Pod křížem Templářů- Kapitola 15

Každý z vojáků Jeho biskupské milosti Bruna ze Schauenburku byl připraven k boji. Lesní pěšina byla úzká a zatáčka velice nepřehledná. Ti, jenž se tak neúprosně blížili, nemysleli na možný útok, neboť jeli skoro tryskem. Spíše se zdálo, že mají velice naspěch. Všichni na chvíli zapochybovali, nad nekalými úmysly jezdců. Když se však vynořil první muž, jistota boje rychle vystřídala původní zaváhání. Jezdec hnal zpěněného koně, ale jakmile si všiml bílých plášťů, snažil se zastavit. Jeho výraz působil odhodlaně. V úzkém zástupu za ním se pomalu zjevovali další bojovníci. Nikdo nic nemusel říkat. Muži na koních jasně dávali všem najevo, co jsou zač. Otrhané kabátce na většině z nich vysely a ukrývaly kožené zbroje, nebo drátěné košile. Jejich zbraně nepatřili mezi nejudržovanější. Tesáky, meče i sekyry pokrývala místy rez a neoholené tváře se krutě šklebily.
I přes chatrnou výzbroj vydali ze sebe bojový pokřik a počali seskakovat z koní. Biskupští vojáci byli však velkorysí a rozhodli se jim pomoci. Dvě přesně mířené šipky z kuší rychle skolily nově příchozí jezdce. Muži opustili formaci a vrhli se na první pěší bojovníky, kteří stáli poblíž. Kvído, Ruprecht i dva střelci ještě vyčkávali. Na jejich tvářích byla znát rozladěnost ze značné přesily soupeře. Proti sedmi mužům stálo zatím sedmnáct, ale další přicházeli. Když se zdálo, že jejich tři spolubojovníci jsou pod velkým tlakem, vyrazili jim na pomoc. Další šipky usmrtili dva útočníky a třetí padl pod rychlým máchnutím Ruprechtova meče. Brzy se ozýval bojový ryk po celém lese.
Proti Kvídovi stáli tři menší vojáci s tesáky a hodně starými kulatými štíty. Tváře dvou z nich brázdily jizvy a jeden měl monokl z nedávné rvačky. Jednalo se o bandu nějakého loupeživého rytíře. Ruprecht skolil v pořadí již třetí soupeře a vrhnul se na skupinku nepřátel, která stála nejblíže. I střelci se zapojili do bitvy s tasenými meči a vedli si s nimi velice obratně. Ačkoliv se země barvila rudou krví padlých útočníků, jejich řady příliš neřídly. Ve chvíli, kdy se Kvídovi podařilo složit úderem do hlavy jednoho z ozbrojenců, objevil se v zatáčce rytíř v doprovodu pěti mužů. Z výrazu tváře se dalo vyčíst, že už mu dochází jednotky. Když viděl, že svou kořist podcenil, seskočil hbitě z koně a sám se vrhl do vřavy.
Ruprecht zrovna probodl hrdlo mohutnému vojákovi s dřevěným kyjem, když zaregistroval příjezd rytíře. Všiml si vysokého ramenatého muže v nablýskaném brnění s mečem a štítem připravenými k boji. Chtěl se s ním utkat, jenže rytířův doprovod se ujal iniciativy a tak se musel pustit do boje s nimi. Kvído se zbavil svých problémů a přispěchal biskupskému veliteli na pomoc.
Dva z pěti útočníků již krváceli a chroptěli na zemi. Silný úder holí do hlavy srazil na zem třetího. Ruprecht se uvolnil s obklíčení a konečně se vrhl na rytíře. Opovržení v mužově obličeji jej rozlítilo. Ťal příliš rychle. Meč se jen svezl po soupeřově štítu. Po úderu kolenem do břicha se Ruprecht přehnul v pase. Obouručný meč v jeho rukou, ztěžkl. Další rána štítem do obličeje měla katastrofální dopad. Biskupský velitel sebou praštil na záda a upustil meč. Z nosu mu vytryskla krev a ret nepříjemně napuchnul.
