Pod křížem Templářů- Kapitola 6

V malé krčmě u Juditina mostu bylo téměř liduprázdno. Osvětlovalo ji jen několik loučí. Výčepní místnost byla položená nížeji, než byla úroveň pražských cest. Vlastně se jednalo o upravené sklepení. V zimě šla místnost celkem dobře vytopit a v létě tu býval příjemný chládek. Zdi nikdo neomítl, proto jim zůstal jeskynní ráz. Dlouhé lavice z bukového dřeva byly na hrubo otesány a špatně se na nich sedělo. Pro vybíravé pány nakoupil hostinský Konrád pohodlné polštářky.
Slunce se stále skrývalo za mraky, ale někteří kohouti byli až příliš snaživí a kokrhali, co jim síly stačily. Jediným hostem krčmy byl vysoký mladík. Unavená děvečka ho slastně pozorovala a musela uznat, že je opravdu pěkný.
Měl hřívu světle hnědých vlasů, které zmítaly jako mořské vlny a padaly mu až na rozložitá ramena. Tvář měl jemnou a děvečce se zdála až andělská. Několikrát na něj dorážela, ale pokaždé ji hrubě odbyl. Začínala si myslet, že dává přednost mužskému pozadí, před ženským klínem. Spíše se tím uklidňovala, protože u mužů mívala vždy úspěch. Její tělo bylo pravda mohutnější, ale dalo za to vyniknout jejím krásným křivkám. Kulatý obličej s důvěřivým výrazem se mnoha mužům zamlouval. Ale tenhle drzoun by si jí ani nevšiml, kdyby za ním nepřišla.
Za celou noc seděl v koutě a vypil jen dva džbánky vína. Měšec měl plný míšeňských grošů, ale oblečen byl do drahého sukna, které zřejmě koupil v Německu. U pasu měl drahý meč z cizelovanou rukojetí a v hrušce měl zasazen krásný rubín. Konečně do hostince vstoupil nový host. Byl to Templář z nedaleké komendy. Měl rudý obličej a masité rty. Jeho zrzavé vlasy se podobaly hraničnímu ohni. Bylo mu něco kolem padesáti a trochu mu rostlo břicho. Tvářil se velice nerudně a hustý rudý plnovous nepatrně prorůstaly šediny. Tvář mu brázdilo několik drobných vrásek, které jeho výrazu dodávali něco málo pokory. Když zdolal dva drobné schůdky, zamířil kulhavým krokem k mladíkovi sedícímu v rohu hostince. Usedl na lavici a objednal si jen džbánek vody. Když mu ho děvečka přinesla, žíznivě se napil a zároveň si třel bolavou nohu. Nebyl ozbrojen a místo drátěné košile měl na nohou jen nohavice a pohodlné škorně.
Zadíval se do mladíkovy unavené tváře, poškrábal se v nemytých vousech a bodře se ho optal na cestu.
„Byla dlouhá. Z Říma je cesta do Čech daleká a únavná. Přesto jsem to zvládl.“
„To jsem rád. Nerad chodím kolem horké kaše. Vím, že jsi studoval na Padonské univerzitě a tak mě v otázkách teologie a logiky jistě překonáš, ale pokud nemáš mocné přátele, jsou ti tyhle informace k ničemu. Zdejší panovník proti nám příliš nevystupuje. Johanité to v téhle zatracené zemi mají daleko těžší. Taky se cpou do severních Čech, kde má král dost problémů s odbojnou šlechtou.“
„Nepleť sem Johanity. Mě jde o vás, a co se týče mocných přátel, tak si myslím, že se o sebe v tomhle směru dokáži postarat. Myslím, že moc papežská je celkem pádným argumentem při problémech.“
„Vážně? Posliš, ty nic nevíš o poměrech v téhle zemi, že?“
„Ať jsou zde poměry jakékoliv, tak se nikdo nemůže stavět papežské moci.“
„Haha“ zasmál se hrubým smíchem Templář, až se rozkašlal a trvalo hodnou chvíli, než znova popadl dech. Zadíval se mladíkovi do očí a zkoumavě si ho měřil. Lehce se při tom nahrbil a vypadal jako šelma, která se připravuje udeřit na svou kořist. Když se znova narovnal, usmál se a o něco uvolněněji pokračoval.
„Dovol, abych tě provedl zdejším krajem. Král Přemysl Otakar II. je panovníkem mocným a co se týče jeho vztahu k papeži, ten je více než chladný. Ale to je nadlouho. Pokud nemáš nějaké mocné páky, nedostaneš se nikam.“
„Myslím, že hodnost inkvizitora je dostačující, nebo ani svatá inkvizice nemá v téhle zemi žádnou moc?“
„Hodnost inkvizitora??“ nevěřícně se optal obtloustlý Templář.
„Jiříku, není to zase moc? Pokud se tady začneš ohánět inkvizicí, všichni ti otevřou dveře, ale bude jen otázka času, než o tobě budou všichni vědět.“
„Ale já se nechci skrývat. Jen ať po mně tví kumpáni jdou. Pobiju je do jednoho. Navíc mám přeci tvou podporu, nebo ne?“
„Ale jistě,“ zavrčel nerudně Templář a povýšený mladíkův tón se mu ani za mák nelíbil, přesto se dalších dotazů zdržel a nastalo ticho.
„Snad jsem se tě nedotkl Barnabáši?“ zeptal se s neskrývanou ironií Jiřík. Zrzek něco zabručel, ale do dalšího hovoru mu nebylo. Věděl, že zradit řád je sice zavrženíhodné, ale ještě se k tomu spojit s inkvizicí, to už nebylo hodné rytíře, za kterého se považoval. Prohrábl si vlasy, podrbal se ve vousech a zavolal na děvečku. Když nikdo nepřicházel, omluvil se a zamířil do kuchyně. Tam u kamen spokojeně oddechovala mladá děvečka. Barnabáš ji chtěl nejprve probudit, ale nakonec si to rozmyslel. Vrátil se zpátky ke svému společníkovi a měl ještě mizernější náladu. Když se ovšem rozhlédl po prostorné místnosti, jeho společník byl již pryč. Jen na stole ležela velká bible a pergamenový svitek. Když ho zrzavý Templář přelétl očima, zdálo se mu, že není o moc moudřejší.


Žádné nápovědy nejsou. Vše je v téhle bibli. Skoro dva měsíce jsem nad tím seděl, ale nejsem z toho příliš moudrý. Pokus se nad tím zamyslet. Vaše bibliotéka je obsáhlá a vaši mistři znají všechny možné cifry. Dej si ale pozor na to, co děláš a s kým jednáš. Nech si jen poodhalit, jak na to. Pokud vím, šifra je složitá, ale žádné další kryty tam nejsou. Pokud to odhalí někdo z vašich, je vše ztraceno. Brzy tě znova kontaktuji, ale teď musím na nějaký čas na Moravu. Pokud by si měl něco důležitého, pošli zprávu přes Poklastu.

J. D.