Pod křížem Templářů- Kapitola 7

Byly to už dva dny, co našli ty dva mrtvé a vyškovský rychtář se stále nedostal k tomu, aby vyslechl hlavního podezřelého. Neustále ho zastavovali sousedé a chtěli vědět, jestli už zná jméno vraha, který ten strašný mord spáchal. Do města navíc míři z Kroměříže biskup Bruno ze Schauenburku, který celý kraj spravoval. Bylo to k vzteku. Služebnictvo tvrdí, že o ničem neví. Jen těch pět podivných holomků, co těla našli, zná údajně vraha, ale když se jich zeptal, jak mohou, znát vraha, vždycky začnou krčit rameny a nakonec se z toho nějak vymluví. Josef Karous nervózně přecházel po jizbě svého domu. Nestál na rynku, jako domy bohatých měšťanů, ale byl stejně honosný a rychtář byl placen velmi dobře. Vyškov se rychle rozrůstal a to vše díky Brunovi ze Schauenburku, který se činil na celé Moravě. „Jak mu jen řeknu, že nevím skoro nic,“ mumlal si u snídaně rychtář. Táhlo mu na čtyřicet, byl však dobře stavěný. Ale ani jeho mohutná postava, nebo ostře řezaný obličej neodvedli pozornost od šedin, které mu proplétaly vlasy i vousy. Nerad se oblékal do drahých šatů a dával přednost koženým kazajkám a nohavicím, režným kytlicím a pohodlným škorním. Jeho žena Ludmila byla naprosto jiná. Měla krásnou postavu, a i když někde měla větší křivky, než bylo vhodné, stále si muži ve městě slibně prohlíželi. Na rozdíl od svého muže, který se stal vyhlášeným morousem, to byla energická žena s kulatou příjemnou tváří a stala se známou svou klevetivostí. Ačkoliv by se mohlo zdát, že ti dva tvořili až moc velké protiklady, měli se oba rádi a byli si bezmezně oddáni. Jen dětí jim Bůh nenadělil, ale oba se s tím nakonec smířili.
Snídani rychtář rychle zhltl a zamířil rovnou do vězení. Vzal si s sebou dva zevlující biřice a vyrazil přes rynek do uličky, ve které stálo provizorní městské vězení a rychta. Obě budovy byly nízké a nevzhledné, proto radši rychtář bydlel ve svém domě. Na rychtě se zdržel jen chvíli, aby podepsal pár lejster a hned zamířil do vězení. Byla to nízká neomítnutá budova, která stála až na okraji města. Vypadal jako obrovská krychle. Jen několik úzkých otvorů tvořilo okna do tří cel. Tyto otvory navíc byly opatřeny mříží, i když byly tak úzké, že útěk naprosto znemožňovala. Před vraty do věznice stál biřic a opřen o kopí, prozpěvoval si nějakou neslušnou písničku. Když uviděl přicházet rychtáře Josefa Karouse rychle si upravil přilbici, narovnal se a tvářil se hrozně důležitě. Pak otevřel masivní dveře a v pozoru čekal, než zmizí rychtář uvnitř. Když kolem něj Karous procházel, nemohl si odpustit řádnou herdu do biřicova žaludku, která způsobila, že se ten lenoch ohnul v pase a bolestně zaúpěl.
Rychtář vstoupil do prostorné nízce klenuté místnosti. Její hlavní obsah tvořil malý kulatý stolek, sedm prostých křesel a všudypřítomné zbraně. Vše bylo až překvapivé úhledně srovnané a připravené k použití. U stolu sedělo pět mužů a o něčem vášnivě diskutovali. Chvíli jim trvalo, než si všimli přítomnosti nadřízeného, ale když se tak stalo, všichni hbitě vyskočili a oznámili, že všechny tři cely jsou zaplněny vězni, ale že se nic významného nestalo. Rychtář jen rezignovaně pokýval hlavou a řekl svému dvoučlennému doprovodu, aby zatím zůstali zde. Otevřel dveře vedoucí do krátké chodby, lemované z každé strany jedněmi dveřmi a na jejímž konci se klenul nízký otvor a schody, které vedly hlouběji do sklepení. Udělal několik kroků, než za sebou zavřel dveře. Nahlédl do cely po své levici. Už tři dny zde věznili jednoho žebráka, který napadl pekařova tovaryše a zhuntoval mu hřbet. Spolu s ním zde věznili nějakého kupce, který před týdnem udělal pěkný humbuk v hostinci a pak se nechoval zrovna mravně v nočních ulicích. V cele po jeho pravici zase ležela nevěstka, kterou přistihli v domě pana purkrabího Břízky, protože na jejím uvěznění trvala purkmistrova manželka. Ani jeden z nich si však dnes nezasloužil Karousovu pozornost. Rychtář došel až na konec chodby, sešel několik schodů a zůstal stát u širokých a masivních dveří, pobytých železnými pláty. Zkontroloval, zda má u pasu dýku, vzal svazek klíčů a za okamžik stál v prostorné cele, kde na hnijící slámě ležel zřejmě dvojnásobný vrah.