Tasil dýku a chtěl vstát. Rytíř však nebyl zelenáč a silným úderem štítu přes záda porazil Ruprechta na kolena. Rozmáchl se mečem a bez mrknutí ťal na hlavu. Ruprecht sebral síly a pokusil se ráně vyhnout. Meč se mu bolestně zasekl do ramene. Praskot kostí poblíž Kvída vyděsil. Jenže stále zápasil s dvěma bandity a nemohl vojákovi pomoci.
Ruprecht klečel na mechu, který se rychle barvil krví. Jeho sok se nad ním tyčil jako socha svatého v chrámu. Připravil svůj čtyřhranný štít, spodní stranou udeřil klečícího muže mezi krk a rameno, zapřel se a vytrhl svůj meč. Obličej mu pošpinila krev. Nepřestával se šklebit. Ruprecht se ještě snažil vzchopit, ale síly ho zcela opustily. Padl do měkkého mechu a mžitky před očima vystřídala rudá mlha. Pak bolestí ztratil vědomí.
Většina útočníků byla již pobita, ale také dva biskupští vojáci leželi na zemi v kalužích krve. Jeden již odešel na onen svět, druhý se zatím držel. Ošklivá rána na břiše bolela jak čert. Tři banditi se drápali na koně a pokoušeli se ujet. Pět posledních odvážlivců čelilo nepříteli, ale neměli šanci. Kvído srazil vaz jednomu svému soupeři a o druhého zlomil hůl. Tomu chudákovi nebylo ani dvacet. Přímí úder do obličeje mu zlomil nos a vymlátil přední zuby. Z rozseklého obočí se řinula krev. Padnul na zem a dal se do pláče. Kvído tasil svou orientální dýku, sebral ze země tesák a zaútočil na mohutného rytíře.
Rytířovo sebevědomí po skolení soka prudce stouplo a málem si nevšiml běžícího Kvída. Otočil se a nevěřícně pozoroval toho pošetilce, který se mu odváží čelit. Měl kastrólovou přilbici s vysunutým hledím. Jakmile pochopil, že to ten chlapík myslí vážně, nasadil si hledí, udeřil mečem o štít a zpevnil kolena. Nehodlal se s ním zdržovat. Rozkročil se a čekal.
Kvído zrychlil a připravil se na hod. Když byl sedm metrů od mohutného rytíře vrhl vši silou tesák. Muže to evidentně zaskočilo, útok vykryl na poslední chvíli. Tesák mířil do obličeje, a obránce si musel zakrýt výhled štítem. Než se nadál, ucítil obrovské pálení v břiše. Kvído mu zabodl dýku do boku. Z rány se rychle řinula krev. Rytíři ochably svaly a on se pomalu dostal na kolena. Chvíli klečel a nechápavě civěl na ránu v břiše. Složil se. Z úst mu počala téct krev. Pásek přilby se zdál být kratší a dusil.
Kvído k němu rychle přiběhl, vytáhl dýku a pásek rozsekl. Z úst se vyvalilo několik chuchvalců krve. Muž těžce dýchal. Umíral. Kvído si k němu klek a nadzvedl mu hlavu.
