Souzení vévody Valdštejna

Souzení vévody Valdštejna
Hra o čtyřech obrazech se třemi živými obrazy

Věnování: Tuto hru věnuji mým odvážným přátelům a spolužákům, kteří se ji odhodlali hrát na Valdštejnských slavnostech.


Úvodní píseň

Očistec je místo pochmurné
Hříšníci v něm strachy kvílejí
Vylézá z nich všechno odporné
Soudci z nebes na ně shlížejí

Hřešil jsi hřešil a teď jsi tady
Tvé hříchy soudí komise
Vraždy a smilstva i podlé zrady
Prověřit duše musí se

Úvodní poznámka: Hra končí při prvním výstřelu z hlediště.

Obraz I.: Úvod

Na scénu přinášejí nosítka, na kterých leží postava přikrytá bílou plachtou. Pokládají nosítka uprostřed scény. Odcházejí (ti nějací neznámí, záhadní, prostě Oni).
Postava na nosítkách se zvedá. Strhne ze sebe prostěradlo. Je to Valdštejn v bílé noční košili. Sedí a dívá se do hlediště. Mne si obličej. Pak si všimne krvavé skvrny na své košili.

Valdštejn:     Proboha, co jsem to včera vyváděl?

Rozhlédne se. Na jeho tváři je výraz, odpovídající výrazu majitele stánku s občerstvením, kterého právě navštívila hygiena.

Valdštejn:     Tady to vypadá jako v německým kriminále… haló? Haló!

Poslouchá ozvěnu. Vyskočí a odkašle si. Hovoří do hlediště.

Valdštejn:     Jsem vévoda Albrech Václav Eusebius z Valdštejna, český šlechtic a svého času generalisimus a vrchní maršál jeho výsosti…

Na scénu vchází vyvolávač. Valdštejnův sebevědomý proslov zaniká v bubnování příchozivšího. Udivený Valdštejn umlká.

Vyvolávač:     Přichází poslední biskup Jednoty bratrské, český teolog, filosof, pedagog a spisovatel Jan Ámos Komenský.

Na scénu vchází Jan Ámos Komenský v doprovodu Jana Jesenia. Vyvolávač odchází. Jan Jesenius bedlivě obhledává Valdštejna. Po doktorsku ho zkoumá a zapisuje si.

Komenský:     Vítejte v očistci, vévodo.

Valdštejn:     Kde?

Komenský:     Slyšel jste, v očistci. Už toho nechte, Jesenie. Zde máte třicet korun a nechte jej již. Očistec. Das Fegefeuer, po Vašem.

Valdštejn:     A co tady dělám? Tedy, co tady děláte vy, Komenský? Vás taky zabili?

Komenský:     Ne, já zemřel v rodinném kruhu, bez vážnějších zdravotních komplikací.

Valdštejn:     Škoda. Inu, a není to zvláštní, já katolík, vy protestant, oba čekáme v jedné místností na spasení.

Komenský:     Čekáte, vévodo. Čekáte. Já už spasen byl. Anžto my, protestanté, na očistec nevěříme. Náš svět je méně byrokratický, než ten váš – po smrti jdeme rovnou do nebe.

Valdštejn:     Tak co tu teda děláte?

Komenský:     My, vévodo, přišli s doktorem Jeseniem rozsouditi, zda půjdete do pekla, nebo do nebe.

Valdštejn:     Rozsoudit? Vy mě? Katolíka?

Komenský:     Ale, vévodo, katolíkem jste se přeci stal jen z prospěchářství.

Valdštejn:     Ne, to teda nestal. Tomu vůbec nerozumíte. Vždyť vy vůbec nevíte, jak to tehdy bylo. Nebyl jste u toho, a nemůžete soudit.

Komenský:     Od toho jsme přeci tady. Abychom vyslechli váš příběh. Tedy vaši verzi příběhu.


