Zabita životem.

A tak si prostě dál procházela světem bez povšimnutí. Bez toho, aby někdo věděl, co se chystá udělat. Bez toho, aby si někdo všiml, že hledá pomoc. Bez toho, aby někdo pomyslel na to, co se může stát, když je lhostejnosti více než lásky. Procházela ulicemi, kde si hráli děti. Procházela kolem koncertových hal. Procházela kolem vysněné školy, kterou nezvládla. Procházela kolem lidí, které milovala. A nikdo si ničeho nevšiml. Nevšimli si, jak vyrůstala, kde studovala, kde všude pracovala. Nevšimli si, když změnila střih vlasů. O barvě jejích očí nemluvě. Všimli si jediné věci. Věci, ke které ji dohnali oni samotní.
Byl teplý, letní podvečer, když se to stalo. Seděla na parapetu okna - jak to měla v oblibě - a smála se. Smála se a čekala, až se ručičky hodin posunou na správný čas. Vyloženě se těšila, až začne působit kombinace sedmi druhů barevných tabletek v, teď už bezbranném, těle. Najednou zazvonil telefon. Seskočila z parapetu, seběhla schody, pod nimiž stál malý stůl. Na něm černý telefon. Její úsměv se najednou rozzářil ještě víc. S napětím uchopila sluchátko do pravé ruky a přitiskla si ho k uchu. „Matka je mrtvá!“, oznámil jí rozklepaným hlasem bratr. Brečel. Ona se smála. Slzy mu opětovala hlasitým smíchem. Jeho hlas se rozklepal ještě víc a on nechápavě křičel do telefonu: „Co je? Ty se směješ? Matka je mrtvá! Pochop co Ti říkám! Mrtvá! Naše matka! Už nežije!“ Bez otázek položila telefon. Vyběhla schody, z lednice vytáhla láhev červeného vína, z vitrínky skleničku a opět si sedla na svůj oblíbený parapet. Popíjela, smála se. Srdce jí bilo nepředstavitelným tempem, ale ona se smála. Plán vyšel!
„Bylo tak jednoduché pozvat ji na kávu oslazenou barevnou drtí. Ještě stihla projít pár bloků, než se dostala domů. Pak pomalu usínala.“, vyprávěla o dva dny později na místním komisařství žena, co milovala chvíle na parapetu. Na závěr výpovědi řekla: „Zabila jsem právě ji, protože ona byla ta, která mi dala život. Ta, která mi dala tenhle podělanej život.“
V poutech ji odváděli do policejního auta, které stálo před budovou. A tehdy se to stalo. Konečně si nevšímali ničeho jiného, než její osoby. Všichni najednou věděli, kde studovala, pracovala a jak vypadala. Někteří dokonce znali barvu jejích očí. Všichni věděli, že je to ta, která zabila. Nikdo však netušil proč.