Pod křížem Templářů- Kapitola 8

Biskup Bruno ze Schauenburku seděl v krásně zdobeném křesle a pomalu usrkával ledově vychlazené víno. Každý doušek převaloval v ústech a všechny chuťové buňky pracovaly na plné obrátky. Tahle francouzská vína se panu biskupovi zamlouvala. Tady na Moravě bylo víno celkem chutné, ale k myšlení potřeboval něco opravdu znamenitého. Bruno ze Schauenburku nikdy nevypadal přívětivě, ale když mračil své husté obočí, tak jeho kulatý rudý obličej a masité rty působili na okolí dojmem, že tenhle muž má opravdu zlost. Taky že ji měl, ale snažil se ovládnout, ačkoliv to šlo jen velice těžce. Dávno měl přijet papežův vyslanec a hlásit se u něj, ale místo toho musí opustit Kroměříž a vydat se do Vyškova, kvůli dvěma mrtvým židům. Celý den začal špatně. Horko je k zalknutí, stavební materiál na stavbu hradu zatím nedovezli a dostalo se mu zvěstí, že v okolí řádí lapkové. Navíc celou noc pořádně nezahmouřil oči, protože dostával šílené křeče v žaludku. Promnul si unavené oči, dopil víno a nechal si do malé a nezdobené číše nalít ještě trošku. Trochu chladného moku ještě usrkl, pak vstal a pomalu přešel k oknu. Před domem chystali holomkové kočár. Nejprve chtěl jet koňmo, ale po poslední noci zvolil pohodlnější variantu. Mladý panoš, který mu doléval víno, netrpělivě přešlapoval v koutě. Už dávno se mohl tulit ke své milé, nebýt téhle zatracené služby. Hořce zalitoval své hráčské vášně, která ho stála volné dopoledne. Přesto mlčky čekal, až ten obtloustlý mnich odjede. Zdejší páni byli lenoši a naštěstí po nikom příliš práce nevyžadovali, ale když se objevil biskup, musel si každý hrbit hřbet.
„Můžeš odejít,“ promluvil najednou tichým hlasem biskup.
„Vidím, že by si byl raději někde jinde.“
„Je to má služba,“ odpověděl chladně mladík, ale v očích mu hráli veselé ohníčky. Konečně by mohl zmizet.
„Jen mi dolej číši a vyřiď Ruprechtovi, že za chvíli budu připraven.“
Panoš se uklonil, dolil číši a pomalu odcházel. Cestou ke dveřím se hluboce zamyslel. Tenhle člověk to asi nemá lehké. Je sám a po hlase bylo jasné, že mu poslední dobou není nejlépe. Ovšem jakmile mladík zavřel dveře do biskupovy komnaty, všechny starosti z něj spadly a on zamířil rovnou do čeledníku. Když zjistil, kde zrovna jeho vyvolená přebývá, zamířil za ní. Prošel malou jizbou a došel do kuchyně. Pracovalo zde několik děveček, ale jen jedna měla rudé vlasy spletené v dlouhý cop a krásně pihovatý obličej, který měla rudý od horka, které v kuchyni panovalo. Panoš k ní vesele přiběhl, usrkl z hrnce trochu polévky, a když si uvědomil, že to vařila tahle fešanda, škádlivě poznamenal, že v hostinci U Zelené hory si pochutnal lépe, a to je to jen obyčejné hráčské doupě. Malá zrzka jen pohodila hlavou a poznamenala, že zatímco někteří hrají karty, tak ona celou noc popíjí s dřevorubci a ten dotyčný ví, jací jsou to pěkně stavění mužští.
Ačkoliv si panoš začal, podobné vtípky neměl rád. Dřevorubci byli siláci a nejedna děvečka po nich pokukovala. Když si kuchařka všimla, jak se její milý tváří, rychle změnila téma a smířlivě mu řekla, že po obědě se potkají ve stájích. Panoš o něco veseleji schůzku potvrdil a vyrazil hledat Ruprechta.
