Kapitola první:Zasedání rady

Musím zprávu předat co nejrychleji, problesklo mi hlavou, každá vteřina navíc může mít za následek nepředstavitelnou katastrofu. Při pohledu na stovky schodů vedoucích do S'atei mi přejel mráz po zádech. Proč musí být každý palác vystavěn ve výšce několika metrů, spojen nespočtem masivních schodů? Široko daleko jsem nespatřil žádné vznášedlo. A samozřejmě teleportace mezi bariérami je zakázána.
„Ne, nejsem hloupé lidské mládě,“ povzdechl jsem si nahlas a zahnal nezodpovědný nápad využít své energie k rychlému přesunu. Odlepil jsem patu od země a dal se do téměř klusavého pohybu, jak jen mi to výstup a tělo dovolily. Po překročení 198. schodu jsem přestal počítat. Kolikrát se až divím, jak taková zanedbatelná věc může odvrátit mysl od nepříjemností. Ovšem s mým rozumem a postavením by tyto myšlenky měly být prioritou. Odsunul jsem negativní energii stranou, jak to při vzrůstajícím napětí dělávám. Každý schůdek si zasloužil pohled plný obdivu a respektu k tvůrci. Sklo protkané větvemi a pruty stromů? Úchvatné.

Když jsem se před mnoha lety ocitl před vstupem do S'atei, můj údiv neznal konce. Již z dálky mě gigantické oblázky uchvátily. Čišela z nich veliká síla, život a láska přírody. Při dalších cestách jsem pokaždé musel ocenit dar Nejvyššího vládce lesů. Větývky obalené listím plné pulzující energie, jemně zapuštěné do čirého skla, aby neuvadly při přepravě a mohli sloužit několik set dalších století. Jak precizní, pomyslil jsem si.

S úlevou jsem zvedl pohled k bráně; stříbrný půlkruhový vstup z materiálu připomínajícího kombinaci dřeva a kovu, zvaného auxit. Velmi vzácný a žádaný polokov. Po obvodu z každé strany posetý krystaly v barvách duhy, spojen zlatou nití prostředního trikrystalu v barvě zlaté, stříbrné a bílé. Donutil jsem se opět k pohybu a proběhl palácovými zahradami. Ani nemusím popisovat jejich rozlehlost, krásu a rozmanitost, jak v druzích rostlin, tak spektru barev. Nebyl to zrak, který mlsal onen půvab, ale čich. Každou sekundu jsem cítil něco jiného, jednou to byla skořice, podruhé med, pak zase purpura. Hluboký nádech dokázal spojit vůně a chuť v okouzlující směs lásky, snů a představ. Omamné a zároveň tak uklidňující. Očima jsem vyhledal sloupový podstavec sloužící jako ovládací panel, naposledy se ohlédl po lánech květin a stromů, keřů a stébel, položil dlaň na zářivě bílou levitující kouli a ocitl se konečně v paláci.

Na špičce jazyku jsem stále cítil jablkový závin. Jedno z mála lidských jídel, co si můj jazyk mohl kdy vychutnat. Propletl jsem se labyrintem chodeb a chodbiček spojujících sály, pokoje a jiné místnosti a zamířil rovnou do meditačního centra.
Jak jsem předpokládal, pán byl uprostřed meditace. Nasával energii z okolí, aby vyrovnal svou auru. Průhledná schránka, vzhledem připomínající bublinu, se kolem něj lehce rozpínala a šířila jasné světlo kolem celých prostor. Upřeně jsem pána sledoval a nervózně přešlapoval ze strany na stranu. Ne, nesmím ho rušit, hlavou mi prolétávaly nerozhodné myšlenky, ale zpráva je životně důležitá.
Vtom starší muž otevřel oči, pohnul pravou paží a rozptýlil své aurické spojení jediným mávnutím. Po chvilce zůstaly už jen malé světélkující třpytky vznášející se jako ladné, bezstarostné chmýří pampelišek. Co by za to dali Shambalané, vidět něco tak neuvěřitelného, co já už jsem dnes považoval za samozřejmost ve spojení nejvyšších.