Vypadal celkem zbědovaně. Byl poměrně vyzáblí a za dva dny v cele, do které dopadal jen kužel světla z malého otvoru v úrovni cesty, dostala jeho tvář křídově bledou barvu. Když se podíval na rychtáře, jeho skelný a téměř nepřítomný pohled působily odpudivě. Všude to strašně zapáchlo a sám vězeň byl špinavý a dříve uhlazené a učesané vlasy, nebo upravená bradkaa už dávno ztratily na půvabu. Vlasy měl rozčepýřené, bradku neupravenou a na tváři se měl porostlou hustým strništěm vousů. Navíc měl několik podlitin, protože s ním biřici nezacházeli nikterak ohleduplně. Krčil se v koutě a na rukou měl okovy.
„Jméno!“ začal bez okolků rychtář.
„Kvído. Kvído z Káňovic“ odvětil vězeň s bolestným tónem ve hlase. Rychtář na chvíli zaváhal. Tohle zjištění ho překvapilo.
„Jsi Kvído z Káňovic? Jsi synem Huga z Káňovic, pána z Káněte?“
„Myslím, že ano.“
„Takže jsi rytíř, když nosíš přídomek?“
„Ne. Ale rád se hlásím ke svému rodu.“
„To není možné. Má švagrová vede hostinec ve vsi Kaňovice.“
„Žádná taková ves není.“
„Ale jo, je. Tvůj otec ji před dvěma lety založil kousek od rybníků. Stojí tam pět chalup a zájezdní hostinec U Potoku, který vede má švagrová,“ vyprávěl zaujatě rychtář. Najednou si uvědomil, že začal jednat naprosto hloupě. Vykládat si s vězněm, který je podezřelý ze dvojnásobné vraždy nebylo ani trochu profesionální. Rozhodl se proto vrátit k případu.
„Je na čase ti sdělit obvinění. Několik svědků tvrdí, že osoba, kterou před dvěma dny odvedl můj biřic do vězení, zavraždila dva židovské obchodníky v našem městě. Jejich výpovědi jsou pravda zmatené, ale když jsem se bavil s několika občany našeho města, říkali, že jsi se choval podezřele. Máš mi k tomu co říci, na svou obhajobu?“
„Jen málo. Koho zavraždili?“
„Jákoba Infalského a jeho strýce Davida. Jákob byl proklán mečem a jeho strýce někdo chladnokrevně podřezal. „
„Tak to jsem nebyl já. Tu noc jsem měl s Jákobem určité jednání, ale odešel jsem chvíli po půlnočním zvonění. Zhruba za hodinu jsem byl už v téhle cele. Navíc nevím, kde bych tady ve městě sehnal meč. Vždyť zde není žádný mečíř. Je zde sice pasíř, ale toho osobně neznám. Můžete mi věřit, ale také nemusíte.“
„Bavil jsem se s mnoha lidmi, včetně našeho ranhojiče a ten určil dobu smrti zhruba na půlnoční zvonění.“
„Což znamená, že ti pohunci, které za mnou poslal, se vrátili domů poměrně brzy a našli ho mrtvého.“
„Jací pohunci?“
„To jsou ti vaši zmatení svědci. Sledovali mě přes půl hodiny, kdy jsem chodil po městě sem tam. Ukryl jsem si měšec a dýku po dědečkovi. Najdete je pod výhní v pasířově dílně. Když jsem se pak nechal sebrat tím vaším tupohlavcem, získal jsem si úkryt, a jak teď vidím, tak i alibi.“
„Zřejmě máš pravdu, ale i tak si to vše promyslím a ověřím, než tě pustím,“ zamulal na rozloučenou rychtář a zamyšleně opustil celu. Když přišel do místnosti, kde teď už sedm biřiců, hrálo kostky, jen se na ně nepřítomně podíval a opustil šatlavu. Ihned zamířil k dílně pasíře Hynka. Stačilo přejít trojúhelníkové nádvoří, kde se konal trh a odbočit do jedné z přilehlých uliček. V dílně byl jen malý hubený tovaryš s krysíma očima a havraními vlasy. Zrovna zevloval u ohniště, protože mistr s ostatními šli na trh, aby si nakoupili suroviny. Jakmile uviděl, že někdo jde, snažil se předstírat práci, ale když zjistil, že je to jen rychtář, vrátil se k původnímu nicnedělání.
