Na ledě.

Jak to všecko začalo...

Byly mi 4 roky. Rodiče napadlo, že by mě přihlásili na krasobruslení. Pro tento sport měli vždycky slabost. Pořád věřili tomu, že u toho zůstanu. Začala jsem jako malinká. Bruslila jsem a čím jsem byla starší, tím více a více získávala zkušeností. Jezdila jsem sama na týden do Rokycan, nebo do Nimburku. Poprvé jsem byla sama takřka v 5ti letech. Byla jsem odkázána sama na sebe a musela jsem se o sebe starat. Neuměla jsem ani hodiny a když ty velké holky odešli, nechali mě samotnou a já nevěděla kdy mám tréning. Když jsem se vrátila domů, mamka řekla, že už mě nikdy samotnou nepustí...Nikdy a nikam. Po dvouch letech jsem jela sama do Rokycan. Bylo mi 7 a já vyrostla a nebála se. Jako malá jsem si kolem sebe vybudovala velikou zeď. Nikdo se nebavil se mnou a já se nebavila s ostatníma. Říkala jsem si, že jestli chci něco dokázat, nemůžu mít kamarády, že prý by to všecko stěžovali. Ono trochu pravdy na tom je. Každé ráno jsem stávala v půl páté na trening a do školy přijížděla akorát. Ve škole jsem měla kamarády a měla, tedy mám je stále moc ráda. Po škole se mě zeptali, jestli nechci jít ven. Já nemohla a to mi trhalo srdce. Po škole jsem opět jela na brusle a domů jsem se vracela v 10 hodin večer. Bylo to obtížné. Ale já to zvládala, ve škole jsem měla vždycky vyznamenání. Kdybych snad jen jednou dostala na vysvědčení trojku, mamka by mi řekla, že dokud si to neopravím, nepudu na brusle. Vždy se mě snažila podporovat jak na bruslích, tak ve škole. Učila jsem se cestou na brusle a cestou domů. A ono mi to stačilo. Když člověk bruslí 10 let, tak si na to zvykne. Tréningů bylo opravdu hodně. Bylo to náročné jak psychicky, tak fyzicky. O tom, že tento sport je drahý vám snad nemusím ani říkat. Kolik stály tréningy a kolik jen dojíždění. Protože nejsme milionáři, musela jsem vynechávat tréningy, takže jsem nejezdila 14x za týden, ale jen 7x. Ono tak jako tak toho bylo moc. Na závody jsem jezdila cca pětkrát za rok. Byla jsem také na stupínku výtězů, ale kolikrát to nebudu zmiňovat. Nikdy jsem nebyla člověk, který se vytahoval, jen protože jediný z města dělal tento překrásný sport. Nikdy jsem s kamarády o tom moc nemluvila. Přišlo mi hloupé vytahovat se. Ale znáte to...Najdou se lidi, kteří závidí a pak si o vás vymýšlí. O mě si kolikrát vymýšleli takové hlouposti, jako například, že jsem jim říkala, že jsem vyhrála např. dvacet zlatých medajlí. Což nebyla pravda. To, kolik jsem vyhrála medailí jsem si nechávala sama pro sebe. Mamka je ale ukazovala pomalu všem. Mě to bylo nepříjemné, protože se nerada vychlubuji, ale mamka byla pyšná na svou dceru a tak to nakonec věděli všichni. Žila jsem vlastně třemi odlišnými životy. První život, to byla RODINA. Druhý PŘÁTELÉ A ŠKOLA a ten třetí KRASOBRUSLENÍ. Stalo se mi mnhokrát, že mě kamarádi odsuzovali, že nemám čas a jak mě to může bavit. Já jsem si k tomu udělala, ale takové pouto, které jsem nechtěla opustit a jezdila jsem hodně let. Díky krasobruslení jsem poznala jak zlý umí být jiní lidi. Poznala jsem toho opravdu dost a nikdy nebudu litovat, že jsem s tímto překrásným sportem začala.

Dále bych chtěla zmínit pár svých zážitků...

Bylo mi 8 let a já jela poprvé na závody. Měla jsem trému...no měla jsem maximální trému. Bylo tam hodně lidí. Uprostřed stadion, lidé byli všude kolem. A já měla pocit, že není úniku. Postavila jsem se doprostřed stadionu a jen čekala, až pustí písničku, na kterou jsem měla tancovat. Říká se tomu "volná jízda". Pamatuji si to, jakoby se to stalo včera. Postavila jsem se a hned jakmile začala písnička, já se rozjela, tak jak jsem měla nacvičeno. Uběhla polovina a já se najednou zadrhla. Nevěděla jsem co mám dělat. Zapoměla jsem svoji sestavu(volnou jízdu) a nezbývalo mi nic, než improvizovat. Vymyslela jsem si vlastní kroky a konec zakončila druhou piruletou-což bylo špatně, protože dvě pirulety tam být nesměli, za to se strhávaly body. Ale mě to nevadilo, alespoň jsem tam nestála jako cimbál. Na vyhlašování výsledků jsem nechtěla čekat, protože jsem tušila jak to dopadne. Mamka mě tam držela a věděla jak to dopadlo, protože výsledky byly vyvěšeni na nástěnce, ale já tam neviděla, protože byla moc vysoko. První místo obsadila jedna nafoukaná holka, to druhé místo holčina, kterou jsem brala za kamarádku, ale pak se bohužel změnila. No a to třetí k mému překvapení, obsadila jedná praštěná holčina, která zapoměla svou volnou jízdu a improvizovala, tedy já. :D Byla jsem v šoku. Trvalo mi týden, než jsem uvěřila tomu, že jsem byla opravdu na stupínku vítězů. A z této skušenosti si berte ponaučení. Protože je někdy opravdu lepší, improvizovat, když vám kiksne plán A. A nebo mít plán B, ten jsem neměla!

V mých 7 letech jsem měla jet na testy. Ráno jsem vstala v pět hodin a oblékla se do šatečků. Měla jsem dobrou náladu, protože jsem se na testy těšila. Nebylo to nic těžkého a já měla pocit, že to zvládnu. Šla jsem si obout boty a v tu chvíli mě najednou něco štíplo. Rychle jsem se do ní podívala a tam viděla včelu. Začala jsem brečet a svým křikem jsem přivolala rodiče. Nebrečela jsem protože by mě to nějak bolelo, ale protože jsem měla napuchlou nohu a hrozilo mi, že nebudu moc jet, protože bych se nenazula do bruslí. Já se ale nevzdala. Řekla jsem rodičům, že to zvládnu a opravdu zvládla jsem to. Testy jsem udělala, noha mě moc nebolela a cestou mi mamka koupila dřevěnou včeličku, což mě pobavilo. Z této zkušenosti plyne ponaučení: "Dívejte se, kam dávate nohy" a hlavně "Nikdy se nevzdávejte".!!!

A to je tak asi všecko. Zažila jsem toho opravdu hodně, ale vyprávět to, musela bych na to mít snad 10 let. :)