Motýlí efekt aneb O České malosti

Motýlí efekt aneb o České malosti

Motýlí efekt poprvé popsal Edward Lorenz v souvislosti s předpovídáním počasí. Metaforicky jím popisuje, jak se počasí chová:
„Pokud dnes mávne křídlem motýl na Havaji a způsobí tak lehký pohyb vzduchu, může to znamenat příští měsíc hurikán na Floridě. To proto, že počasí je chaotický systém, v němž i nepatrná změna počátečních podmínek zásadně ovlivňuje konečný výsledek.“


Lidská společnost je stejně chaotická jako počasí – někdy to v ní vře, jindy je zas chladná, tu a tam se v ní objeví bouřka či tajfun, občas zase tlakové výše – tedy i pro lidskou společnost platí motýlí efekt.

Jak jsem vypozoroval, tak je obvyklé přemýšlet o lidské společnosti jako o systému, který sami nemůžeme v zásadě ovlivnit. Většinou se v ní cítíme malí a bezvýznamní, naše snažení nám pak tudíž připadá již předem titěrné a zbytečné. Na pocitu malosti a bezvýznamnosti pak stavíme svůj rezignovaný postoj „bezmocných“. Obhajujeme jej většinou výroky jako: „Jsme malý národ, co zmůžeme proti síle a (z)vůli Velkých?“ A tak radši neděláme nic, protože „To zásadní stejně nemáme moc změnit.“

Našemu pocitu malosti částečně rozumím – oproti ostatním národům nás opravdu mnoho není. Ale nerozumím tomu, proč má naše malost početní sloužit jako obhajoba naší malosti duševní. Ta je za malost početní zaměňována, protože sama o sobě je duševní malost neomluvitelná a neobhajitelná. Skryje-li však se za malost početní, lze ji napadat mnohem hůř. A proto je, podle mě, třeba mít na zřeteli rozdíl mezi těmito dvěma malostmi a důsledně rozlišovat co způsobeno malostí duševní a co malostí početní.

Naše neschopnost cokoli změnit je totiž, podle mě, vytvořena převážně malostí duševní. Ta navádí k předčasné rezignaci a k prohlášení jako: „Co zmůžu ve světě já, malý český člověk?“. S takovým přístupem se pak nedá samozřejmě ničeho dosáhnout.

Avšak původ tvé bezmoci, malý český člověče, tkví v tvé České malosti, v tvém čecháčkovském zápecnictví, ne v tvé malé početnosti. A pokud budeš chtít něco dokázat či ovlivnit, nezbude ti nic jiného, než se s ní vypořádat. Nejlépe tak, že se své České malosti zbavíš.Předně si samozřejmě budeš muset svou Českou malost vůbec uvědomit a přiznat, pak až se jí lze začít zbavovat.

Neexistuje jednoduchý recept na rozpoznání České malosti. Je totiž zákeřná tím, že projevuje se pokaždé jinak. Já na sobě třeba Českou malost vidím jako lenost a stereotypní myšlení. Ale Česká malost může mít klidně podobu úplatku, podlézání, neochoty, opovržlivosti, nemravnosti. A jelikož má Česká malost různé podoby, jsou i různé způsoby jejího odstraňování.

Pro mne znamenalo zbavení se malosti především oproštění se od svých předsudků vůči jiným lidem. Sice nemůžu říct, že jsem se jich zbavil, ale již dovedu své předsudky překonat. Pokaždé, když předsudek překonám, o něco více se osvobodím od své malosti. Obecně se mi vždy vyplatila neustálá pozornost k sobě i k druhým. Neustále mít na pozoru co říkám a neustále hodnotit, zda to není projev mé malosti. V takovém případě si to přiznat a překonat.

Překonávání malosti je neustálý boj sama se sebou. Mně nejde dlouho bojovat úplně sám, protože moje vůle se časem otupuje. V jejím udržování mi pomáhají moje vzory – osobnosti, kterých si vážím a jejichž jednání, postoje a hodnoty mne nějak posilují. Vzory neslouží jako štít, za který bych se skryl, a ani se jejich jména nesnažím nijak veřejně uctívat. Ukazují mi jen náznaky možných řešení. Pobízejí mne svými činy a myšlenkami k vlastnímu rozhodování a myšlení. A také mi pomáhají vybočit ze stereotypního myšlení.

Myslím, že zbavení se České malosti je cesta, která vede skrze neustálou kritickou pozornost nad sebou samým a skrze odhodlávání se a konání. V ideálním případě na jejím začátku stojí malý odhodlaný čecháček a na jejím konci vychází Čech. A Čech se ve světě nikdy neztratil.

Nevýhodou Čecha ve světě sice vždycky bylo a je, že pochází z malého národa. A malé obecně nikdo moc neposlouchá, protože se ostatním většinou zdají nepodstatní a bezvýznamní. Domácí věci si ještě jakžtakž uspořádat dovedou, ale jak by mohli rozumět Evropskému, neřku-li světovému dění? To mají na starosti ti velcí, kteří jsou mocnější. Slova Čechů jsou jim asi jen takovým bzučení mouchy v jejich uších a činy Čechů jen máváním motýlích křídel…

Lidská společnost je systém chaotický. Ti nejsilnější a největší nedrží svět v rukách ani ho nemají mezi sebou rozdělený. Sice se snaží vzbuzovat dojem všemocných a menší většinou přehlížejí, avšak by měli vědět, že moc menších není radno přehlížet. Ač je moc menších nevelká, její důsledky mohou být stejné, jako důsledky moci velkých. Jen s tím rozdílem, že se dostavují o něco později.

Celý vtip moci malých spočívá v motýlím efektu. My, jako Češi, samozřejmě nemůžeme přímo ovlivnit boje v Afghánistánu ani zabránit Číně v porušování lidských práv. Fakticky můžeme jen prosazovat názory a myšlenky. A také můžeme předávat svou šikovnost, své znalosti, poznatky a práci. To samozřejmě nezastaví porušování lidských práv, nezabrání globální změně ba ani nezbaví svět sádrových trpaslíků. Bude to jen takové drobné mávání motýlími křídly.

No, jen si to představte – Čech sedí na střeše Bílého domu, Kremlu či třeba jen krajského úřadu, zpívá a máchá křídly babočky admirála. Nedělá nic světového, nic převratného. Ale už jen díky tomu, že tam nahoře sedí, se jednání pod ním odehrává v úplně jiném duchu. Není ani tak podstatné, kde ten Čech mává, podstatné je, že mává…

Lidská společnost, tak jako počasí, je systém chaotický. Co se v něm bude dít, nelze dopředu předpovídat. A proto každý náš příspěvek, každé naše snažení, může být tou rozhodující podmínkou, oním máchnutím křídel, které nakonec vyvolá hurikán. Říkáme, že jsme malí a bezmocní. Ale motýlí efekt nám dává naději, že i malí a bezmocní mohou dokázat velké věci.