Obraz II. Mládí

Jesenius si zapisuje vše, co Valdštejn říká. Mezitím, co Valdštejn mluví, na scéně se vytváří první živý obraz – RODINA.
Banda statistů se vyhrne na pódium a uspořádá se do obrazu nechutně vyhlížející famílie. Někteří rodinní příslušníci připomínají svým zjevem spíše zvířata. Naproti tomu jsou jiní, od pohledu upravení a kultivovaní.
Uprostřed stojí rozzářený Valdštejnův otec, vedle něj sedí Valdštejnova matka s nemluvnětem. Na zemi se batolí spousta sourozenců. V obraze jsou i další postavy.

Valdštejn:     Má rodina byla chudá. Žili jsme hůř, než nějakej rolnickej ksindl. Jen se podívejte na mého otce. Na první pohled musíte uznat, že takhle se neobléká bohatý šlechtic.

Komenský:     Ne, takto se obléká velmi bohatý šlechtic.

Valdštejn:     Aha, no to je zrovna můj velmi vzdálený strýc. Můj otec je tady ten muž.

Komenský:     Opravdu? Vypadá spíše jako sluha.

Valdštejn:     Vždyť říkám, že byl chudý.

Komenský:     Je zvláštní, že se vám vůbec nepodobá…

(prostor pro improvizace – komentáře k dalším postavám)

Komenský:     Dobrá. Doktore Jesenie, doufám, že jste si vše bedlivě poznamenal.

Jesenius pokývá souhlasně hlavou


Obraz III. Vzestup

Živý obraz se tvoří postupně v závislosti na hovoru postav. Postava se objeví nejpozději ve chvíli, kdy se o ní mluví.V obrazu je kurtizána, nosiči moravské pokladny a pár dalších figur – katolický či evangelický kněz, bankéř, Kepler, císař Ferdinand II., Valdštejnova manželka Lukrécie a další důležité postavy Valdštejnovy kariéry.

Komenský:     Nyní tedy přejděme k tomu, jak jste se stal jedním z nejmocnějších mužů Evropy.

Jesenius Komenskému ukáže svá lejstra.

Komenský:     Nejnemocnějších jsem měl na mysli.

Valdštejn:     Ano, myslím, že bude potřeba vysvětlit několik omylů.

Komenský:     Předně bychom měli zmíniti asi vaši syfilis. Jak jste k ní přišel?

Valdštejn:     Ach, ta proklatá uherská nemoc. Chytil jsem ji na válečném tažení v Uhrách, ehm. Bojoval jsem s jedním Turkem, který měl mor a uherskou nemoc. Plivnul mi přímo do tváře a…

Komenský:     Pište, doktore Jesenie : „…bojoval s Turkem stiženým morem a syfilidou...“ Syfilidou tvrdé y…!

Komenský odvádí Jesenia. Na scénu vtančí kurtizána. Tančí a tančí. V největší divokosti svého tance zakopne a spadne na Komenského. ten ji odstrčí.

Komenský:     Co je to za podivnou ženštinu? Vy ji znáte, vévodo?

Valdštejn:     Ne, nikdy jsem ji neviděl.

Komenský:     Ona vás ale zjevně poznává.

Valdštejn:     Poznávám tě. To kvůli tobě jsem celý život protrpěl! Záchvaty bolesti, třes. Vředy. Pijavice. Nemohl jsem chodit. Všechno mne bolelo. Nemohl jsem mluvit. Nemohl jsem jíst. Nemohl jsem pít. A když, tak jsem si potom nemohl dojít…

Komenský:     Aha. Takže ji znáte?

Valdštejn:     Znám, Komenský, znám.

Komenský:     Pište, Jesenie.

Valdštejn:     Potkal jsem ji ten večer po bitvě, tuším. Bylo to, jak jsem zabil toho Turka či co to bylo. Mělo to křivou šavli a divně se to belhalo po bojišti.

Komenský:     Zapište si Jesenie „Syfilis chytil buď od tureckého bojovníka nebo od táborové souložnice.“ Inu dobrá. Po zdravotní stránce vás máme zbádaného. Povězte mi nyní, jak jste se dostal na Moravu?

