Pátek 13

Obrátil se ke stěně, jeho tělo se svalilo na zem v závanu silné pochybnosti v jeho přátel, jež ho už nějakou dobu pronásledovala. V přátel, kterým věřil, pomáhal a snažil se jejich životy dělat lepší. O to víc ho mrzelo, že tahle pouhopouhá skutečnost ho dohání k jistému druhu šílenství, kterým dříve tak pohrdal. Samota ho sužovala o to víc, že je všechny ztratil, ale ne vinou svou nýbrž jejich. Sila která ho dříve dokázala vynést až do oblak byla najednou pryč. Sila které si tak vážil ho zradila. Tím se však utvrdil, že ty, které považoval za nejlepší přátele, ho zradily v den, kdy to nejméně čekal. A to v pátek třináctého. Ten den mu předtím připadal jako bezvýznamný, protože žádný podobný den předtím pro něj neexistoval. Lidé se toho dne odjakživa báli. Říkali o tom dni, že je to den magický a že se v něm stávají lidem podivuhodné a nepříjemné věci. Všichni se toho dne báli, jak každým rokem nastupoval. Ze strachu utíkali do té své reality, kde se jim snad nic nemohlo stát. Vyhýbali se skutečnostem, a nechtěli si připustit, že v ten den se jim něco přihodí. Události, jež se tento den stali ho překvapily, zaskočily. On však neztrácel naději, protože jedni přátelé odejdou a jiní zase přijdou. Jenže kde jsou teď? Nikde. Teď když je nejvíc potřebuje, se vytratí a on zůstává sám. Sám ve svém dokonalém světě. Chtěl po sobě zanechat spoustu skutků, aby si lidé mysleli, že je to člověk dobrý a že se snaží pomáhat a je tam, kde je to potřeba. Nic mu však nebylo opětováno. Nic. To slovo ho tak ničí. To slovo z něj vysává i tu poslední kapku naděje. Na srdci nechává prázdnotu a v hlavě nechává ty špatné vzpomínky. Ty, které by nejradši zapomněl. Ale ty vzpomínky ho pronásledují jako jeho stín. Skoncovat s tím vším byl jeho sen. Chtěl, aby tomu tak bylo. Chtěl, aby si ho lidé začali více vážit a začali o něm mluvit. Připadal by si pak jako někdo potřebný někdo za kým by lidé chodili pro rady. Jenže na druhou stranu, proč by jim měl radit? Kdo poradil jemu? Odpověď zní nikdo. Nikdo takový se v tu chvíli nenachází. Nikdo takový tu prostě není. O to těžší je přijmout tento fakt. Rozhodl se tedy, že se nechá unášet v tom jeho introvertním světě. V tom světě, kdy uzdu své fantazie vypustí do dálky a bude se na ní unášet. Ta fantazie, ho občas i děsí, ale on je tam rád. je v tom světě tou slavnou osobností, která si dokázala vydobyt respekt u ostatních. Těmi svými skutky, které v tom opravdovém světě nikdo neocenil. Ty milá slova, jenž každému vykládal, aby je potěšil na duši a zahojil ty jejich hluboké rány na srdci. O to víc ho mrzí, že musí skočit dolů do té propasti. Propasti, které se tak bál. Ti jeho přátelé ho začali nenávidět, protože tu už není pro ně. Je v podstatě sobecký a nelidský. Protože to byl vždy on, za kým chodili, když měli nějaký problém. Ano, to je přesně ono. Vždy jim dokázal pomoci, a když jim jen jednou jedinkrát nepomohl, byl on ten špatný a on za vše mohl. Kde je potom ta spravedlivost a ten vděk? Nikde. Opět to slovo nikde, opět to nic. Všechno do sebe tak zapadá. A on si to uvědomil. Bez něj tu bude lépe. Nebude nikomu scházet. Proto může skočit. Stačí udělat jen krok a vyjít ven. Někde tam, kde by našel svobodu jen a jen pro sebe. A kde by s tím vším mohl skoncovat. Zvedl se proto ze země, opřel se o zeď a ještě jednou o tom popřemýšlel. V mžiku mu hlavou probleskly ty nádherné vzpomínky. Ty, po kterých celou tu depresivní dobu toužil. Přišli teď těsně před koncem. Vyšel tedy na balkón jejich bytu. Nikdo nebyl doma, nikdo se o něj nestaral. A nikomu v těch posledních dnech nescházel. Když zakřičel, lidé vylezli z oken a začali po něm také řvát. Slova, která na duši nezahřejí. Slova, které neměl tak rád. Ti lidé se na něj dívali s opovržením. I když stál na tom balkóně v 7 patře. 7 patro. Další magické číslo. Další číslo, které ho bude pronásledovat. Naštěstí už jen chvíli. Ta poslední myšlenka, která mu prošla myslí, než udělal onen osudný krok. Konečně si připadal volný, a mohl letět vzhůru...