„Co si přejete, pane rychtáři?“ zeptal se mutujícím hlasem a vesele se usmál.
„Jen se tě musím na něco zeptat?“ začal Karous pomalu. Věděl, že tenhle holomek měl před dvěma dny zavřít dílnu, ale jeho nadšení pro práci prozrazovalo, jak to asi mohlo vypadat.
„Ukážu ti kouzlo… Jak že se jmenuješ?“zaváhal Karous, protože ač by měl, neznal všechny děvečky a tovaryše ve městě, které se navíc poměrně rychle rozrůstalo.
„ Říkají mi Poklasta. Jsem tady ve službě něco málo přes rok.“
„Dobrá Poklasto, teď dávej pozor! Budu totiž chtít, abys mi potom vysvětlil, jak jsem to kouzlo udělal.“
Rychtář Josef Karous pravda změnil trochu taktiku a vsadil vše na jednu kartu, ale po zralém uvážení si byl svým plánem naprosto jistý. Začal obcházet po rozlehlé dílně a občas tajuplně zamával rukama. Když si byl stoprocentně jistý, že upoutal tovaryšovu pozornost, zamířil rovnou k výhni, stojící uprostřed celé dílny. Chvíli se zadíval do ohně, který pomalu vyhasínal, čímž začínala práce pro uhlí. Nakonec se shrbil a zašmátral rukou pod pecí. Chvíli se obával, že bude za blázna, ale nakonec nahmatal něco kovového a za další okamžik i váček se stříbrňáky. Obojí rychle vytáhl na světlo boží a s magickým gestem předvedl tovaryšovi.
„Co to má být?“ zeptal se nejistě Poklasta. Začínal se bát, že se do něčeho namočil.
„Tohle, je část Gordického uzlu, kterou jsem právě rozmotal. Jak mi vysvětlíš, že se ti pod pecí válí saracénská dýka a měšec míšeňských grošů?!“
„Já opravdu nevím. Já jsem jen tovaryš, nevím, kde se to tu vzalo.“
„Tak já ti pár věcí připomenu. Před dvěma dny, někdy kolem půlnoci, byli zavražděni dva židé. Ještě té noci, můj biřic zadržel podivné individum, které se producírovalo po náměstí. Po mnoha výsleších to vypadalo, že je vinen. Jen si nikdo nepamatoval, že by u něj viděl meč, kterým se vraždilo. Zato každý odpřísáhl, že měl u sebe naditý měšec a podivnou dýku. Jenže tu jsme nikde nenašli. On sám tvrdí, že ho někdo sledoval, tak si ty věci ukryl. Neměl bych mu věřit, i když se objevilo několik ctihodných měšťanů, kteří na něj žalovali. Jejich výpovědi se mi, ale nezdály, a jakmile jsem se začal ptát, znejistěli, až se do svých výpovědí zcela zamotali. Někdo se chce toho mladíka zbavit. Podle mě je nevinný, ale pokud na mě bude tlačit několik bohatých občanů, budu ho muset popravit. Bohužel se tak děje. Někdo jim musel zaplatit neskutečné množství peněz, ale bohužel mají příliš velkou moc, a pokud neseženu důkaz o nevině mého vězně, čeká ho oprátka.“
„A jak bych mohl pomoci já? Vždyť nemá žádné alibi.“
„Mohl by mít. Nikdo u něj nenašel meč, nebo klasickou dýku, kterými se vraždilo. Meč smí nést jen šlechtic, a pokud je mi známo, tak jsou ve městě tři. Všechny jsem vyslechl, ale nikomu z nich meč nechybí. Ale ani oni vraždit nemohli. Dva přijeli včera a po cestě je nikdo neokradl a ten poslední až dnes. Ten je mi trochu podezřelý, protože jeho meč vypadá nový a nepoužitý. Možná ho koupil nedávno, protože o starý přišel, ale jsou to jen teorie.“
„Takže, jestli to chápu správně, tak vy chcete, abych se přiznal, že jsem krám zamkl až dlouho po půlnočním zvonění, a navíc jsem ho opustil? Znáte mistra Hynka. Seřeže mě jak koně,“ postěžoval si tovaryš, ale věděl, že rychtář má zřejmě eso v rukávu.
