Bubák

Každé malé dítě trpí nemocí, které se lidově říká fantasie. Po nástupu do školy, je tato nemoc většinou úspěšně léčena a z jedince se tedy stává tvor značně nekreativní, což dnešní společnosti vyhovuje. Strach bychom mohli vyjadřovat všemi možnými psychologickými i sociologickými termíny, ale věřím, že bubák, jako hlavní tvář reklamy na strach postačí.

Když jsem se ještě batolil a cucal palec u nohy, měl jsem tehdy svého bubáka. Bohužel, nástup na základní školu, mě připravil o značnou část paměti z raného dětství, což zapříčinilo i vytlačení prvního bubáka. Naštěstí, můj ctěný otec bude mít toho svého až do konce života. Částečně souvisí s mou tetou Anastázií.

Nikdo neví, kde se vlastně vzala. Přišla neočekávána a neohlášena. S bujarým veselím i poprsím se vítala s každým členem rodiny. Některé sice málem udusila, ale zdálo se, že si nenechá zničit náladu ani smrtí vlastního synovce. Vzpomínka na ni je tak živá, že stačí jen zmínka a tlak mého nebohého otce letí vzhůru rychleji, než Gagarin do mezihvězdných prostor.

Teta se netajila svým kladným vztahem k alkoholu a k zámožným pánům, ale to ještě nikdo netušil, jak moc je kladný. Všechno se začalo ukazovat až po čtvrté skleničce Modrého portugalu, který si u nás schoval dědeček. Tvrdil, že tak dobré víno lze pít pouze na jeho pohřbu. Dodnes se mu nikdo neodvážil říct, že zde bude muset zůstat hodně dlouho.

Když byl můj nebohý otec donucen skočit pro další lahev, teta jako by se probrala z opilecké letargie a počala rozdávat rozumy. Tuším, že u ní se jedná o jakýsi přechodný opilecký stav. Jak byl tatínek konsternován, když přišel domů (tedy až potom, co oběhl půlku sídliště, aby v nějakém obchodě koupil víno, kterého se teta dožadovala). Hned ve dveřích uslyšel své jméno.

„Myslíš, že Zdeněk je dobrá partie, dušinko?“ ptala se teta Anastázie mé nebohé matky, která na ni po otcově odchodu zůstala sama. Maminka jen pokrčila rameny a její obličej měnil barvy neskutečnou rychlostí. Křídovou bledost vystřídal zvláštní odstín rudé, který jsem od té doby nikde neviděl.

„Je to trochu břídil. Děti má možná rád, ale můj současný partner je zámožný a milovník dětí zároveň,“ pokračovala odhodlaně a maminčiny rozpaky či nesouhlas vůbec nebrala v potaz.

Jestli ovšem dokáže něco mého tatínka opravdu dostat do varu, pak je to pochybnost o jeho kvalitách. Následující scény jsou plné křiku a do ruda se barvícího koberce. Kromě obsáhlého sdělení tetě, že ten břídil sice nevydělá mnoho, ale zato nemá rudý nos od pití a dokáže ustát na vlastních nohách, se teta prudce zvedla z pohovky. Díky gravitaci a požitému alkoholu se však rychle navrátila do původního stavu. Bohužel, s mohutným žuchnutím a silným výkopem pravou nohou.

Stůl, nepřizpůsoben na trénink fotbalu, se i se třemi čerstvě nalitými sklenicemi odporoučel na zem. Pokud mého otce rozčílí pochybnost o jeho kvalitách, pak je to jen slabý odvar toho, co se děje s maminkou, když se zašpiní koberec. Nakonec to byla právě ona, která tetu odeslala do patřičných mezí. Její řev, trefně přirovnané k rozzuřené lvici, se nesl sídlištěm. Vše navíc podtrhla úderem do flašky s vínem, jejíž obsah ještě více upravil vzor koberce. Následovalo jen hlasité prásknutí dveřmi a slib, že tetičku už nikdy neuvidíme.

Nevím, jak dlouho jsem s tatínkem seděl v kuchyni, ale takhle dlouhé a stísněné ticho jsem již nikdy nezažil. Pak jsem musel slíbit tatínkovi, že maminku nebudu nikdy zlobit, protože tohle už nikdy nechce zažít a taky prý nemáme tolik peněz na nové koberce. Vše jsem ochotně slíbil. Ještě dnes, když se schyluje mezi rodiči k hádce, vidím, jak tatínek vymýšlí obranu, anebo co možno nejrychlejší ústup. Snad jen dodatek pro klid mého tatínka.