit normálně.“teď jsem jí zase dostala já. Po ‚spíš s mým tátou‘ je najednou pěkně červená. Bod pro mě.
„Fajn, beru na vědomí.“ Vypadne z ní nakonec. Nechávám schválně chvilku ticha. Úplně vidím, jak se snaží přemluvit samu sebe, aby se konečně uvolnila. Ze mě už nervozita docela opadla, a tak se teď bavím nad tím, jak se to češtinářce nevede. Rozhodnu se, že si dáme malý poznávací test, protože jsem si vzpomněla na to, co mi ráno říkala Vanda. Dát jí šanci. To je přesně to, co chci teď udělat. A jestli už máme být ‚kamarádky‘ nebo kamarádky, musím o ní alespoň něco vědět.
„Kouříš?“ vyletí ze mě. Asi ne úplně vhodně zvolená první otázka. Zase je úplně rudá. Fajn, pomůžu jí, aby se trochu uklidnila.
„Ptám se proto, že o tobě vím jenom to, že máš dceru, jsi učitelka a máš styl. A ty toho o mě taky moc nevíš. Takže…otázka za otázku?“asi jsem jí trochu překvapila. Je ale ráda, že se k ní chovám normálně a poznámkou o jejím stylu jsem jí potěšila. Další bod pro mě. Už hrajeme skvělou hru. Teda alespoň já hraju.
„Jo, dobře.Můžeme. A jo, kouřím. A ty?“ pokus o vtípek.
Už to vypadá jako bod pro ní, ale… „Jo, já taky.“ne, bod pro mě!
„Aha, já myslela…no, to je jedno.“je dost zaskočená.
„Rock nebo Pop?“pokračuji.
„Pop.“jsem ráda, že mi nechce lézt do zadku natolik, že mi bude lhát.
„Fajn, teď ty.“vybízím ji.
„Mmmmm…..dobře. Oblíbený jídlo?“už si přestala dávat tolik pozor na spisovnou češtinu. Dobrý znamení.
„Zejtra vaříš nebo co?“ uchechtnu se. „Asi těstoviny zapečený s brokolicí. Třeba. Tvůj oblíbenej film?“
„Těch je strašně moc. Ale třeba…“zamyslí se. „Ps.:Miluji tě. Ten se mi líbí.“
„Mě taky! Vždycky u něj brečím od začátku až do konce!“sakra, už jsem jí o sobě prozradila intimní věc. A úplně najednou. Navíc jsem jí ukázala, že máme něco společného. Ne, konec nepřátelského přístupu. Dej jí šanci!
„Jo, je to smutný.“pousměje se. Sluší jí to, když se směje. Za tu dobu, kterou jsme spolu mimo školu jsem jí viděla usmát se snad poprvé.
„Já dávám další otázku, viď?“když kývnu, pokračuje. „Jak je to možný, že ty a Vanda jste si tolik podobný?“přesedá si také do tureckého sedu přímo naproti mně. Už mě nebere jako úhlavního nepřítele.
„Jo, to nevim. Ale nijak mi to nevadí.“
„To se ti nedivím.“zase úsměv, čím jsem si to zasloužila?
„Kdyby někdo vystřihl tvoje a ty její oči, přísahám, že bych je od sebe nerozeznala. Těch si každý všimne na první pohled.“už mě zase dostává do rozpaků. Snažím se, obrátit to v žert.
„Ale nepřísahej. Poznala bys to, já mám v obočí piercing.“ Zasměje se.
„Jo, to máš pravdu. Ale jinak je máte úplně stejný. Další otázka je tvoje.“zdá se, že se docela dobře baví. Ani mě to nijak nenudí.
„Co nějaký drby ze školy?“podívám se na ní dychtivě.
„Jaký drby?"ale, tak snadno se odbít nenechám.
„No nějaký ne? Něco zajímavýho o pedagogickém sboru.“
„Nejsem tam dlouho, nic moc nevím.“
„No tak dobře no, když jinak nedáš. Aspoň mi řekni, s kým si největší kámoška.“
„No, Karla Sklenková je celkem v pohodě. Máme spolu i kabinet, tak se bavíme asi nejvíc.“myslela jsem si to. Sklenková je angličtinářka. Je to dobrá učitelka, vždycky o přestávkách si s námi povídá, zajímá jí, co třeba děláme o víkendech, nebo tak.
„Jo, tu máme taky rádi.“
„Já chci teda ale taky vědět nějaký drby.“využívá toho, že má otázku.
„No, tak to tady budeme do nekonečna.“usměju se a začnu vyprávět. Nakonec si spolu povídáme asi půl hodiny jen o škole. Přeruší nás až Vanda, která vejde do pokoje s širokým úsměvem a „Koupelna je volná!“. Když nás vidí, jak se zrovna smějeme nad mým podezřením, že chemikář má románek s přírodopisářkou, zarazí se.
„Pojď do debatního kroužku. Ale lehnem si, jsem nějaká zmožená.“Vanda přijde k nám a všechny se natáhneme na dvojlůžko, které tam s Vandou máme. Mám poněkud nevýhodnou polohu mezi nimi, protože mám málo místa. Nakonec si povídáme tak dlouho, až z toho všechny usneme.



*pokračování příště