„Tví kamarádi mi řekli, že jsi měl službu a zároveň mi řekli, jak často chodíváš za krejčího dcerou Rozárkou, takže dát si dvě a dvě dohromady dokáže i maloměstský rychtář. Navíc Rozárka mi vše potvrdila. Už jsem poslal pro písaře, počká na rychtě. Až přijde tvůj mistr, odvedu si tě tam a sepíšeme tvé svědectví. Bude to pravda chabé alibi, ale snad to bude stačit.“
Mladík už jen rezignovaně pokrčil rameny a měl zlost na Rozárku, že ho takhle napráskala. Jeho mistr se vrátil brzy, a když uviděl, že hovoří s rychtářem, zle se na něj obořil, takže byl rád, když se za malou chvíli přecházel po rynku s Karousem a mířili na rychtu. Vyškovský rynek byl plný lidí. Konal se zde výroční trh, což byla vždycky velká sláva. Sjeli se sem kupci z celých Čech i Moravy, ale také kupci uherští, němečtí, rakouští i několik Poláků. Každý se snažil prodat co nejvíce svého zboží a napakovat si kapsu. Všechny tři městské krčmy praskaly ve švech a předměstské se také plnili rychlým tempem. Každý zde mohl zbohatnout. Řemeslníci vystavovali své zboží, aby je koupili kupci, kteří je následně prodají v cizích zemích. Navíc se neustále konaly nějaké slavnosti, což bavilo jak chudinu, tak nejbohatší vrstvy. Všude po Evropě putoval nespočet kejklířů, kteří rádi bavili lidi. Ani Vyškov nebyl výjimkou a mohl hostit malou skupinu cikánských akrobatů. Nic z toho však dnes nebylo pro rychtáře podstatné. Na rychtě už čekal městský písař Ignác. Byl o něco starší, než vyškovský rychtář, tudíž měl i více šedin. Navíc se mu kolem očí a úst tvořili jemné vrásky. Vousy měl na krátko sestřižené a mluvil pomalu, protože se naučil, že je důležité si vše promyslet, než to pusa vypustí do světa. Stál za pulpitem, na kterém měl připravený pergamen a v ruce držel ořezaný husí brk. Lehce jej namočil do inkoustu a připravil se na zápis. Celý protokol měl již úhledně nadepsaný, takže stačilo vyplnit indicie a přidat text protokolu.
Rychtář Karous zavolal na dva biřice, kteří stáli u studny, aby okamžitě přišli na rychtu, protože musí mít vše, jak se patří. Když byl tedy tovaryš nešetrně usazen na rozvrzanou židli a dva statní biřici s důležitým výrazem ve tváři jej hlídali, mohl celý výslech začít.
„Jméno?!“
„Proklasta. Jsem tovaryšem u pasířského mistra Hynka. Můj otec byl Brněnský rychtář Fuchsa, má matka je služebnou u pana purkmistra Břízky.“
„Tak mi tedy řekni, co jsi dělal před dvě dny, někdy kolem půlnoci.“
„Všichni mí kamarádi šli do šenku a mistr Hynek byl už dávno doma. Měl jsem ještě dodělat nějakou práci. Šlo o ty tři kopí pro vaši rychtu. Když to bylo hotovo, měl jsem uhasit oheň a dílnu zavřít. Všude byl klid, tak jsem si řekl, že to ještě počká a šel jsem za Rozárkou. Měli jsme domluvenou schůzku v zahradě ševcova domu. Odjel na trh do Brna, tak jsme měli klid. Na schůzku jsem přišel jen chvilku po půlnočním zvonění a s Rozárkou jsem byl asi hodinu. Pak jsem se vrátil do dílny. Nic se tam nezměnilo, tak jsem uhasil oheň, chvíli jsem počkal až trochu zchládnou uhlíky a šel jsem si lehnout do čeledníku. Cestou jsem vzbudil mého kamaráda Petra. Je to mistrův syn, ale někdy spí s námi v čeledníku, protože je to dobrý kluk. A to je asi vše. Ten, kdo tam ty věc schoval, měl plno času kolem půlnoci, ale před ani, po ne.“
„ Což ukazuje, že Kvído z Káňovic vraždit nemohl. Po půlnoci odešel sice od zavražděného, ale několik svědků z židovské čtvrti odpřísáhlo, že Jákob se během jeho odchodu ještě vyklonil ze dveří a sledoval, kam jde. Hned po té, dům opustilo pět mužů v tmavých pláštích, kteří zároveň pod pohrůžkou křivého svědectví nakonec potvrdili, že Kvído vraždit nemohl,“ uzavřel rychtář protokol.
