O zdravém rozumu a přátelství

„Dobrý den, mohl bych se Vás zeptat na Váš názor?“
„Co? Názor? Můj? Na co? Jo.“
„Co si myslíte o člověku, který tohle napsal?“
„Že je to blázen.“
„Promiňte, ale proč si myslíte, že je to blázen?“
„No je to blázen! To já poznám, když to někdo nemá v hlavě v pořádku.“
„A jak to poznáte?“
„Jak to poznám, jak to poznám, … No zdravej rozum mi to řekne!“
„V čem tkví zdravý rozum?“
„To jsou otázky! Já vám říkám, že je to blázen.“
„Co je podle Vás opakem bláznovství?“
„No zdravej rozum přece.“
„A jak je od sebe odlišíte? Co je tím měřítkem? Z čeho vycházíte? Konkrétně.“
„No konkrétně… Kdo má zdravej rozum, neni blázen, to dá rozum.“
„A v čem podle Vás spočívá zdravý rozum? Co je jeho zdrojem?“
„Hele, Vy to snad nepoznáte, jestli je někdo blázen, nebo má rozum?“
„Na tom teď nezáleží, já se spíš snažím zjistit, jestli je to možné nějak objektivně určit.“
„Takže Vy to nepoznáte.“
„To jsem, pane, neřekl.“
„Kdybyste to poznal, tak je Vám to hned jasný a nesnažil byste se to takhle zjistit.“
„Promiňte, ale teď jsem se Vám snažil vysvětlit…“
„Vy jste blázen!“
„Nejsem.“
„Jste!“
„No dobrá, ale jak jste na to přišel?“
„Kolikrát se mě na to ještě zeptáte? Copak jsem Vám to už neřekl?“
„Pane, zkuste se chvíli zamyslet, jestli…“
„Hele, podívejte, s bláznama já se bavit nebudu, já mam jiný věci na práci a můj čas je moc drahej na to, abych se tady vybavoval s někym takovym, jako jste Vy.“
„Promiňte, pane, já jen…“
„Huš! Vy nejste jenom blázen, vy jste snad i hluchej!“
„Pane, já jsem Vás slyšel, ale chtěl jsem Vám jenom říct…“
„Ahá! Tak se na to podívejme! Nejenom blázen a k tomu hluchej, von je ještě uplně blbej!“
„Prosím, já bych nerad, aby došlo k nějakému nedorozumění, já bych Vám jen, kdybyste laskavě dovolil…“
„Takže si to shrňme: Hluchej, blbej jak štoudev, cvok to je, a ještě ke všemu je asi slepej a nevidí, že je tak blbej, hluchej, a k tomu všemu blázen!“
„Tak nashledanou.“
„Jakýpak nashledanou, mladej! Hele! Pocem! Řekl jsem ti snad dost jasně, že se s takovejma vocasama, jako jsi ty, bavit prostě nebudu, a ty si prostě jenom tak vodejdeš, ani se nerozloučíš, jak by se slušelo a patřilo.“
„Já…“
„No co jsem ti řekl! Ty jeden nevychovanče umolousaná, ty babo prašivá, ty chlípníku neotesaná, ty jámo sraček a nevyrovnanejch účtů, zhebni, zhebni tady na místě a hned teď, hyeny ať tě sežerou, a než z tebe nezbude nic než jen bělavá kostra, do tvých útrob se vyseru a na hnusnou plesniváckou hlavu se s potěšením vychčiju!“
„Zatýkám Vás za urážku veřejného činitele!“
„Vy jste veřejnej činitel? Ježíši Kriste, proč jste to neřekl hned? Panenko skákává, to já takhle nechtěl, vážně ne, co já si teď počnu, panenko skákavá…“
„Jak se to vezme. Nejsem veřejný činitel, jehož úlohu by mu určil stát, ten titul mi nebyl přidělen ze zákona, ani nemám pravomoci, jež jsou s ním spojeny, ale v určitém slova smyslu jsem činitel, jako ovšem každý z nás, kdo něco činí. A veřejný jsem také trochu někdy. Proč se ptáte? Má to nějaký vliv na Váš postoj, který ke mně zaujímáte?“
„Jo tak srandu by sis chtěl dělat ze starýho člověka, kterej to s tebou v určitym slova smyslu myslel dobře?! Takhle se mi odvděčíš, za všechnu moji ochotu snášet tvoji přítomnost, marnit svůj čas a ještě ti odpovídat na tvoje debilní dotazy?! Já ti tady dělám mravní kázání a ty bys mě za to zatknul, kdybys mohl?“
„Nevykládejte si to zle, pane, ale Vy jste mě v jednom okamžiku, jak bych to řekl, to, co jste mi říkal, mně nebylo, snažně Vás prosím, zkuste to nějak pochopit, do noty.“
„Já to chápu až moc dobře! Takže mladýmu pánovi se to nelíbilo?! Takže člověk se tady namáhá, aby předal nějaký poselství, aby ho naučil, co je to život, a vono se mu to nelíbí!“
„Vážený pane, já si hluboce cením Vaší vznešené snahy a byl bych nerad, kdyby…“
„Takže ty na mě jdeš takhle! Takovou sprosťárnu bych od někoho, kdo vypadá jako ty, nikdy nečekal! Ale…“
„Rád bych vyslovil jedno přání.“
„Ahá! Takže ty si přes to všechno, co ti bylo zjeveno, stále myslíš, že máš nárok vyslovovat nějaký svoje podělaný přání, nebo co?! Tak aby bylo jasno, pravidla tady neurčuje nikdo jinej…“
„Já tohle všechno přijímám, je mi to svým způsobem vlastní, ale ne všechno, co člověka…“
„Cože?! To myslíš vážně? Tady žádný ale nepřipadaj v úvahu! Jediný, co máš dovolený, je rozmlouvat se mnou o tajemstvích života.“
