To je dobře, že neumíš žalovat...

Tak jo, zase je večer. Sundávám z krku stříbrné šperky a házím je na tvoji hruď. Slyším malé bezvýznamné „au“, kterému dál nevěnuji pozornost. Tak nějak jsem si zvykla. Tvé věčné kňourání a pofňukávání v mojí mysli. Jsi přeci jen stůl. A jsi pracovní stůl! Od čeho jsi pracovní, když se nesmíš ušpinit. Každý se při práci ušpiní. Tak proč kňučíš? Jsi přeci od toho, abych tě zničila. Jsi přeci jen kus dřeva. Dobře, kus dřeva se jménem.

Bum! Bác! Škráb! Prásk! Bum! Bác! Bác! Bác! To ti přeci neuškodí. Trošku si tě vylepším. Konečně už nebudeš vypadat jako třicet let stará, ztvrdlá kobliha, ze který navíc někdo vycucl marmeládu. Co? Říkal si něco? A vůbec, říkej si, co chceš, nalepím ti na tu tvojí imaginární, neimaginárně prořízlou, pusu pár pásků kobercovky a bude klid. Pořád se snažím abys byl hezčí a hezčí, ale ty si pořád meleš to svoje. A taky Ti asi vyškrábu oči nůžkami, abych nemusela snášet ty vražedné pohledy vždy, když tě chci seznámit s něčím novým a kapu mezi vás Herkules pro silné přátelství. A když už tak mluvím o přátelství, měla bych jeden skromný dotaz. Je známo, že si přátelé pomáhají – to doufám víš – tak proč mi občas neulehčíš práci a neuspořádáš si věci, které ti leží na těle tak, abys vypadal alespoň trochu uklizeně. Proč musím pokaždé přijít a udělat to za tebe. Já tě přeci taky nežádám, abys mi čistil zuby, žehlil prádlo, apod. Jsou to možná moje věci, ale nepořádek je tvůj! Achjo. Jsem na tebe tak hodná. Každý den ti maluju nový make-up. Přináším ti přátelé, co se tě drží jako klíšťata. Když byly v módě potrhané džíny, rozřezala jsem ti i kabát, abys byl opravdu cool! A co ty? Když si na tvoje břicho něco ladně odhodím, vždy to, ne moc ladně, shodíš na zem. Kamaráde, kamaráde. Tohle si kamarádi nedělají. Snad abych k tobě taky začala být zlá..