„Špatné zprávy, můj drahý Caerule? Mé rozjímání narušilo napětí ve tvém prostoru,“ zabodl svůj tyrkysový modrý pohled plný respektu a odhodlání do mých očí.
„Bohužel, můj pane, jak jsme předpokládali jen v těch nejčernějších snech, Samiel opustil naše bariéry. Nemohli jsme vůbec nic dělat, přidala se k němu spousta obyvatel. Netušili jsme, kolik stoupenců dokázal obrátit na svou stranu za tak nepatrnou chvilku.“
„V pořádku, proti Samielovi a jeho lidu bych měl problém i já sám. Hlavní je, že nebyla narušena bariérová stabilita. I přes nezdar, dobrá práce, drahý Caerule. Nyní nastal čas svolat co nejrychleji zasedání a prodiskutovat informace, které zatím máme.“
„Zajisté, jak si račte přát, nejvyšší, koho si žádáte?“ Zamyslel jsem se, nikdo z rady nebyl momentálně přítomen v paláci, ani poblíž.
„Všechny,“ odvětil rázně starší muž.

Dovolil jsem si s úctou v hlase oponovat: „Ale pane, nikdo přeci není v paláci, ani poblíž.“
„Já vím, ovšem sám si jistě uvědomuješ, že je to otázka naší utajené existence, v horším případě existence vůbec?! A to nemluvím o mláďatech,“ odvětil mi rázně. „V nejkrajnějším případě ti dovolím použít krystal i mezi bariérami. Za podmínky, že to bude nevyhnutelné a s tvou vlastní zárukou, že vyvážíš následnou nestabilitu.“
„Mnohokrát děkuji, pane. Udělám, co bude nutné,“ slíbil jsem a v duchu uznal, že je to ještě horší, než si vůbec dokáži představit. Použití energie mezi bariérami bylo povoleno tak dvakrát za deset tisíc let. Poklonil jsem se a otočil k východu, aby pán mohl pokračovat v meditaci, než bude sněm zahájen.
„A Cearule,“ oslovil mě vlídně, „ hlavně sežeň Flamminu, mám pro ni velice důležitý a neodkladný úkol.“
„Zajisté, pane.“ Odpověděl jsem a začal spřádat plány, jak všechny dostat co nejrychleji do paláce.

Sundal jsem průhledný, jemně namodralý přívěsek s krystalem a položil ho na svou dlaň. Při kontaktu se rozzářil, začal poblikávat, až se nakonec zvedl a lehounce mi levitoval nad rukou. Sálala z něj neuvěřitelná energie, teplá a silná. Dokončil svou aktivaci. Nyní jsem zaměřil celou svou mysl na kontakt:
„Rado nejvyšších, já Caerul, ochránce a majitel modré aury, vás nyní žádám, vyslyšte mě ve jménu pána. Svolávám zasedání, které se bude konat okamžitě po příchodu všech.“ Pomalu se kolem mě objevovaly krystaly různých barev, které se následně zhmotnily do podoby majitelů. Postupně se kruh doplnil až na jedno prázdné místo. Marně jsme čekali na záblesk červeného kamene. Pět minut uplynulo v tichosti, kdy jsme kmitali pohledy mezi sebou a dírou v pomyslné kružnici očekávajíc spojení s Flamminou.

„Dobrá tedy, začneme,“ promluvil jsem klidně, avšak s vážným pohledem. „V krátkosti, Samiel utekl s velkým počtem svých stoupenců. Předpokládáme, že se bude chtít dostat na zemský povrch a promíchat se mezi mláďata.“
„Jak je to možné?“ ozývalo se ze všech stran mručení a údivné pokřikování.
„To já nevím, pouze mám určité tušení,“ pronesl jsem hlasitě a rázně, aby se přítomní utišili. „Prosím, dostavte se okamžitě do zasedací síně. Jak vidím, nikdo z vás není mezi bariérami, takže teleportace nebude problém. Já mezitím musím sehnat Flamminu. Brzy nashledanou,“ ukončil jsem spojení uvolněním své mysli. Přívěsek začal pomalu uhasínat, vycítil, že ho teď nebudu potřebovat. Pověsil jsem si ho zpět na krk a vykročil do hlavní místnosti.

