OMLOUVÁM SE

Eliška Vobrubová: Máš pravdu v obouch případech, měl bych se stydět, já to sice tady opravím a na dalších co nové jsou to stejně zase není vidět.Děkuji jsi doopravdy milá a v tom je tvoje síla.

Pomni, že když vlastní rukou chyby opravíš, též sám se něco naučíš.

Ano, je to možnost - je to pro tebe jednodušší...
Udělala jsem opravy tentokrát tímto způsobem, protože se mi tato možnost jevila jako jednodušší - těch chyb bylo tolik, že bych přepisovala stejně skoro celou báseň, jenže po kouscích.:-) Opravováním se ale také člověk učí, protože si uvědomuje, kde ta chyba je, a třeba ji příště neudělá.:-)

Eliška Vobrubová: Proč opravovat když je to v komentáři, když to bude zajímat ať si přečtou komentář, moc děkuji.

V komentáři přepsaná báseň je gramaticky správně, tak opravovat můžeš podle ní.:-)

Eliška Vobrubová:Děkuji teď mi řekni co opravit když od tebe to mám jsem rád, že poezii mou tě zajímám.Doopravdy jsem rád, že jsi úpřimná snad ty a má má dívka je úpřimná.

Byla noc, já krajem jak ve snu šel,
teplý vítr na každém kroku mě provázel.
Na cestu mou mi hvězdy zlaté jasně svítily,
sovy i noční ptáci do kroku mi zpívali.

Měsíc té noci na hladině řeky se zrcadlil,
srdce mé bylo obklopené bolestí, já snil.
O jedné dívce, která měla krásné vlasy havraní,
to bylo tenkrát, když kol zrály klasy první.

Od té doby jsem ji naším krajem provázel,
za její polibky a objetí já se nestyděl.
Cesty naše vedly údolím řek a úpatím skal,
ta dívka milovala mě, já tu dívku miloval.

Nebylo dne, nebylo noci, abychom sami byli,
naše láska nám dodávala zdraví a dost síly.
Řeky a lesy v okolí nám byly vším,
nikdy jsem se nemusel ptát, zda sním.

Jednou však do cesty mi jiná dívka vstoupila,
v ten okamžik se v těle mém krev zastavila.
Pohledem do jejích očí já úplně jsem zkameněl,
tak krásné vlasy a vnady já ještě neviděl.

Zapomněl jsem na dívku svou, druhou byl okouzlen,
každý, kdo by ji spatřil, byl by oslepen.
Neovládl jsem se a šel přímo k ní,
nebolelo mě, že bývalá láska o mně bude snít.

Osud však za mě jinak řešil, snad Bůh trestat chtěl,
novou lásku já jen půl roku milovat směl.
Já do světa odjel, půl roku byla sama,
po měsíci mé nepřítomnosti se z ní stala dáma.

Po muzikách a barech, po nocích se toulala,
jako vždy se bála, najednou bát se přestala.
Víno jí začalo chutnat víc jak se mnou předtím,
ona v cizí posteli, já v kamionu spím.

Když jsem se vrátil, nevěděl jsem nic.
Kamarád nalil čistého vína, mě vztekem obklopil hic.
Nevěřil jsem uším svým, slzy mi zalily tvář,
v srdci jsem ucítil bolest, pohasla lásky zář.

Dnes se ti, má dávná lásko, omlouvám, vyslyš mě,
opět mi šanci dej, sedej mi prosím zase na klíně.
Odpusť mi úlet můj, vrať se ke mně zpět,
dnes poznávám, že s tebou byl krásnější ten svět.

.... zatím takhle... jsnad jsem ty chyby vychytala všechny...
... lepší a správnější je používat než než jak, tj. jde-li o srovnávání nerovnosti...

Kromě té mnohomluvnosti, o které jsem psala včera, v textu se mísí lyrizující pathos s formulacemi natolik neobraznými, že se to spolu pere (jako třeba na jedné straně použiješ slovo "vnady" a současně se uchýlíš ve stejném textu k obratu "kamarád nalil mi čistého vína"). Některé formulace jsou nejasné, respektive nepřesné - příklad: "Nebylo dne, nebylo noci abychom sami byli," - může znamenat, že byli stále spolu (tak to zřejmě myslíš), ale též to může znamenat, že právě nebyli úplně sami, že pořád byl někdo s nimi, tedy právě opak toho, co právě myslíš - neboli ani jeden den sami bez přítomnosti jiných lidí.
V druhé sloce jde o jasné nelogické roztržení celistvé myšlenky na dva větné celky: ... já snil./O jedné dívce, která...
Některé rýmy jsou obzvlášť šroubované, asonance skřípe, rytmus kulhá...
Lyricko-epický styl, nakonec proč ne, může to být tvůj způsob psaní, ale chtělo by to čistit, čistit, čistit - třeba když zapomněl, už nemusí znova být, že druhou byl okouzlen - plyne to jasně z předchozího i z toho, že na tu první zapomněl...

Asi tuhle báseň předělávat nebudeš (chyby snad opravíš:-)), ale až budeš příště psát, nech napsané chvíli doma "uležet" a podívej se na text s odstupem. Zkus ho kriticky posoudit, jako kdyby to byl text, který napsal někdo jiný než ty; mohla by to být cesta, která by ti mohla pomoci k tomu čištění:-)

Eliška Vobrubová: Děkuji tak moc se snažim, doopravdy už jak psát nevim.

O čem báseň pojednává, netřeba se ptáti. Ale co na to říct? Pláč nad rozlitým mlékem... kdo čím zachází, tím také schází... a ještě by se mi chtělo dodat: jojo, to se stává, když básnický subjekt myslí něčím jiným než hlavou (případně srdcem)... ačkoli plyne z textu, že původní láska byla oboustranná.
K textu: Je to dosti mnohomluvná epika prokládaná lyrizujícími prvky přírodními, patrně z rodu "terapeutických" básní; rytmicky pokulhává, někde napadá na obě nohy:-(, takže čtení je někdy dost krkolomné, verše neobjevné, spíše banální. Mnohomluvnost ubírá sílu výpovědi, chtělo by to škrtat, škrtat, škrtat, neboť je moho masa slov na poměrně jednoduché kostře příběhu a výsledek působí jako banalita.
Bůh netrestá, "zavaříme" ("zaváříme") si sami.
Text se hemží chybami, abych tak řekla po moravsku: Je jich tam nepočítanéch...a popravdě, nechce se mi je vypisovat, je jich tam fakt moc - třeba na nějaké přijdeš sám:-)