S vrahem o život-kapitola 1

Kapitola 1
Osud
Matně osvětlený autobus si razil cestu chladnou krajinou, kterou lemovaly hrozivé stíny podzimních stromů. O jedno s plastových oken se opírala devatenáctiletá Karin forestová, která utíkala od svého dosavadního života na ulici. Od života, jež jí byl násilně vnucen.
Nevěnovala pozornost krajině ponořené v nočním šeru. Usilovně přemýšlela nad tím co bude dál.
Nebylo místo, kam by se mohla vrátit, člověk který by ji rozuměl a neodsoudil. Dokonce neměla ani rodinu, která by se jí ujala, ktará by jí nabídla teplo své náruče.
Do očí ji vrhkly slzy. Horké slzy, které jí smáčely tváře. Odklonila se od okna a rukávem své bundy si slzy otřela.
Autobus s kodrcáním zastavil, právě ve chvíli kdy se Karin zvedala. Plácla sebou znovu do sedačky a tiše zaklela. Do autobusu pronikl chladný poryv větru spolu s mužem zahaleným v cestovním plášti. dvě děvčata se před Karin koketně zahihňala a napřímila se na svých sedadlech. Muž se protahoval uličkou než našel volné místo jen pár sedadel od Karin.
S dalším kodrcáním se dal autobus znovu do pohybu. Karin odvrátila pohled od neznámého cizince. Musela uznat že byl v celku pohledný, ale také velmi nepřístupný. Ignoroval atraktivní děvče, jež se s ním snažilo marně navázat kontakt a stále se upjatě díval na Karin, která k němu byla otočena zády. I přesto se jeho obličej odrážel v usmoleném plastovém okně a Karin si nemohla nepovšimnout jeho počínání.
Nervózně se zavrtěla a pokradmu se na czince podívala. Díval se přímo na ni, jeho onyxové se do ní chladně zabodávaly. Karin stuhla. Byla to čirá nenávist jež z něj vyzařovala. Ucukla jeho pohledu jako by se spálila, ale tohle bylo horší. Nemohla pochopit proč se k ní neznámý muž tak to chová.
Rychle popadla batoh a přehodila si ho na záda. Přitom dávala dobrý pozor, aby se na cizince nepodívala. Další zastávka byla pro Karin vysvobozením. Málem zakopla o své vlastní nohy, jak se snažila projít úzkou uličkou. Když cizince míjela všimla si že on také vstává. Doslova vyběhla s autobusu do chladné noci.
Neohlížela se, vydala se chvatně po vlhkém chodníku směrěm do začínajícího města. Procházela starou čtvrtí, částí města která byla při válce nejméně dotčená. Přesto v domech nikdo nebydlel pouze chátrlay. Všechno tu tak vyčkávalo, číhalo ve skrytu stínů noci.
Karin aš teď zalitovala že nevystoupila o jednu zastávku dál, ale znovu si vzpoměla na chladný pohled neznámého muže. To ji přimělo se otočit se. Už byla od zastávky vzdálená několik metrů, ale i tak viděla siluetu mladého muže, který tam postával a nespouštěl svůj pohled s Karin.
Karin zamrazilo. Otočila se znovu zády k neznámému muži a pokračovala v chůzi. Slyšela za sebou kroky těškých bot. Cizinec s autobusu se dal také do pohybu a šel za ní. Karin neměla chuť zjišťovat jestli to je pravda. Dodávala svý chůzi rychlejší tempo. Po chvíli uviděla že se ulice dělí na dva směry. Jeden vedl přímo do města a druhý se stáčel do leva. Karin se bez rozmýšlení dala cestou do leva. Věděla že když muži zmizí s očí může se dát do běhu, někde se skrýt. Rychle využila své výhody a skrčila se do stínu rezavé popelnice. Těžké kroky se začaly pomalu přibližovat. Karin zavřela oči. Srdce se jí zastavilo. Kroky se na malou chvíli zastavili. Karin ani téměř nedýchala. Pod rukou se jí objevila prázdá skleněná lahev. Opatrně ji sebrala a stiskla v dlani jako svou jedinou zbraň.
Kroky se však znovu ozvaly, naštěstí se vzdalovali. Karin si s úlevou oddychla a opřela se hlavou o vlhkou zeď. Znovu se postavila. Nohy měla stuhlé a celý tělo jí rozechvíval strach. Ještě chvíli stála tiše, jestli neusliší nějakých zvuk, ale ulice byly tiché, bez života.