„Kdo vás poslal? Kdo jste?“
„Jdi do háje.“
„Máš poraněné břicho, můžeš umírat i hodinu. Když mi všechno řekneš, ukončím tvé trápení.“
„Tak dobře. Jsem Fridrich z Rýzmburka. Třetí syn. Žil jsem v Praze, dokud ke mně nepřišel nějaký chlap. Dal mi přes třináct tisíc stříbrných. Měl jsem si někde na jihu Moravy koupit tvrz a sehnat bojovníky. Tak jsem sehnal tuhle chásku. Ten chlap měl jen jednu podmínku, kromě těch mužů. Musel jsem mu přísahat věrnost a přitom jsem ho ani neznal. Včera před půlnocí za mnou přišel znova. Nevím, jak se dozvěděl, kde jsem tvrz koupil. Já jsem ho od prvního setkaní neviděl skoro přes tři roky. Přišel, vypil trochu vína a šel rychle k věci. Určitě spěchal. Měl jsem okamžitě sebrat své muže a počkat na křižovatce kousek od Vyškova. Prej až uvidím jezdce, tak se na ně mám nalepit a zbavit se jich, než dorazí do Brna. Dal mi jen třicet stříbrných. To bylo vše.“
Fridrich z Rýzmburka se začal dávit. Pomalu už nemohl dýchat. Zavřel oči. Snažil se překonat bolest. Kvído se tiše pomodlil. Pak položil ostří dýky na krk umírajícího muže a podřezal ho. Dýku si otřel do pláště mrtvého a vstal. Rozhlédl se po bojišti. Byla to spoušť. Jeden voják hlídal dva zajaté lapky a dva další muži se snažili postarat o raněné. Kvído se ujal péče o Ruprechta a poslal vojáka pomoci svému druhovi.
Vytáhl z malé kapsičky na opasku nějakou mast a bylinky. Položil je do udusaného mechu a pokoušel se zastavit krvácení. Roztrhl kus špinavé haleny jednoho z padlých a přiložil ji na ránu. Krvácení po chvíli polevilo. Pak rameno umyl vodou, pro kterou skočil do studánky, nanesl mast smíchanou s bylinami a zavázal do čisté látky z rytířova pláště.
Znova doběhl ke studánce pro vodu a přinesl ji dvěma ošetřujícím vojákům. Vděčně ji přijali. Sami vypili celou čutoru. Musel jít ještě jednou. Kvído se také pokusil dát napít Ruprechtovi. Po pár pokusech dostal vodu do vyprahlých úst. Zraněný dostával horečku. Ani jeho muž na tom nebyl dobře. Kvído se obrátil na vojáka hlídajícího zajatce.
„Martine, kolik jich padlo?“
„Dvaadvacet, pane. Tři někam ujeli. Co uděláme s nimi?“ zeptal se ukazovaje na dva spoutané útočníky.
„Nevím. Co je běžné? Dělej, co je třeba.“
Martin pokrčil rameny a zamířil ke koním. Oba zajatci byli lanem přivázáni k mohutnému dubu. Chvíli Martinovi trvalo, než v brašnách našel, co hledal. Dva dlouhé konopné provazy. Rychle na nich udělal oprátky. Přehodil konce přes nejsilnější větve statné lípy a sundal si helmici, aby mohl snadněji šplhat. Rychle provazy uvázal a seskočil dolů. Banditům spoutal jen ruce, nasadil oprátku a spolu s Kvídem je posadil na koně. Koně plácl po hřbetě. Prudce se rozjeli. Jejich jezdci však s hlasitým křupnutím zůstali viset na větvi.
Bez soudu a posledního pomazání, pomyslel si Kvído. Nebyl čas se zdržovat a polemizovat nad spravedlností. Ruprecht na chvíli získal vědomí, takže mu mohli dát pořádně napít. Celá situace se nesmírně komplikovala. Ani jeden ze zraněných na tom nebyl dobře. Chvílemi ztráceli vědomí a opouštěli je síly. Nakonec zkušení vojáci rozhodli, že zranění cestu do Brna přežijí. Na lesní mýtině by stejně dlouho nevydrželi. Začali vyrábět něco, na čem je tam dovezou. Za hodinu měli hotové tři jakási nosítka z jehličnatých větviček. Na ně položili raněné i tělo padlého rytíře. Za nosítka zapřáhli koně. Martin se uvolil, že tělo Fridricha z Rýzmburka odveze na jeho tvrz. Ač to byl bandita, zasloužil si křesťanský pohřeb. Ostatní vyrazili ku Brnu.