Zde byly dostupné všechny informace celé říše. Kdo, kde má jakou práci, kdy bude zatmění slunce, hodnoty energie mezi bariérami a jiné další věci na které je potřeba
spousty složitých výpočtů.
Centrum funguje na principu pozemských centrálních počítačů, avšak mnohokrát rychleji, přesněji a s vlastním myšlením. Je promítáno holograficky, tedy spíše pomocí energie, s přejatým vzhledem hologramů. Nekonečné pásy vznášející se vzduchem s možností posunu doleva a doprava pro usnadnění hledání. Největší a nejtěžší – model planety Země uprostřed místnosti, posetý tečkami a čárami, jež znázorňovaly lidi a jejich trajektorie cest. Dvouvrstvé složení umožňovalo pohled jak na povrch, tak i pod zem.


Párkrát jsem přejel rukou po obraze a hlavě si představil a udržoval portrét Flamminy. Planeta se několikrát otočila kolem své osy, až se zastavila, a můj pohled spočinul na červeně blikající tečce.
„A mám tě,“ zajásal jsem. Pomalu jsem zmapoval pohledem okolí a určil si nebližší souřadnice pro teleportaci. Pocítil jsem teplo na hrudi. Můj doživotní přítel ví. Jakoby se snad i těšil na každé další dobrodružství. Opět jsem ho sundal z krku, přešel do místnosti určené pro teleportace a zaktivoval.

Sotva jsem došlápl na zem, srazila mě vlna vody. „To nemůžete trochu dávat pozor?“ obořil se na mě malý kluk, vhledem připomínající vodního elementa, který se mezi ždímáním mého na skrz promočeného roucha zformoval do své pravé podoby. Jen tak tak jsem stačil uhnout druhému, co se řítil přímo na mě.

Oba dva se o sebe rozprskli, cákalo to všude kolem, a když se dali do kupy, náramně se chichotali a bavili pohledem na mě připomínajícího jim houbu na mytí. Vtom jeden z nich zavadil pohledem o krystal na mých prsou, špitl něco svému příteli a oba se uklonili: „Velice se omlouváme, nejvyšší.“ Otočili se a se smíchem skočili do řeky. „Vše při starém, rozpustilá děcka Pána vod,“ neodpustil jsem si pronést s pobavením v hlase na jejich účet.

Z přístavku jsem si vypůjčil jedno vznášedlo, nastoupil a vydal se hledat kolegyni. Plul jsem krajinou plnou zeleně a třpytivých potůčků, sem tam zahlédl nějakého aquanita, někdy i celý houf, dovádějící stejně, ne-li více jako ti, jež mě tak mokře přivítali. S přibývajícím počtem těchto roztomilých stvoření jsem nabyl jistoty, že nejsem daleko od sídla. Čím blíže jsem byl, tím horlivěji jsem musel uhýbat létajícím sprškám dovádějících dětí. Konečně jsem v dáli spatřil první obydlí. Mladí kolem mě prolétávali, ať už celí nebo v cákancích. Dospělí se lehce klaněli nebo kývli na pozdrav. Uprostřed města jsem zvedl pohled k nebi.

Jsem u cíle. Obdivně jsem si prohlížel palác, z jehož vrcholu tekla voda v podobě vodopádů seskupených do tvaru majestátního sídla zpět do řeky. Pomalounku jsem ho obešel. Z druhé strany, zádě, tekly proudy vzhůru, takže se kapalina neustále obměňovala. Žádný jiný materiál, žádné základy, auxit či jiné kovy, jen čistá lesklá tekutina proudící vzduchem. Neuvěřitelné. Sotva jsem se stačil dotknout, tekoucí stěna se rozestoupila přesně na míru mé maličkosti. Tedy, ne že bych byl nějaký prcek, uchechtl jsem se přirovnání. Začínám při všech těch dobrodružstvích získávat smysl pro humor. Na odlehčení nejlepší lék, ať jste kdokoliv odkudkoliv. Zlehounka se přede mnou stavěly krok po kroku říční schůdky.

„Uff “ oddechl jsem si a nervozně našlápl špičkou na kraj prvního schodu. Čekal jsem promočenou obuv. Ale zdání klame. Suchý nášlap, dopad na pevnou zem. Stále jsem si lámal hlavu jak je to možné. Chůze proti proudu, na dotek vlhká, na došlap bez známky smočení. Odsunul jsem dumání stranou s vnitřním slibem, že se Pána vod musím zeptat. Vstoupil jsem do temného tunelu z vln, kterých využívají pozemští lidé zvaní surfaři. Nic jsem neviděl, všude byla tma.

Najednou se zablesklo. Byl jsem teleportován.