Nevěra

Nemusím být detektiv, abych si všiml těch narychlo zamaskovaných stop. Napůl setřené blátivé otisky bot, lehce rozmazaná rtěnka, ty známé papilární linie obtisklé na tvém krku. Možná, že je sama nevidí, ale pro mě fosforeskují do ztemnělého příšeří bytu.

Zase tu byl. Už jsem si zvyknul na našeho denního hosta. Ve dne přijde a navečer se se mnou pěkně prostřídá. Ani nepočítám, kolikrát jsme se tu vyměnili. Kdybych tomu přiřadil přesné číslo, byl by najednou skutečný.

"Jak ses měl v práci?" zeptala se jakoby nic a rychle uklízela poslední stopy.

"Jako vždycky, znáš to."

Ne, nezná to. Neví, jaké to je celý den ohýbat hřbet a pak se vrátit do domu, kde čeká ona… A proč si už konečně nesetře jeho otisky z krku?!

Hodím jí papírový ubrousek.

"Utři si krk, máš tam svinstvo."

Nechápavě ten kousek papíru chytí a pomalu si tře kůži.

"Je to lepší?"

"Jo," odpovím úsečně. Zářivé otisky prstů zmizely.

Kdysi se mi líbila. Byla plná života a dokázala prozářit každou chvíli. Člověka naplňovala zvláštní energií, ale teď… Už dávno ztratila svoje kouzlo. Spíš se ploužila po domě a bylo vidět, že se těší, až k ní ráno přijde ten druhý.

Nehodlám s ním soupeřit. Nemá to cenu. Co pro ni představuju já? Dojnou krávu? Možná určitý opěrný bod, ke kterému se může vrátit a vysát ho do dna. To jsem já.

"Na co myslíš?" zeptá se bázlivě.

"Na hokej," zavrčím.

"A nechceš si ho radši pustit?" opáčí.

"Ne," ukončím debatu.

*

Ležíme vedle sebe v posteli, apaticky. Jeden druhého se nedotýkáme a pouze pozorujeme tmavnoucí strop. Pruh záře ze světlometu projíždějícího auta občas prořízne hebký samet noci. Mlčíme.

Vím, že nespí a ona zase ví, že nespím já. Proč mlčíme? Proč jsme najednou odcizení? Ano, nevěra… to je ten důvod. Kdyby přes den nespala s někým jiným, všechno by běželo jako na drátkách.

*

V podobném stavu zahnívání jsme vydrželi prakticky celý rok, až jsem se rozhodl, že tomu zatnu tipec. Nechtěl jsem dál snášet to každodenní ponižování. Ze setrvačnosti naší předchozí lásky jsem to vydržel až doteď, ale každý pohár někdy přeteče.

"Ty děvko, ty se tady fakt kurvíš!" zařvu už od dveří, když uvidím dva páry bot. Vběhnu do ložnice…

Jak mi to mohla udělat? Mít podezření, i když hraničící s jistotou, je něco jiného než přímé potvrzení. Válí se v posteli s nějakým studentíčkem. To jsem jí opravdu nestačil?

"Vypadni!" vykřiknu na toho hajzla. Poslušně sklopí hlavu, sebere si těch pár hadrů a vybíhá ze dveří. Pomůžu mu v tom nohou.

"A ty…" otočím se na ženu, "ty kurvo, jaks mi to mohla udělat? Rok se tady scházet za mejma zádama, v mým vlastním bytě. Máš mě za úplnýho debila? Myslela sis, že na to nepřijdu?"

"A-ale," pokoušela se marně odporovat.

"No, co? Co ale?!"

"Petr tu byl dneska poprvé."

"Jak poprvé? Aspoň mi sakra nelži do očí."

"No poprvé. Už jsem to tady nemohla vydržet. Pořád ty vyčítavý pohledy. Cítila jsem se, jako bys mě dusil. Já nemohla jinak."

"Nemohla jinak, jó? Víš co? Vypadni! Vypadni a už se nevracej."

Beze slova se sbalila. Nejspíš částečně počítala s tím, že by tohle mohlo přijít. Během pěti minut byla venku ze dveří.

Rozzuřený přecházím po bytě jako lev zavřený v kleci.

Lhala mi. Prej poprvé. Podváděla mě celej rok. To je jasný. Každej den. Musí mi lhát, prostě musí…

Zastavím se před zrcadlem a otočím se na něj. Je v něm pouze můj odraz. Najednou se zdá být větší a hrozivější.

Musí…?