„Opravdu to potvrdili?“ zeptal se trochu pochybovačně písař Ignác.
„To už je detail,“ odvětil vesele rychtář a propustil Proklastu zpět do práce, stejně jako své biřice, samozřejmě až po tom, co protokol podepsali.
Sám Josef Karous sebral Kvídovu dýku a měšec, přidal další měšec z rychtářské kasy a zamířil rovnou do vězení. První co udělal, tak všem bincům řádně vyčinil a pak jim nařídil ať propustí tu nevěstku, obchodníka ať donutí zaplatit pokutu hostinskému a žebráka ať dají do klády. Sám zamířil do Kvídovy cely. Našel ho, jak spal a těžce oddechoval. Ne zrovna příjemně ho probral, ale o něco veseleji mu sundal okovy a vrátil mu jeho věci a měšec stříbrňáku navrch.
„To je takové drobné odškodnění,“ vysvětloval rozpačitě.
„Děkuji. Takže jsem nevinný?“
„Dá se říci, že ano. Vraha zatím nemám, ale řekl bych, že jestli je trochu chytrý, tak už je pryč z města.“
„Možná ne. Něco mi na těch dvou mrtvých nesedělo. Tedy ještě za živa, ale nevím, co to bylo.“
„A smím se zeptat, proč jsi za nimi byl?“
„Seznámil jsem se s hodným děvčetem a …“ najednou se zarazil. Uvědomil si, že Maruška byla dva dny v hostinci a nic o něm neví, líbila se mu, ale neměl dobrý pocit z toho, jak moc jej mrzelo, že neví, co sní je. Vždycky byl trochu do větru a neuznával svazek manželský, protože tvrdil, že ten lásku a vášeň nadobro zničí. Proto také vdané dámy bývali v jeho přítomnosti tolik vášnivé, když doma to už nebylo ono.
„…a chtěl jsem se zeptat, jak moc velký je dluh jejího otce,“ dodal po krátké odmlce. Pokusil se vstát, a když si byl jistý v kolenou, pomalu zamířil ven.
„A co jsi zjistil?“
„Že je obrovský. Řekl bych, že prakticky nesplatitelný. Několik tisíc kop stříbrňáků. Jen kvůli hloupému hostinci. Ale, když jsem se na ten dluh ptal, chvíli tomu lichváři trvalo, než si vzpomněl a dokonce se musel radit s tím starce u pulpitu.“
„Se starcem? To musel být jeho strýc David.“
„To je možné, ale nezdálo se mi, že by se k sobě chovali jako příbuzní. Byli značně odměření.“
„Co kdybys šel ke mně domů? Má žena připraví oběd a ty mi povíš svůj příběh. Zdá se, že jsi bystrý. Možná by si mi mohl za malý příplatek s tím případem pomoci. Míří sem biskup Bruno ze Schauenburku, aby zjistil, co se u nás děje za mordy. Dělá mi to spoustu vrásek.“
Kvído přikývl hlavou na znamení souhlasu, ale nejprve požádal rychtáře o radu, kde by si ve městě mohl koupit pořádné oblečení.
„Zdejší švec je sice pryč, ale myslím, že na trhu by sis mohl koupit látku a jeho dcera je velice šikovná. Zatím ti můžu zapůjčit něco svého.“
Kvído se na rychtě oblékl do rychtářovi režné košile a nohavic, na nohy si nasadil pohodlné škorně a vyrazili. Nejprve si na trhu koupil několik látek z vlašských zemí a pak si nechal vzít míru od Rozárky. Bylo to moc pěkné děvče. Měla příjemnou kulatou tvář a bystré oči. Krásné kaštanové vlasy si spletla do dlouhého copu, který ji vysel skoro až k pasu. Měla jen tenkou košilku, jejíž výstřih odhaloval více, než bylo vhodné. Ale nezdálo se, že by to někoho kromě starých klevetivých bab, nebo prelátů pohoršovalo. Kvídovi ten pohled spravil náladu a hned s ní začal živě diskutovat, ale jeho nadšení rychle utlumil rychtář Karous, který mu řekl, jak se to vše před dvěma dny stalo. I tak si Kvído před odchodem neodpustil několik lichotek a vtipných poznámek.