Jak jsem razil do Mladkova...

Pohoda. Stačilo se donutit ráno vstát – stejně jsem byl samým enthustiatismem vzhůru už předtím, než budík zvonil. Oblíct se, do báglu hodit pití, lezky a mapu. Jo a ještě matrac. Jsem nervní, jak stará panna.
A vyrazil jsem, směr autobus na vlak. V autobuse na mě řidič čuměl, jak kdybych utíkal z domu, no, budiž – hlavně, že mi nepočítal ani matrac – to prej není zavazadlo. Dojedu na vlakáč, koupím jízdenku a čekám na trejn, kterej přijíždí asi za pár minut. Říkám perfekt, jen tak dál a frčím do Ústí. Sice jsme chvilku trčeli v Třebové, ale jinak v pohodě. A už jsem v Ústí...
Tyjo, teď mě chytlo takový...no, nazvěme to „nutkavou potřebou navštívit onu místnost za jistým účelem“. Tak jo, není problém (snad mi nikdo nešlohne bágl). Dondu k toaletám a nevím co se to s populací děje, ale všude jsou automaty. A zrovna ten buzerant po mě chce pět korun. Na tom by nebylo nic. Teda kdybych těch pět kaček měl. Tak Filo, a co teď?? Jak říká babička: „Líná huba – holý neštěstí.“ No a tak jsem otevřeným oknem za desetikorunu vyčejnžoval s mistrem nádražákem dvě pětikoruny.
Teď část asi budu muset přeskočit, protože když jsem přesvědčil búrem automat, aby mi povolil přístup, tak mě chytlo i „nevolno na jiné frontě“...prostě totál posr...(pokakaný, chci říct), hajzly se kterejma se nedaj měřit ani ty v „čínské díře“. Prostě kapku humáč. No nic, hlavně, že se mi aspoň fyzicky ulevilo...a že jsem to přežil. Pak sednu, již zcela uvolněn (až na ty nervy) na lavečku před Letohradským nástupištěm a čekám. Minuty plynou a plynou a za necelou hoďku a půl je tu vlak do mé destinace - Lichkova, což je cíl mé mise.Jo, dobrý, vlak se rozjel a já jsem v něm, takže jsem to jakž takž zvlád. Za hoďku jsem v cíli mého putování. Vylezu z vlaku a nádraží a tasím mapu. Je to jasný – kupředu, zpátky ni krok...Cesta je asfaltová, za chvíli přecházív prašnou a teď se jen dívat, kde ty šutráky jsou. Hahá! Už je mám. Vypadá to úplně jináč, než na fotce vod Stráníka, ale to není důležitý. Důležitý je, že jsem tu a že jsem to našel.
Tak vobouvám lezky (áááá Miurááá!) a jde se na samotný akt...jsem si říkal: „Nejsu žádnej sedmičkovej borec, takže začnu na nějaké pětce...“. A jo pětka v poho, jeden, dva kroky, natahuju se na třetí a...je tam mech...
...a řikám: „Kurva...kdo to sem dal??!“...Jo to je teda něco, celej vršek je zarostlej. A ne málo! TO mě teda pěkně prudí, protože ani to blbý „pětáčko“ nedám. Po několika marnejch pokuse pravím: „Čadim na to, jdu na céčko.“. A tak jdu na céčko. Sem myslel, že nejsu žádny sedmičkovy prase, abych lez ňáky stropy, jak ten pavók...tak na to čumím, jak to dělaj, to snad lítaj, ne?? Jo, to céčko, dopodrobna pětcéčko. Tak OK, poď na to kotě, ať to máme za sebou! Začnu (už s bandaskama) rabušit, zvrchu na mě solí mech, ruky kloužou. Chce to namágovat, protože pravověrnej bouldrista si sype mágo snad aj do čaje (což teda není můj případ). Tak se po tom zaprášilo a Sarumanova bílá ruka jde do další akce. Jeden krok. Druhej krok. Třetí mech. Takže tudy cesta taky nevede...je to se mnou už asi špatný. Otejpoval jsem už snad „tri prsty“...a červená jen teče. Ale co to s takým drsňákem jako já udělá?? Uplnej kotan. Takže asi po půlhoďce čistýho času pokoušení to balim...šestky a sedmičky jsou moc drsný. Mám dost. Přemejšlím, co se posralo...proč jsem to nedal?? Kvůli mechu? Kvůli tomu, že sem tlustý prase? Nevim. Pětka je snad v poho, ne? Asi ne, no...
Tak se válím po matraci asi půl hodiny, leze po mě snad celý mraveniště. Prostě zabíjím čas...o dvou nás. Nechcu sedět na nástupišti a smažit se tam.
No nic, můj čas přišel. A tak se sbalím a valím na nádraží, kde jsem asi za půl hodinky. Počkám a hned jede vlak, zpět do Ústí. Klídek. Další waitění na vlak a poslední dnešní hod matrací do vlaku a už jen vychutnat si cestu. V hlavně ta pitomá písnička „I'm coming home“, ale to mi až zas tak nevadí. Horší, je, že jsem si dne vlastně vubec ni nedal...
Jsem doma. Odmotám z prstů tejpu a namáčím je v Alpě. Svinsky to pálí, ale to mi nevadí. Dorší je, že jsem nic nedal...pořád se mi to točí v palici. Ale jsou to nicotné problémy. Rozhodně tím nic nekončí. Naopak začíná další hra člověka s přírodou...
A jak je psáno na jednom záchodě:

„Byl jsem tady, přijdu zas, polibte mi prdel, Fantomas...“.