Život jedné puberťačky-9.díl

„Tos nemusela..“ podívá se na mě Vanda smutně.
„To on nemusel. Mě je jedno, že mi dal facku, ať mě třeba vydědí, ale k tobě se bude chovat normálně. Hraje si tady před Martou na děsně dospělýho. Dřív s ním byla alespoň trochu sranda.“
„Jak si z toho ještě můžeš dělat srandu?“ podívá se na mě nevěřícně.
„Tak co mám dělat? Brečet?! Kvůli tomu, že mi dal facku, že mi dělá samý naschvály, že mě doma vypakoval z pokoje, že si nabalil mojí češtinářku a že Ema má teď novou Superségru? Tak to mě ani nenapadne! A ty to taky neřeš. “
„Nenamluvíš mi, že je ti to jedno.“
„Jasně, že mi to není jedno, ale když chtěj žít takhle, ať si tak žijou. Já vim moc dobře, že táta by mě nejradši sbalil a poslal mě za mámou do Francie, aby si tady mohl žít ten svůj perfektní život se svojí novou perfektní přítelkyní a mohli bejt perfektní rodina. Ale tam bych nevydržela ani den.Takže prostě sklapnu a vydržím to s nima alespoň do střední, pak můžu jít na intr, třeba. A už to nebudem rozebírat jo?“
„Čína nebo pizzerka?“ mrkne na mě šibalsky Vanda. Jsem ráda, že změnila téma.
„Pizzerka.“ usměju se na ni a jdeme k jejímu autu.
Když zastavíme před pizzerií, zapípá mi mobil. „Stejně přijdem! Marta vás chce vidět hrát.A nezapomeň na naší dohodu :-*.“sms od tatínka. Ukážu jí Vandě.
„Dneska to bude to nejlepší představení ze všech!“ řekne a v jejích očích je odhodlanost.
„No, to se ale nesmíme moc přejíst tý pizzy.“ Prohodím ještě, když vcházíme dovnitř do restaurace.
„Dvakrát mulťák s neperlivou vodou a jednu tu vaší speciální pizzu. Ale mohli by jste mi jí dát bez salámu a přidat na ní kukuřici?“ objednává Vanda. Další její specialita, vždycky si vybere jídlo, ale deset věcí na něm chce změnit. Naštěstí se dohodli, atak je všechno v pořádku.

Po jídle už se vypravíme do divadla. Budeme tam sice dřív, ale to nevadí. Spousta našich kolegů je tam dřív a jsme tam skvělá parta, takže se nudit určitě nebudeme.
Hned jak tam přijdeme, přiřítí se k nám Sandra(kamarádská, otevřená, což ona opravdu je). „Čau holky!“ obejme nás.“Jdeme na kafe, ne?“ už nás otočí a vracíme se do kavárny. Prokecáme tam všechen čas, co nám do představení zbýval. Teď už jenom šup do kostýmu, nalíčit a jde se na plac.
Představení začalo, a i když jsme s Vandou většinou na podiu, je tam jeden okamžik, kdy se sejdeme za oponou. „Tamhle jsou!“ ukazuje Vanda někam do publika. „Víš co?! Mě to už ani radši nezajímá. Prostě to odehraju tak, jako vždycky-na 100%.“
A co jsem řekla, to jsem taky udělala. Když jsme se po představení s Vandou v šatně převlékaly, přišla mi od táty další sms. „Sejdem se doma.“ Věděla jsem, že ačkoliv se mu to líbilo, nepřizná to. „Kde jinde asi!“ zabručím a pokračuji v oblékání.
„Ne, dneska ne, fakt musíme domů, půjdeme příště.“ Opakujeme už asi po tisící kamarádům, kteří jdou jako po každém představení posedět do hospůdky za divadlem.
Když se od nich konečně utrhneme a nasedneme do auto, podívám se na Vandu a prohodím: „Vzhůru do pekla!“ a ušklíbnu se.
„No, snad to nebude tak horký, ne?“ peklo, horký. Nevím proč, ale přijde nám to vtipné a opět se rozesmějeme.
Dojedeme před dům, vystoupíme a jdeme dovnitř.
„Já se jdu osprchovat.“ Houkne na ostatní Vanda. Já nic neříkám a jdu nahoru do pokoje, který mám s ní na počítač. Pustím si písničky, když v tom někdo zaklepe. Vím přesně, kdo to je, i když se nějak zdráhám tomu uvěřit. Češtinářka ale už vchází do dveří!
„Můžu?“
„Vždyť už jsi uvnitř, tak co se ptáš ?!“ pomyslím si, ale místo toho zvednu hlavu od notebooku a zakývám.