Najít ho nebyl žádný obtížný úkol, neboť mohl být jen na třech místech. V šenku U žáby, protože jak tvrdil, tak tam byli nejhezčí holky, nebo kontroloval hlídky a jako poslední možnost se jevily stáje. První možnost vypadal ihned a druhá jen po malé chvilce. Biskup Bruno ze Schauenburku přeci vyrážel pryč a Ruprecht, jako velitel jeho oddílů měl na starost pánův převoz z bodu A, do bodu B a následné formalitky. Ve stájích bylo nezvykle rušno. Děvečky a čeledíni makali pod taktovkou starého vojáka, jako barevní. Ruprecht byl muž ve středních letech s černými vlasy a hustým obočím. Nad pravým okem se mu táhla jizva, která obočí dělila vejpůl. Už teď měl na sobě drátěnou košili a železné nárameníky. Rozkazy vydával s vojenskou přesností a velitelským tónem v hlase, takže když se panoš ve stájích objevil, dostal vynadáno za svou lenost. Až po hodné chvíli se dostal ke slovu a sdělil vojákovi biskupův vzkaz. Velitel si ho vyslechl a pak poslal mladíka, ať mu připraví koně a popožene děvečky v kuchyni. „Měli připravit něco málo jídla na cestu, ale jak nad sebou nemají pádnou ruku, tak ty baby klevetivé nic nedělají,“ mumlal si Ruprecht a pak ještě za panošem zvolal „a ne, že se tam budeš zdržovat s Anežkou, jinak bych ti musel nařezat Janku. Mimochodem, tvůj pán jede s námi, takže se připrav na cestu.“ Panoš vesele přikývl, ale bylo mu jasné, že má na nějaký čas po zábavě s pěknou holkou, neboť nikde jinde v českém království se taková, jako jeho Anežka sehnat nedala. A to se jednou dostal až do Prahy. Cesty miloval a jeho pán Herbort z Fulmu ho s sebou brával na dobrodružství poměrně často.
Herbort z Fulmu byl vysoký muž středních let, který se vyznal v boji. Herbort z Fulmu, leník olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku, který získal fulštejnské léno v roce 1255, a který pomáhal také Brunovi v roce 1252 při obraně biskupských statků, které napadl opolský vévoda Vladislav. Později byl jedním z účastníků tažení Přemysla Otakara II. proti pohanským Prusům. Získal si tak obdiv nejen biskupa ze Schauenburku, ale i králův, což vedlo k rozšíření jeho majetku. Na svém hradě na severu Moravy ukrýval truhlice, které ukrývaly nejen odměny za vykonané služby, nebo válečnou kořist, ale také nějaký lup a finanční podporu pana biskupa, pro svého nejvěrnějšího muže. Stalo se tak, že na Fulštejně bylo několik zlatých nádob a šperků, ale také přes dvanáct tisíc hřiven stříbra, což opravdu nebylo málo. Herbort z Fulmu navíc velel právě Ruprechtovi a jeho třiceti vojákům, které s sebou na svá tažení brával. Zbytek jeho armády, čítající přes dvě stě mužů čekal na Fulštejně pod vedením Ruprechtova synovce Viléma.
Vše se nakonec stihlo a do hodiny se celá skupina dala do pohybu. Panoš Janek byl spokojený, protože se ještě stihl rozloučit s Anežkou a Bruno ze Schauenburku se cítil daleko lépe. Biskup se vezl ve svém kočáře, doprovázel ho Herbort z Fulmu na svém ryzákovi, spolu s jeho třiceti bojovníky pod Ruprechtovým vedením. S biskupem jel v kočáře ještě jeho písař Zdeněk a vedle Ruprechtova vraníka jel ještě Jankův hnědák. Kočár byl velký a poměrně pohodlný, navíc Herbort zvolil nejpohodlnější cestu. Jen chvíli před klekáním se před nimi objevili oválné Vyškovské hradby. Celé skupina zastavila.
„Jsme téměř zde, můj pane,“ oznámil Herbort z Fulmu Brunovi ze Schauenburku.
„Skvěle, zařiď vše potřebné, ale dnes chci mít hlavně klid. Rychtáře a purkrabího příjmu zítra po obědě.
Rytíř přikývl a tryskem vyrazil směrem ke Kroměřížské bráně. Na hlídce zde stáli dva hloupě se tvářící biřici.
Herbort pochopil, že na ně musí po vojensku. Snad jen díky tomu se celá výprava mohla hodinu před půlnocí v klidu navečeřet a odebrat na lože. Biskup měl svůj dům na rynku. Jeho dům hlídal Ruprecht s deseti muži a zbytek posádky se roztrousil po městských i předměstských krčmách. Každý voják dostal malé kapesné, ale jen na nocleh a malou večeři. Všichni však byli dost zkušení na to, aby si s sebou vzali své železné zásoby.
Když ponocný ohlašoval půlnoc, bylo slyšet z komnaty Bruna ze Schauenburku tiché „Ámen“ a jen za malou chvíli i ostré chrápání. V tu samou chvíli se vracel podnapilý vyškovský purkmistr Jaroš domů, když se odněkud vynořila postava zahalená do černého pláště, a která měla pod pláštěm erb jednoho z římských kardinálů. Stačila jedna rána do hrudi na to, aby se purkmistr odebral do království nebeského. I když, každý smrtelník ukrývá dost hříchů, které mu mohou změnit jak život pozemský, tak i pobyt na věčnosti.