„Já…“
„Ty?! A kdo si vůbec myslíš, že jsi? Nějakej pánbůh, nebo snad činitel? Jsi jen bezvýznamná a nicotná schránka plná hnisu a tlejících životních ideálů, jsi plechová popelnice tak odporná, že ani bezdomovec by v tobě hlavu nesložil, jediný, k čemu by tě využil, by bylo, že by zvedl tvoje víko, posadil by na tebe svoji prdel a vykálel by se dovnitř.“
„Kde bydlíte, pane?“
„Nikde.“
„Jste bezdomovec?“
„Domov člověka je tam, kde se cítí dobře. Měl jsem přítele, ale zemřel náhle uprostřed rozhovoru. Tak hezky jsme si rozuměli! Neměl se mnou nesouhlasit! Je to všechno jeho chyba, on mohl za všechno špatný, co se v mym životě podělalo, on, jenom on! A nemusel jsem mu vrazit ten kus kovu do krku, kdyby si o to tak neříkal, bastard jeden nevděčnej! Já ho měl rád, radši než sám sebe, a on se mi odvděčil svym nesouhlasem!“
„A kterou vznešenou pravdu nebyl s to uznat?“
„Řval jsem na něj: ‚Ty debile, ty jedna svině houmlesácká, kdes vzal tu šunku?! Proč jdeš až teď? Proč jsi mi nepřinesl něco k snědku o hodinu dřív? Já mam hlad už asi půl hodiny!‘ A von se jenom tak debilně usmíval a podal mi ten salám a já se ho zeptal, jestli si chce kousnout. A von řekl ‚ne‘.“
„Vás asi hodně mrzí, že jste ztratil přítele.“
„Ten dědek, to byl píčus, co tady byl i předevčírem. Řikal, že tu bydlí už dlouho a že ví, kde sehnat jídlo. A pak vodešel a přišel až včera a pak mi zkazil celej život.“
„Přemýšlel jste někdy o tom, co čeká člověka po smrti?“
„A ten ztělesněnej hnus si myslel, že mi bude nějak zasahovat do života, že snad jsem připravenej na nějaký zasraný přátelství, jako by mě přátelství v minulosti nezklamalo. Pak sebou jenom cukal a z držky mu tekla krev, a to bylo ještě nechutnější, než když mu z ní předtim tekly sliny. A díval se na mě jak kokot, nejdřív to byl takovej ten pohled kočky, když ji dřív stahuješ z kůže, než ji zabiješ, a pak, pak takovej skelnej…“
„A co myslíte, že člověka čeká po smrti?“
„Pak jsem si vzal jeho boty.“
„A přemýšlel jste někdy, kam půjdete Vy po smrti? Věříte v nebe nebo peklo?“
„Jo, nebe, tam jsem byl. Mě vodtamtaď vyhodili. A v pekle jsem teď. Kdyby ty jeho boty tolik nesmrděly!“
„Pusťte mě už, prosím, musím…“
„Zalíbil ses mi. Příště, až se budeš bavit s někym, jako jsem já, si dávej větší pozor.“
„Co se mnou budete dělat?“
„Ty zkvašenej octe, ty břečko nevhodnýho chování, ty velrybí prde, budu si s tebou povídat. Až do konce věků. A ty budeš se všim souhlasit, nebo nesouhlasit, jak já budu chtít, a když mi nevyhovíš, osvobodím tě, jako jsem osvobodil všechny svoje přátele před tebou. A jestli jsi za celej život nic nedokázal, jestli máš pocit, že celej tvůj dosavadní život stál úplně za hovno, tak věz, že je to pravda; jestli si to nemyslíš, věz, že to tak bylo. Bylo to tak ale jenom do dnešního dne, kdy jsi našel skutečný přátelství, kdy jsi našel to, po čem touží každej smrtelník. Právě teď jsi objevil smysl svýho trapnýho života, života, kterej byl ve všech směrech podobnej smradlavýmu lidskýmu výkalu, byl hnusnej, když se na něj museli ostatní dívat, byl otravnej, že vůbec vyšel z těla ven, byl tak nicotnej, že když po nějaký době získal neutrální podobu, nikdo si na něj nevzpomněl, nikdo ho nelitoval. Tuhle posvátnou chvíli jsi dospěl k tomu, co bylo od určitýho momentu naprosto nevyhnutelný. A jako někdo, kdo poznal, zrovna jako já, co je to přáteltví, tě milosrdně ušetřim všech důsledků, který by z toho pro tebe vyplývaly, a nechám tě, abys skončil, stejně jako si to podvědomě přáli všichni mí přátelé, i když by to nahlas nikdy nepřiznali, svůj banální život. Budeš zabit pomalu, protože tvoje trpělivost se mnou byla veliká, budeš trpět o dost víc, než všichni ostatní, který měli tu čest poznat moji lásku a dobrosrdečnost. Zasloužíš si to, jako si Ježíš zasloužil svoje ukřižování, který mu v konečnym důsledku přineslo slávu, po níž tolik toužil, a nechtěl uznat, co je pravda, a uchyloval se k těm nejhrůznějším mystifikacím, který lidstvo zažilo. Raduj se, bídnej červe, dneska nastal tvůj slavnej den, kdy mučednickou smrtí dojdeš poznání pravdivýho přátelství jednoho člověka bez domova, kterej se i přes všechny nevýhody, který šíření evangelia obnáší, rozhodl činit to, co je pro všechny, který se mu kdy připletou do cesty, nejlepší. Čumíš teď přesně tak, jak jsem vžycky chtěl, aby můj přítel čuměl.“