Valdštejn:     Oženil jsem se. Keplerův horoskop mi to předpověděl.

Komenský:     Vy jste se řídil horoskopem? To jste si říkáte křesťan? Takové pohanské praktiky.

Valdštejn:     Já dal na radu kněží i věštců. Byl jsem celodenně ve spojení s renomovanými věštci, ale i s knězi.

Komenský:     Pište Jesenie: „Využíval denně pohanských věštců a kněží.“ Jak jste se tedy dostal na tu Moravu?

Valdštejn:    Oženil jsem se s Lukrécií, bohatou vdovou…

Komenský:     Aha, pro peníze. Pište si, doktore.

Valdštejn:     Ne tak docela. Když chcete něčeho dosáhnout musíte mít v první řadě peníze. Až když máte peníze, tak pro císaře něco znamenáte.

Komenský:     Takže, abyste pro císaře něco znamenal, tak jste během povstání stavů zabavil moravskou pokladnu, zradil moravské šlechtice a pospíchal k císaři?

Valdštejn:     Moravská šlechta zradila císaře a českého krále. Prokázal jsem naopak svou věrnost!

Komenský:     Aha. Český šlechtic prokázal věrnost německému císaři. Typické, vskutku.

Valdštejn:     Českému králi. Mně ale ani tak nešlo o žádné Čechy nebo Němce. Mně šlo vždy jen o to být ten důležitý. A to se mi nakonec povedlo. Císař mi svěřil celou armádu. Byl jsem to já, kdo vedl válku proti…

Komenský:     …protestantským kacířům?

Valdštejn:     Ano! Totiž, ne! Náboženství pro mne nehrálo nikdy nějak zásadní roli. Katolíkem jsem se stejně stal jen proto, že v té době bych se jako evangelík neprosadil. Všechno mělo svůj účel.

Komenský:     Zradil jste svou víru, zradil jste svou řeč, zradil jste moravské stavy.

Valdštejn:     Ano!

Komenský:     Cože, vy to doznáváte, vévodo? Jesenie, pište.

Valdštejn:     Až na tu zradu řeči, ano. Uznávám, že má konverze ke katolictví a zabavení moravské pokladny, mohou být vykládány jako zrada. Ale císař v tom spatřoval mou věrnost. A taky mne za ni náležitě odměnil. Stal jsem se vévodou!

Fanfáry. Přichází císař Ferdinand II. a předává vévodovi vévodství Frýdlantské. Všichni tleskají, radují se, blahopřejí. Nakonec se nechá zviklat i Komenský a také podá Valdštejnovi ruku.

Komenský:     Jsem rád, že svou zradu připouštíte. Vysvětlete mi tu vaši zradu řeči.

Valdštejn:     Svou řeč jsem nezradil. Doma jsem mluvil česky. Také svou soukromou korespondenci jsem vždy vyřizoval v češtině. Německy jsem mluvil a psal jen v oficiálních záležitostech. Se svou ženou jsem v posteli mluvil zásadně…

Komenský:     Rozumím. Kéž už nikdy náš národ nezažije tu potupu, aby ve své zemi a posteli musel mluviti a psáti cizáckou řečí. Chápu vás, vévodo, také jsem musel mluviti německy a psáti latinsky a vím, jaké to je, když člověk musí v sobě zapírati svoji mateřštinu.

Valdštejn:     Tak to jsem rád, že si rozumíme. Myslím, že vaše otázky kolem mne jsou již docela vysvětleny…

Komenský:     Tak to v žádném případě. Váš život jsme ještě neuzavřeli.

Valdštejn:     Co si přejete ještě vědět? Já myslím, že jsem své jméno dostatečně očistil.
Komenský: Možná. Přesuňme se nyní do Chebu 25. února roku 1634.


Obraz IV. Smrt

Obraz je sestaven z hrdlořezů, kteří jsou po zuby ozbrojeni a stojí neustále Valdštejnovi v zádech. Bezostyšně Valdštejna probodají. Jesinus pak Valdštejně oživí.

