Život jedné puberťačky-2.díl

Stále je ještě deštivo, atak je jasné, že venku zůstat nemůžu. Mám ještě asi tři hodiny do srazu s klukama a ikdyž mi déšť vůbec nevadí, nemůžu vylézt na podium mokrá jako myš. Nakonec padla volba na kamarádku Karolínu, které nikdo neřekneme jinak, než Karol. Karolína je nejlepší volba i podle významu jejího jména- výborná kámoška, pravdomluvná a starostlivá. Někoho takového teď potřebuju. Karol je taky, narozdíl ode mě, dost rozvážná a než něco udělá, vždycky si probere pro i proti a podle nich se potom rozhodne.
Napíšu jí smsku:"Jsi doma?...Nutně tě potřebuju." a neuplyne ani minuta, když mobil zapípá. "Jojo, jsem, za jak dlouho mám čekat dole?" odpovídá Karol. "Už před třemi minutami bylo pozdě." vyťukám, zatímco se krčím pod malou stříškou u jejího vchodu.
Za pár vteřin je dole."Co se stalo?Pojď nahoru, půjčím ti suchou mikinu." táhne mě po schodech.
Karol chodí do jiné školy a tak Martu nezná, což se mi teď docela hodí. Marta je totiž nejoblíbenější učitelka úplně všech. Všech, včetně mě. Všichni k ní mají důvěru, ona se o nás opravdu zajímá a větné rozbory jsou s ní legrace a já se na její hodiny vždycky těším. Teda asi těšila. Podle toho, jak to teď vnímám tak už k ní necítím nic. Ani obdiv, ani úctu a nechci jí jako kamarádku, jako učitelku ani jako macechu.
Tyhle moje myšlenky už nezůstanou jenom v mojí hlavě, přistihnu se, jak to všechno říkám Karol.
"Takže si to zrekapitulujeme" říká Karol a pokračuje." Tvůj táta se s ní pravděpodobně seznámil na třídní schůzce, když, podle toho co ti říkal, do ní narazil na schodech a rozsypal jí písemky. Potom jí pozval na kafe. A nic dalšího už ti neřekl."
"Ne, vždycky říkal, že má něco v práci, nebo že jde na pivo s kámošema, nikdy neřekl, že se jenom vyspí s mojí češtinářkou a potom se vrátí domu, jestli myslíš tohle."odpovídám trochu naštvaně.
"No, to mi nedošlo, on s ní vlastně spí." podívá se na mě Karol a najednou obě vybuchneme smíchy.
"Kašlu na to, nenechám si od nich otravovat život, prostě budu dělat dál, to co dělám a oni ať si dělaj co chtěj!" zakončím debatu, když v tom mi najednou zazvoní mobil. Na displeji se objeví tátova fotka z jednoho večírku, kde jsme byli spolu. Vždycky se jí musím smát, teď ale ne. Hodím mobil po Karol. "To je táta, co mám dělat, co mám dělat?! ?!" zašeptám, jako by to mohl slyšet. Karol ale zmáčkne zelené tlačítko a mobil mi hodí nazpátek.
"A-ano?!" jediné, co ze sebe vymáčknu je "Ano"?..no to je teda ubohý.
" Kam si jako šla, můžeš mi to vysvětlit? Marta si teď připadá dost blbě, jakože tě odsud vyhnala, co jí ´mám asi jako říct?"
" Řekni jí třeba, že když už mi sežrala oběd, mohla by aspoň udělat něco k večeři. A že jestli si myslí, že takhe snadno se mě už zbavila, tak je dost na omylu. "
"Prosimtě, co blázníš?! Ona se tě přece nechce zbavit! Totálně ses pomátla, takže, teď mě poslouchej.Nemusíš s ní hned dobře vycházet, ale než se ti to v tý tvý hlavě srovná a oblíbíš si jí, tak to budeš muset předstírat!"
"Děláš si ze mě srandu?!" nemůžu uvěřit tomu, co právě řekl.
"Ne, myslim to naprosto vážně. A jestli máš v plánu dělat nám ze života peklo, tak si to urychleně rozmysli, nebo o prázdninách nikam nejedeš, ano broučku?!" řekl to tak sladce.
"Jo, musím uznat, že vydírat umíš skvěle."
"Ne, tohle není vydírání, to je obchodování! Ty něco chceš po mě, já chci něco po tobě. Vyhovíš mě, vyhovím tobě. Tak co, dohodneme se?"
"Jo." doufám, že to stačí, nic víc už se mi říkat nechce.
"Fajn, v kolik dneska začínáte?"
"V sedm." odpovídám suše.
"Ok, budeme tam.A ještě než začneš drškovat, zamysli se nad naší dohodou." to si snad dělá srandu ne?
"Hm, budu se těšit?....Chceš písničku na přání?" odpovídám ironicky. Na každém koncertě hraju jednu písničku na přání pro toho, kdo jako 7.(moje šťastné číslo) napíše vzkaz do chatu.
"Jo, to by bylo fajn. Marty nejoblíbenější je..."
"Já vím." přeruším ho. Říkala nám to minulý týden, kyž jsme psali slohovku o tom, jaký hudební žánr je nám nejbližší.
" Fajn, tak v sedm. Čau." položí telefon.
Všechno to převyprávím Karol."Co chceš dělat?"
"Přistoupím na naší dohodu, nic jinýho dělat nemůžu. Jinak by mě o prázdniny nepustil, a víš, jako moc to pro mě znamená."
O prázdniny mám jet se svojí skvělou tetou a nejlepší kamarádkou v jedné osobě Vandou do Říma. Na celé dva měsíce. Když jsme my dvě spolu, je nám nejlíp. Narodila jsem se, když jí bylo 16 a ona mě odmalička brala sebou na různé koncerty. Ona mě přivedla k rocku, který mám tak ráda. Občas mi připadá, že Vanda vlastně nikdy nedospěla. A to je jedině dobře. S dospělými není taková legrace a nejsou ochotní dělat bláznivé věci. Zato Vanda ano. Ve 23 odjela do Itálie, našla si tam přítele a i potom, co se rozešli tam zůstala žít. Vídaly jsme se málo, ale od té doby, co se před půl rokem vrátila do Čech, se vídáme často. Skoro kždý víkend jezdíme s tátou a Emou do Prahy, kde má velký dům na okraji náš děda. Je to známý fotograf. Jezdí tam i Vanda, takže víkendy trávíme spolu.

S Karol mi čas do koncertu utekl rychle a najednou je šest.
"Ježiš, musím už jít." říkám Karol.
"Víš co? Já tam půjdu s tebou. Aspoň se seznámím." ušklíbne se.
"Dobře, tak jdeme."



*pokračování příště