Rozhlédla se. Ulička ve které stála nevyhlížela nijak přitažlivě, ale neměla jnou možnost. S hlubokým nádechem se vydala do stínů ulice.
Šla už pár minut, které se jí zdály spíše jako věčnost. Ulice se táhla nekonečně dlouho a Karin neviděla žádný východ než jen stále dlouhou ulici skrytou ve tmě. Najednou se vedle ní těsně u zdi něco pohlo. Karin stuhla. Upírala zrak do tmy. Záblesk onyxových očí ji vyděsil. Ten muž, byl tu znovu. Sledoval ji. Karin s úděsem odstupovala ode zdi. Málem vykřikla když narazila zády do protější stěny jednoho z domů. Lesklé oči se k ní přibližovaly. Karin stuhla v němém šoku. Výkřik jí uvázl v krku, když se proti ní ze tmy vynořila černá kočka s tmavýma očima.
Karin vylekaně zamrkala.
,,Kočka." vydechla s úlevným úsměvem. A dívala se na kočku jak na ni výmluvně zamňoukala a odběhla na druhý konec ulice. Karin se dala znovu do chůze. Byla ne sebe naštvaná že se chová jak naprostý blázen.
Najednou zahlídla matné světlo lamp. Konec ulice se přibližoval. Karin zrychlila.
,,Hej kočko." zařval najednou kdosi před ní. Karin se zastavila, jako by do něčeho narazila. Přímo u východu ulice postávali dva chlápci značně podnapilý. Dívali se přímo na ni a pohybem ruky jí k sobě přivolávali. Karin pomalu ustupovala. Rychle se otočila a vyrazila zpět cestou, kterou přišla.
,,Hej vrať se mi ti neublížíme. No tak zlato!" řval ožrala a v hlase mu byla slyšet hořkost. Karin se neohlížela, ale i tak poznala že se muži vydali za ní. Slyšela za sebou jejich oplzlý smích a nadávky, kterými Karin častovali. Přidala do kroku po chvíli zaznamenala že se kroky obou mužů zastavily. Ohlédla se. Opilci postávali pár metrů od ní a dívali se na někoho koho Karin nemohla vidět.
Najednou ji stiskly ocelové paže a odmítali ji pustit. Karin se pokusila o zděšený výkřik. Ten však stlumila velká hrubá dlaň, jež byla cítit po alkoholu a cigaretách.
,,Už nám neutečeš zlato.!" promluvil na ní tichý drsný hlas. Karin cítila hnilobný zápach opilcova dechu. Marně sebou začala házet ve snaze vykroutit se tak z pevného sevření.
Mezitím se k nim přiblížili oba muži, který Karin s prvu pronásleodvali. Vítězně se smáli a podávali si poloprázdnou flašku vodky.
,,Chceš taky ?" zeptal se energeticky obtloustlý muž s ustupujícími vlasy a nabídl zmítající se Karin ušmudlanou flašku. Karin ze sebe vydala bezmocný výkřik raněné zvěře. Oči jí zalily slzy.
,,jestli budeš hodná tak tě pustím, rozumíš?!" Karin zhrouceně přikývla. Paže ji však mrštily k zemi, kde se Karin bolestně udeřila do ramene. Slyšela hurónský smích všech mužů.
,,Prosím nechte mě jít, prosím." žadonila Karin a ze slzami se podívala po všech útočnících.
Mužů bylo pět, mohlo jim být okolo třiceti. Všichni se na Karni dívali s toužebným pohledem a náhle bylo i Karin jasné o co jim jde. Odporem se jí zvedl žaludek. Bylo nad míru jasné že to nedělají poprvé.
,,Beru si jí první." nadhodil vlasatý chlap s brýlemi a mlsně se olízl.
,,Tak na to zapoměň kámo, ty si byl první minule a nezapomeň že já nejsem na mrtvoly." rozuřil se další muž a výhružně se proti němu postavil. Karin s úlekem pozorovala spor mezi muži.
,,Tak dost chlapi." vložil se do toho další a jasně dal na jevo že on je ten kdo rozhoduje. Oba dva se rázem přestali hádat a dalším oplzlým pohledem se podívali na Karin.
,, Po tom vám ji klidně přenechám." ujišťoval své kumpány a sklonil se k zemi ke Karin.
,,Ne! Posím ne!" vyjekla vystrašeně a plazila se po chladné zemi kamkoli do bezpečí, které se však nenacházelo nikde kolem.