Komenský:     Pokud vím, a jak jsem právě viděl, byl jste tam tehdy zavražděn.

Valdštejn:     Ano. Císař se totiž dostal do společnosti špatných rádců – toho proradného Gallase, kurfiřta Maxmiliána, práskače Picollominiho, ABL atd. Ti všichni usilovali o moje sesazení z čela armády.

Komenský:     A proč vás císař prostě neodvolal?

Valdštejn:     Byl jsem příliš schopný a vážený. Nebylo v té době většího vojevůdce v Evropě, než jsem byl já. A nebýt té mojí prokleté syfilidy, mohl jsem jím ještě pár let zůstat.

Komenský:     Vidím, že vám skromnost opravdu nechybí.

Valdštejn:     Kdo je skromný, nikdy se nemůže stát velkým.

Komenský:     Takže, o to vám v životě šlo? Být velkým?

Valdštejn:     Ne, Komenský. Já chtěl být tím největším. A také jsem jím jednu dobu byl. Moje armády děsily celou Evropu!

Komenský:     Snad císařské armády. Stále jste sloužil císaři.

Valdštejn:     Ne! Poté, co mne musel císař znovu povolat jako generalisima, jsem měl armádu v rukou jen já. Já velel Evropě. A já věděl, jak ji uspořádat!

Komenský:     Nebyla ale vaše neomezená moc příčinou právě vašeho zavraždění? Nedal jste nakonec svým nepřátelům do rukou argumenty pro vaše odvolání?

Valdštejn:     Nesmysl! Byla to banda závistivců, kteří ovládli císaře, zatímco já porážel švédská vojska.

Valdštejn se během své řeči velice rozohní, jeho projev vzdáleně připomíná diktátora
z 20. století.

Komenský:     A k čemu jste to vlastně celé dělal, vévodo?

Valdštejn:     Cože?

Komenský:     Ptám se, k čemu to celé bylo?

Valdštejn:     Co jako?

Komenský:     Váš život, vaše snažení. Proč jste chtěl být tím největším?

Valdštejn:     Nad tím jsem, Komenský, nikdy nepřemýšlel.

Komenský:     Měl byste začít.

Valdštejn:     Proč?

Komenský:     Je to vstupní otázka u brány nebes. Pokud ji neumíte zodpovědět, tak vás dovnitř nepustí.

Valdštejn:     Takže se dostanu do nebe?

Komenský:     To nevím. Tady doktor Jesenius pošle váš zápis výše a Oni tam rozhodnou, jak s vámi bude naloženo. Do té doby zůstanete v očistci. Dobře si promyslete, co dobrého jste v životě udělal.

Valdštejn:     Tak vám pěkně děkuju.

Komenský:     Sbohem, vévodo.

Komenský a Jesenius odcházejí. Zůstává jen Valdštejn. Obraz je pryč.

Valdštejn:     Sbohem. Co teď? Čekat? Přemýšlet o životě? O jeho smyslu? Asi si budu muset připravit nějakou řeč před toho svatýho Petra u brány. Něco, co by vypadalo upřímně a přitom přesvědčivě. Něco jako: „Chtěl jsem, aby všichni lidé žili šťastně a spokojeně.“ nebo „Věřil jsem, že tím vším přinesu trvalý mír.“ možná třeba jen „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ Jo, to by šlo. To zní dobře.


Píseň závěrečná,
určená ke zpěvu všem účinkujícím.
Po doznění posledního verše soubor chvatně opouští jeviště. Na potlesk se nečeká.

Teď má přijít rozhřešení,
kde ho ale lidi vzít?
Snad si každý poučení
sám dokáže vyvodit
A kdo ne, tak ten má smůlu,
my jsme svůj kus zahráli.
No tak, hoši, jdeme domu,
co bychom tu dělali?

Každý asi s naší prací
spokojen je velice,
a jestli ne, ať ho v noci
budí ze sna stolice

Opona padá, diváci šílí, herci zdrhají.