Život jedné puberťačky-13.díl

„Hele, táta ti vzkazuje, že si máš jít sbalit věci a přijít do auta.“přitočí se ke mně Vanda. Protáhnu se mezi ostatními a jdu směrem k domu.
„Pomůžu ti, jo? I když, ty s balením asi pomoct nepotřebuješ.“poznamená dvojsmyslně.
„Vandino…“říkám naschvál. Strašně jí to štve. Když dojdeme do pokoje, začnu skládat věci do tašky a zpívám si. Vanda ukládá můj notebook a ve zpěvu se ke mně přidá. Potom jdeme směrem k autu. Chytím jí kolem ramen a zpíváme si dál. Hodím si věci do kufru, dám pusu dědovi, Erikovi i Paty a potom si schválně sedám do auta.
„A okamžitě se vrať zpátky!“rozkazuje naoko Vanda. Rozeběhnu se k ní a obejmu jí.
„Když si šťastná, sluší ti to mnohem víc.“sykne mi do ucha.
„Když budeš mít v tejdnu čas, tak se zastav, jo?“říkám ještě a nastoupím do auta.
Celou cestu, i přes to, že mi opět sedí na klíne chlupatý pes, j mi vedro a mačkám se mezi autosedačkami dvou řvoucích sestřiček, se usmívám. Píšu si totiž s Tobim. Právě jsme ve fázi poznávacího testu, stejně tak, jako den předtím s Martou. Spíš se ptá ON, já už o něm spoustu věcí vím z internetu, časopisů atak.
Když přijedeme domů, zavřu se do pokoje a pošlu Karol smsku. „Můžeš ven? Prosím, mám novinky .“
Ihned přijde odpověď. „Za 15min. u školy.“školu máme obě tak stejně daleko od domu, a tak se vždycky scházíme tam.
„Jdu ven.“zavolám do obýváku a prásknu dveřmi.
Za 10 minut stojím u školy. Zase jsem vyšla moc brzo. Naštěstí Karol přijde výjimečně akorát a já nemusím čekat tak dlouho.
„Tak povídej, přeháněj, jsem jedno velký ucho!“zahlaholí Karol hned jak se ke mně přiřítí.
„Mám kluka!“
„Kecáš!“
„Nekecám! A hádej koho?!“
„Nevim né, tak už mě nenapínej!“
„Mám pro tebe tři údaje: modrý oči, blonďák, 22let.“
„Děláš si srandu?! Tys klofla Tobiho?!“vytřeští na mě oči.
„Bingo!“zašklebím se na ní.
„To je supeeeer!“protáhne. „Kdy mě seznámíš?“
„Uvidíme, nevim, kdy přijede. Ale hele co mám.“vytáhnu spod mikiny jeho košili. „A čuchni, jak voní.“rozplývám se.
„Kam půjdem?“podívá se na mě tázavě Karol, samozřejmě až potom, co dostatečně očichá ‚mojí‘ košili.
„Mmmm, co třeba do parku? Jenom se projít, pak můžem jít domu.“přikývne a tak vyrazíme. Celou dobu v podstatě nemluvíme o ničem jiném, než o Tobim a novém idolu Karol. Poznali se v krytém bazénu. On tam dělal brigádu jako plavčík a ona uklouzla po dlažbě. Když jí poskytl první pomoc(zavázal jí naražený loket), nabídl jí čerstvé jahody (ty Karol miluje), prý jako lék zevnitř a potom ho ona pozvala na kafe z bufetu. Vyměnili si čísla a byli spolu párkrát na rande.
„Tyjo, ale pěkně si se zabouchla.“dobírá si mě teď i Karol.
„No, už ale asi před třema měsícema!“
„Tak jak je možný, že je to na tobě tolik vidět až teď?! Vždyť tobě v očích problikávaj takový ty srdíčka, víš, jako v animáku.“směje se.
„Protože teď vim, že je to oboustranný.“pronesu naprosto vážně. Potom se ale na sebe podíváme a vybuchneme smíchy. Svalím se do hromady spadaného listí a začnu dělat andílka, jako by to byl sníh.
„Ty si pako.“řekne Karol.To si jen tak líbit nenechám! Než se naděje, leží vedle mě. Ležíme na zemi a díváme se na to zamračené nebe. Nemluvíme. Najednou na cestě před námi zastaví kolo. Kluk, co na něm jel vyndá foťák, vyfotí nás, poděkuje, nasedne a už uhání pryč.
„Aha.“podívám se na Karol a zase se začneme smát. Když se trochu uklidním, vstanu, opráším ze sebe listí a potom natáhnu ruku ke Karol. Zvednu ji ze země, má úplně studené ruce.
„Pojď ty ‚zmrzlino‘.“sklepávám z ní listí. Zavěsí se do mě.
„Půjdem už domů?“zeptá se skoro prosebně.
„Jo, jasně, už stejně začíná bejt tma.“
„A zima.“doplní mě.
Celou cestu ke škole jí líčím, jak to vypadá s naší češtinářkou v mojí rodině.
„Takže celkem v pohodě, ne?“
„Jojo, snad jo.“
„A jak to budete dělat ve škole?“
„Nevim, stejně jako doteď asi.“
„Tak já jdu už, je mi zima. Uvidíme se zítra jo?“
„Ok, pozdravuj rodiče.“rozloučím se s ní.
„Ty taky.“ušklíbne se. Potom se každá rozejdeme svým směrem.
Hned, jak přijdu domů, začne mi zvonit mobil. Mám žízeň, a tak si ho vezmu do kuchyně. Displej mi oznamuje, že volá ‚máma‘. Jemně ťuknu prstem na zelené tlačítko a přijmu hovor.
„Ahoooj.“slyším(po docela dlouhé době) mámin hlas.
„Čau, co potřebuješ?“odpovídám celkem nevrle. Já jí prostě úplně odpustit nedokážu a náš vztah už asi nebude nikdy jako předtím.
„Nic, to si nemůžu jen tak popovídat se svojí dcerou?“říká dotčeně. „Myslela jsem, jestli by jste nechtěly s Emou přiletět za mnou, až budeš mít příští týden ty podzimní prázdniny. Od ve středu by jste tu byly a v sobotu večer by jste zase mohly letět domů.“
„Přijet za tebou? Do Paříže?“popojdu do obýváku. Táta ztlumil zvuk u televize, aby dobře slyšel, o čem s mámou mluvím. Tázavě na něj pohlédnu. On se na mě podívá tak, že je vidět, že je mu to jedno, ať se rozhodnu. „Víš mami, ona s námi teď bydlí i tátova nová přítelkyně a její dcera. Ema asi nebude chtít jet teď pryč. Jedině, že by jsme přijeli všichni. Co ty na to?“nechce se mi jet do Francie jen s Emou. Táta s mámou dokáže vycházet,i po tom, co mu udělala, celkem v pohodě a tak v tom nevidím žádný problém.
„Táta má novou přítelkyni, jo?“diví se máma. „No jo, proč ne, tak přileťte všichni. Budem se těšit.“vím, že z toho rozhodně není nadšená, ale je mi to jedno.
„Fajn, tak já se ještě ozvu. Ahoj.“pokládám telefon.
„No, jedeme do Paříže.“otočím se potom na tátu, Martu, Naty a Emu.