Muž ze zahnutým nosem do leva se k ní toužebně přibližoval. Karin narazila zády do cihlavé zdi několika patrového domu.
,,Prosím." zašeptala mezi vzlyky a natáhla ruce před sebe, jako by se sad chtěla bránit.
,,Konec představení slečinko!" uchechtl se muž s přeraženým nosem a natáhl se po Karin. Pevně ji uchopil za hnědé vlasy a postavil ji na nohy.
Karin bolestně vykřikla a poslušně vstala. Opilec se vítězně chechtal a surově se svými rty dotkl Kareniných. Karin se s odporem snažila odtáhnout, ale neměla šanci. Cítila vlhký jazyk jak se jí snažil násilně otevřít ústa. Znovu se vysmekla.
Do tváře jí uhodila velká mužská pěst. Karin se zatmělo před očima. Cítila něco teplého a lepkavého co se jí lilo po tváři. Na rtech ucítila olovnatou chuť jakési kapaliny.
Krev. Potřísnila ji celý obličej, řinula se jí ze zřejmě zlomeného nosu. Dostávala se jí do úst a zaplňovala ji celé hrdlo ze vnitř. Sevření povolilo a Karin sjela podél zdi zpět k zemi.
Další záplava smíchu. Karin se po slepu snažila odplazit co nejdále od protivníka. Neúspěšně. Špinavé ruce ji dokonale uzemnili k zemi a nedovolili Karin se hnout. Karin znovu zaostřila. Temné noční nebe ji zastoupil onen útočník a s oplzlým úsměvem na rtech. Po chvíli se po jejím těle rozlil tlak mužského těla.
Opilec si na ní obkročmo sedl a ruce ji pevně přišpendlil k zemi. Karin znovu bezmocně zařvala. Její tělo se napnulo jako luk, ale nic se nezměnilo stále byla uvězněna pod mužem. Dalším bezmocným výkřikem si vysloužila další ránu do obličeje. Znovu ji projela nesnesitelná bolest.
,,Neřvi ty krávo!" zasyčel muž a stichým šepotem se obrátil ke svým kumpánům. Když se jeho tělo znovu vztyčilo nad Karin svíral v pravé ruce onu průhlednou flašku vodky. Zavdal si z ní pár menších loků a zašklebil se nad agresivitou alkoholu. Pak namířil hrdlo lahve k ústum krví zalité Karin a hrubě jí ho vecpal do úst. Ostrá kapalina ji proudila přímo do krku. Naplňovala ji plíce a ubírala dech. Karin se zakuckala muž odhodil téměř prázdnou flašku někam do tmy. Karin lapala zuřivě po dechu. Vodka se jí dostala i do nosu.
Zuřivá rána do žaludku rozlila Karin po těle neskutečnou bolest. Muž se pobaveně díval jak se jeho obět svíjí bolestí. Uštědřil jí další ránu do obličeje a Karin začala upadat do uspokojivého bezvědomí.
Hrubé studené ruce rejdili Karin po snědé hebké kůži a zaráželi se pouze o lem upnutých kalhot. Přerývavý dech muže se jí vsakoval do krku. Něpestěné zlámané nehty se zabořovali do dívčího břicha a zanechávaly po sobě krvavé škrábance. Karin se pohybovala někde mezi nevědomým a záchvěvy prudké bolesti. Neměla sílu bránit se , neměla šanci. Někde zdáli se ozývaly pozvbudivé hlasy přihlížející čtveřice a vítr se zvedal v burácející vychr. Bouře, která vše změnila v jednom ohlušujícím hromu.
Náhle se veselé hlasy změnili prosící řev a rázem utichly. Váha muže najednou zmizela spolu s jeho nenechavou rukou ozvalo se pouhé neidentifikovatelné zašeptání lehčího vzduchu, který rozhodně nepatřil začínající bouři .
Po té co si Karin uvědomila ticha, které se rozhostilo otevřela s posledních sil oči. Skláněla se nad ní tvář zahalena stínem. Dokázala rozeznat jen lesklé temné oči, ve kterých se hostila jakási nenvyváženost a nejistota. Karin si někde v hlouby mysli dovtípila že ty oči zná. Odkud? Sama nevěděla. Jedno jí bylo však jasné. Ty oči ji zachránili. Z neznámých důvodů se ocitl ve správné chvíli na správným místě.
Náhoda? Osud?